Film „Naza“ dorazil 10. září na filmový festival v Benátkách s tvrzením, které by zaplnilo celý titulní článek: že Izraelské obranné síly provádějí v Gaze politiku masového zabíjení civilistů, která je realizována s pomocí umělé inteligence a je předem akceptována, nikoli považována za nehodu.

Autor: Adam Eliyahu Berkowitz 17. září 2026

Režiséři filmu, Yuval Abraham a Rachel Szor, opustili Benátky o dva dny později se Zvláštní cenou poroty a bouřlivým potleskem vestoje, který trval téměř 25 minut – nejdelším v historii festivalu. Co si však s sebou neodnesli, byl film, který by obstál při bližším zkoumání ať už jeho tvůrců, nebo vnitřní logiky.

Samotný název je odvozen od hebrejské vojenské zkratky netzek agavi, což znamená „vedlejší škody“. Film, založený na rozhovorech s 24 lidmi prezentovanými jako vojáci a důstojníci z Jednotky 8200, izraelské divize signálního zpravodajství, natočených v noci na střechách v Tel Avivu s pozměněnými tvářemi a hlasy, tvrdí, že systém zaměřování podporovaný umělou inteligencí odhadl počet nezúčastněných civilistů, kteří pravděpodobně zahynou při útoku, a že armáda útoky přesto schválila.

Ve scéně, která je jádrem sporu, jeden z dotazovaných popisuje obrazovku zobrazující mapu čtvrti, která personálu umožňuje vybrat jednotlivé budovy a zobrazit odhadovaný počet obětí vypočítaný na základě podrobných informací o obyvatelích uvnitř. Na otázku, zda systém při tomto odhadu rozlišoval mezi dětmi, kojenci a dospělými, odpověděl, že ne. Na dotaz, jaký nejvyšší počet si pamatuje, že byl schválen pro jeden úder, odpověděl: „Nemohu říct, kolik lidí bylo zabito, protože to nikdy neověřují, ale bylo schváleno 500.“

IDF označila toto tvrzení v prohlášení zveřejněném na X za „zcela nepravdivé“ a uvedla, že „nikdy neplánovala, neschválila ani neprovedla úder v Gaze, při kterém by se předpokládalo zabití 500 civilistů nebo počtu blížícího se tomuto číslu“, a že žádné věrohodné tvrzení během války nikdy nenaznačovalo, že by úder způsobil ztráty blížící se tomuto číslu.

Armáda dodala, že „tvůrci filmu nemohli toto tvrzení nijak ověřit, neexistují žádné skutečné podpůrné důkazy, a přesto ho přesto zveřejnili“, a na závěr se obrátila na veřejnost s výzvou: „Zbytek si posuďte sami.“ Náčelník generálního štábu IDF generálporučík Eyal Zamir zašel ještě dál a označil film za „krvavé pomluvy“ založené na „záměrném zkreslování reality“, které „přejímají narativy těch, kdo Izrael nenávidí“, s cílem očernit izraelské vojáky a velitele.

Zamir nařídil vojenskému generálnímu prokurátorovi, aby prověřil možnost podání žaloby proti filmu a osobám zapojeným do jeho výroby, a samostatně nařídil vyšetřování toho, jak došlo k úniku utajovaných materiálů použitých ve filmu. „Falešné, manipulativní a nepodložené očerňování není legitimní kritikou,“ řekl Zamir, „i když sklízí pokrytecký potlesk.“

Je třeba zdůraznit, že vojáci a důstojníci IDF nebyli identifikováni, takže nebylo možné ověřit ani jejich tvrzení, ani jejich skutečnou účast na údajných činnostech.

Když byl Abraham tázán právě na tento problém, poskytl odpověď, která spíše odvedla pozornost od toho, co je základním postupem investigativní žurnalistiky, než aby se jím zabývala. Ve svém prvním rozhovoru pro hebrejská média od benátského festivalu, který poskytl na Kanálu 13 zkušenému investigativnímu novináři Ravivu Druckerovi – jednomu z mála Izraelců, kteří film „Naza“ skutečně viděli v plné délce –, byl Abraham opakovaně dotazován, jak on a Szor mohli ověřit tvrzení 24 anonymních vojáků. Jeho odpověď se otázkou nezabývala. „Jedná se o film deníku Guardian, natočený ve spolupráci s předním periodikem, jehož redakční tým měl přístup k surovým materiálům. Totožnost osob byla ověřena, případy, o nichž hovořili, byly ověřeny.“

Abrahamovo odvolávání se na důvěryhodnost deníku Guardian stojí za to prozkoumat i samo o sobě. Deník Guardian čelí již více než dvě desetiletí trvalé a dobře zdokumentované kritice za protizraelskou zaujatost. Lord Greville Janner, bývalý předseda Rady zástupců britských Židů, kdysi označil tento deník za „zlomyslně a notoricky protizraelský“. Organizace zabývající se sledováním médií, včetně CAMERA a HonestReporting, zaznamenaly v zpravodajství i komentářích tohoto deníku soustavný pro-palestinský sklon a v roce 2023 identifikovala CAMERA jedenáct samostatných článků a komentářů v deníku Guardian, které obviňovaly Izrael z „etnických čistek“ a „genocidy“ v souvislosti s jeho varováními před evakuací před pozemní ofenzívou v Gaze.

Dokonce i samotný bývalý šéfredaktor deníku, Alan Rusbridger, v roce 2005 přiznal, že zpravodajství o tomto konfliktu bylo „nejkontroverznějším“ redakčním tématem. Instituce s takovou minulostí nemůže být neutrálním garantem čehokoli. Žádat veřejnost, aby věřila, že deník Guardian nezávisle ověřil totožnost a tvrzení anonymních vojáků, znamená žádat veřejnost, aby důvěřovala médiu, které kritici již dvacet let obviňují z toho, že k tomuto konkrétnímu tématu přistupuje s předem připraveným závěrem.

Uvedení deníku Guardian jako koproducenta není důkazem ověření; je to žádost, aby veřejnost projevila důvěru instituci, která sama nikdy žádný ověřovací proces nepotvrdila, nedokumentovala ani nezveřejnila. Dokumentární film, který žádá své diváky, aby přijali anonymní, neověřitelné svědectví jako prokázaný fakt, a to na základě nevyřčeného a neprokázaného tvrzení, že to někdo jiný ověřil, není žurnalistikou. Je to žádost o víru. Drucker nebyl spokojen a vyjádřil se tak, že přímo podkopal Abrahamovo tvrzení: „Nemáme jejich jména, nemáme jejich jednotky, abychom věděli, že byli skutečně vystaveni informacím, o kterých mluví. Nemáme data událostí, místa, ani to, kdo byl zasažen. V podstatě nemáme nic, čeho bychom se mohli chytit, abychom tato závažná svědectví vyvrátili nebo potvrdili.“ Novinář, který viděl celý film a který veřejně prohlašuje, že neexistuje nic, s čím by bylo možné ověřit jeho ústřední tvrzení, není zanedbatelným údajem. Je to to nejbližší, co se blíží nezávislému posouzení, jakému byl film „Naza“ podroben, a problém to nevyřešilo. Naopak ho potvrdilo.

Ten spor o fakta je jedna věc. Než však bude možné cokoli z toho zvážit, je třeba odpovědět na zásadnější otázku: podporují důkazy to, že lze Yuvala Abrahama považovat za spolehlivého vypravěče toho, co se děje v Gaze? Důkazy říkají, že ne.

Cena za film, který nikdo neviděl

Ponechme na chvíli stranou otázku, zda jsou tvrzení filmu „Naza“ pravdivá. Nejprve je tu zásadnější otázka: měl vůbec někdo možnost je ověřit? Počáteční reakce IDF byla nekompromisní: „kategoricky odmítá“ obvinění obsažená ve filmu. O několik dní později však mluvčí IDF brigádní generál Effie Defrin vydal ostřejší prohlášení, v němž uznal zřejmý problém. „Film ‚Naza‘ dosud nebyl uveden v plné délce,“ uvedl Defrin. „Na základě toho, co je však vidět v propagačních materiálech, film přináší řadu závažných a nepravdivých obvinění týkajících se IDF a jejího personálu.“

Defrin poté vyslovil pozvání, které tvůrci filmu nepřijali: „Abychom umožnili věcnou, profesionální a na faktech založenou diskusi, namísto diskuse založené na zavádějících zobrazeních, vyzývám tvůrce filmu, aby zástupcům IDF umožnili zhlédnout film v plném znění, abychom mohli každou z vznesených obvinění posoudit podle její podstaty.“

Několik týdnů po Benátkách stále ještě nebyla armádě, která má za úkol reagovat na obvinění obsažená ve filmu, promítnuta celá jeho délka. Stejně tak ani izraelské veřejnosti; film „Naza“ se v Izraeli nepromítá. Tváře a hlasy anonymních respondentů byly digitálně upraveny a IDF tvrdí, že jejich totožnost, hodnosti a role nelze nezávisle ověřit nikým mimo produkční tým. Jinými slovy, to, co bylo posouzeno, oceněno a odměněno potleskem, není samotný film. Jedná se o trailer, několik uniklých scén a reputaci mužů, kteří je sestavili.

To však nezabránilo porotě benátského filmového festivalu udělit filmu „Naza“ Zvláštní cenu poroty, ani divákům na premiéře, aby mu věnovali téměř 25minutovou ovaci vestoje – nejdelší v historii festivalu –, přičemž někteří z nich při tleskání mávali palestinskými vlajkami. Film nemohou posoudit lidé, kteří ho neviděli, a dokumentární film má být záznamem důkazů, které byly prověřeny a ověřeny, nikoli tvrzením přijatým na základě důvěry jen proto, kdo ho natočil a co chce slyšet jeho publikum. Film, který vyhrává ceny a sklízí rekordní ovace ještě předtím, než ho mohli v plném znění zhlédnout lidé, kteří obviňují jeho protagonisty, a veřejnost, jejíž armáda je v něm souzena, neplní funkci dokumentárního filmu. Funguje jako rozsudek vynesený ještě před předložením důkazů.

Odsouzený terorista v nové roli

Dlouho před filmem „Naza“ natočil Abraham v roce 2020 epizodu webového seriálu Shasheh („Obrazovka“), která představovala centrum Nafha, hebrejskou školu v Gaze vedenou Ahmadem Al-Faleetem. Tato epizoda představila Al-Faleeta jako bývalého vězně, který si odpykal zhruba 20 let za zabití „vojáka ve svém věku“. Žádného vojáka však nezabil. Jeho obětí byl Šimon Biran, 32letý izraelský civilista zavražděný na cestě do práce v Kfar Daromu. Mediální platforma, která epizodu vyprodukovala, Forum for Regional Thinking, později opravila svůj vlastní popis a uznala, že Biran byl civilista.

Izraelská výzkumná organizace Hnutí Regavim strávila roky zkoumáním toho, co dalšího Abrahamova reportáž opomněla, a tento týden zveřejnila dosud nezveřejněné vyšetřování svých zjištění. Podle Regavimu arabsky mluvené záběry zveřejněné před Abrahamovou reportáží ukazují Al-Faleeta, jak se vrací na místo Biranovy vraždy, popisuje dvouměsíční plánování útoku a předvádí, jak k bodnutí došlo. Ve stejném rozhovoru obhajoval palestinský „odpor“ prováděný „kamenem, nožem nebo zbraní“.

Příspěvky na sociálních sítích z doby před vydáním zprávy ukazují Al-Faleeta, jak oslavuje své propuštění v rámci výměny vězňů za Gilada Šalita jako své „znovuzrození“, chválí vysokého velitele Hamásu Ahmada Džabárího a vzdává hold mužům, kteří provedli Šalitovo únos. Regavim zjistil, že mezi obsahem zveřejněným Al-Faleetovou vlastní školou bylo i hebrejské video, na kterém student vyzývá Izraelce, aby opustili zemi, protože „jediný jazyk, kterému rozumíte, je odpor“ – a to na pozadí záběrů maskovaných mužů s noži v rukou – a také vzkaz od Hassana Salameha, teroristy z Hamásu, který si odpykává 47 doživotních trestů. Po 7. říjnu organizace Regavim zdokumentovala, že škola Al-Faleet sdílela záběry z útoku Hamásu, přičemž civilisty prchající z festivalu Nova popisovala jako „osadníky“ prchající před „odporem“ a šířila modlitbu volající po zničení Židů.

„Abraham chce, aby s ním bylo zacházeno jako s investigativním novinářem,“ uvedla organizace Regavim ve svém prohlášení, „ale tato bilance dává veřejnosti všechny důvody k tomu, aby v něm viděla ideologického aktivistu, jehož reportáže opakovaně slouží hluboce politickému narativu. Proměnit odsouzeného teroristu v sympatickou tvář příběhu o ‚soužití‘, zatímco z jeho oběti se stává ‚voják‘, je prostě a jednoduše zamlžování skutečnosti.“

Po úspěchu filmu „No Other Land“, oscarového dokumentu, na kterém se Abraham podílel jako spolurežisér a který pojednává o izraelských demolicích v Masafer Yatta, organizace Regavim zveřejnila záběry, které ve filmu chyběly. Ukazují provokace, které podle ní byly vynechány ze scén prezentovaných jako nevyprovokovaná izraelská agrese, a zapojila se také do dokumentu „No Other Lie“ serveru Daily Wire, který se vrátil do stejné vesnice, aby ověřil fakta z původního filmu.

S kým se stýká

Druhá stopa se objevila tento týden díky investigativnímu novináři Eitanu Fischbergerovi, který informoval, že Abraham udržuje dlouhodobý vztah s Ahmedem Alnaouqem, palestinským aktivistou působícím v Londýně. Oba se setkali v roce 2019, kdy Abraham, tehdy mladý novinář, oslovil Alnaouqa, aby s ním diskutoval o tom, co si mladí Palestinci v Gaze myslí o místní politice. Od té doby se jejich vztah prohluboval: společně založili platformu „Across the Wall“, která publikuje osobní eseje mladých Palestinců přeložené do hebrejštiny, a Abraham od té doby opakovaně označuje Alnaouqa za „blízkého přítele“ a „partnera“, nikoli za zdroj, ke kterému si udržuje odstup.

Alnaouq působí jako viceprezident, pokladník a referent pro styk s veřejností a prosazování zájmů v organizaci Euro-Med Human Rights Monitor, kterou Izrael v roce 2015 označil za teroristickou organizaci a která má zdokumentovanou historii šíření krvavých pomluv, včetně obvinění, že Izrael odebírá Palestincům orgány a cvičí policejní psy k znásilňování zadržených. Izraelské ministerstvo pro záležitosti diaspory letos na jaře uvedlo, že zakladatel organizace Euro-Med, Ramy Abdu, je agentem Hamásu.

Alnaouq popsal svého bratra Aymana, zabitého v roce 2014, jako „člena odporu“; brigády Al-Kásám hnutí Hamás tehdy zveřejnily smuteční projev, doprovázený fotografií, na níž je zachycen s kulometem v ruce a s čelenkou Hamásu na hlavě. V rozhovoru pro Zman Yisrael z roku 2021 Abraham popsal Aymanovu smrt jako „velmi velkou tragédii“ – popis, který opomíjí to, čím Ayman ve skutečnosti byl podle jeho vlastního blízkého přítele a skupiny, která ho opěvovala.

Abraham se prohlašuje za investigativního novináře, avšak tento titul má přísná kritéria, která tento režisér zjevně nesplňuje. Přesto byl odměněn Zvláštní cenou poroty. Abraham má na kontě například to, že vykreslil vraha s nožem jako učitele a zavražděného civilistu jako vojáka, a udržuje vztahy s mužem zapojeným do organizace označené za teroristickou. Filmař, který žádá svět, aby přijal anonymní, neověřitelné svědectví o tom, co se děje uvnitř izraelských velitelských místností, žádá o něco, co mu jeho dosavadní počínání neopravňuje poskytnout.

Film si sám sobě odporuje

I když vezmeme film „Naza“ zcela podle jeho vlastních předpokladů, má logický problém, na který poukázal Ariel Oseran, hlavní korespondent pro Blízký východ stanice i24NEWS. Abraham veřejně prohlásil, že jeho film dokazuje, že Izrael páchá genocidu.

Avšak samotný název filmu, netzek agavi, „vedlejší škody“, připouští pravý opak toho, co genocida vyžaduje. Vedlejší škody jsou právní termín popisující škodu, k níž dochází souběžně s legálním cílem, nikoli škodu, která je sama o sobě cílem. Kdyby skutečným cílem Izraele bylo zničení palestinského obyvatelstva, jak to vyžaduje obvinění z genocidy, nemusely by být úmrtí Palestinců vůbec klasifikovány jako vedlejší; byly by jádrem věci. Genocida vyžaduje důkaz konkrétního úmyslu zničit chráněnou skupinu, nikoli důkaz – ani ten rozsáhlý – že ve válce zahynuli civilisté. Film, který si dal za název právní kategorii vytvořenou k rozlišení neúmyslné újmy od úmyslného zabíjení, již ve svém vlastním názvu připustil právě to rozlišení, jehož vymazání je základem jeho ústředního tvrzení.

Oseran rovněž poznamenal, že jediný materiál, který byl veřejně dostupný před uvedením filmu – dvouminutová upoutávka – zachycuje dva nejmenované údajné zpravodajské důstojníky, kteří popisují systém zaměřování, jenž před útokem odhaduje přítomnost civilistů; systém, jehož výstup podle důstojníků i Abrahama klasifikuje tyto civilisty jako nezúčastněné a nikoli jako cíle.

Ministerstvo zdravotnictví v Gaze, které řídí hnutí Hamás, zaznamenalo nejkrvavější jednotlivý úder války – říjnový útok z roku 2024 v Beit Lahiya – s 132 mrtvými, což je výrazně méně, než uvádějí některé tvrzení ve filmu.

Haviv Rettig Gur, izraelský novinář a analytik, poukázal na související a stejně zásadní bod. Značná část online reakcí na film „Naza“ považuje pouhou existenci odhadů civilních obětí před útokem za důkaz, že cílem bylo zabíjení civilistů. Takové uvažování je však obrácené.

Odhad pravděpodobných civilních ztrát před útokem není důkazem zločinného úmyslu; je to požadavek právních předpisů o ozbrojených konfliktech, součást toho, jak má armáda posuzovat, zda je útok přiměřený své vojenské hodnotě. Považovat tento výpočet za zločin znamená odsoudit armádu za to, že dělá přesně to, k čemu ji zavazuje mezinárodní právo.

Ačkoli hodnocení civilních obětí jako vedlejších škod může působit brutálně a chladnokrevně, je zakotveno v právu ozbrojených konfliktů. Článek 51 Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám definuje protiprávní nerozlišující útok jako takový, „u něhož lze očekávat, že způsobí vedlejší ztráty na životech civilistů…, které by byly nepřiměřené ve vztahu k očekávané konkrétní a přímé vojenské výhodě“ – což je standard, který ze své podstaty vyžaduje odhad civilních obětí před útokem, aby bylo možné jej zvážit ve vztahu k vojenské nutnosti.

Armáda, která by tento odhad vynechala, by porušovala mezinárodní právo, nikoli ho dodržovala. „Naza“ považuje existenci odhadu civilních obětí před útokem za usvědčující důkaz úmyslu zabíjet civilisty. Podle skutečných pravidel přiměřeného vedení války, jimiž se řídí každá moderní armáda, včetně Spojených států a jejich spojenců z NATO, není tento odhad důkazem trestného činu. Jedná se o doklad o dodržování předpisů.

Rettig Gur se také vrátil k Abrahamově vlastní historii se statistikami obětí. V srpnu 2025 se Abraham jako spoluautor podílel na investigativní reportáži pro The Guardian a +972 Magazine, v níž se uvádělo, že izraelská zpravodajská databáze označila 8 900 bojovníků Hamásu a Islámského džihádu za mrtvé nebo pravděpodobně mrtvé, přičemž celkový počet obětí činil zhruba 53 000, a výsledný titulek kategoricky uváděl, že 83 procent mrtvých tvořili civilisté.

Uvnitř samotného článku se skrývalo přiznání, že databáze nezahrnovala bojovníky rekrutované mimo oficiální seznamy členů, což je kategorie, kterou Hamás aktivně rozšiřoval tím, že platil nové rekruty, jak se jeho řady tenčily. Tato výhrada zůstala uvnitř článku. Číslo 83 procent se však rozšířilo. „Myslím, že tito zkušení novináři chápou, že titulek osloví obrovské množství lidí, kteří si výhrady nepřečtou,“ řekl Rettig Gur, „a tento druh klamavé reklamy je v Yuvalově práci běžnou praxí.“

Rettig Gur dále argumentoval, že žádný poctivý popis rozhodnutí o izraelských útocích v prvních měsících války nemůže ignorovat selhání izraelské rozvědky právě 7. října, obavy z koordinovaného regionálního útoku ze strany Hizballáhu a Íránu a zdokumentované využívání tunelů a civilní infrastruktury hnutím Hamás k ochraně vlastní velitelské struktury. Film, který tento kontext zamlčuje, podle něj nevznáší těžké morální otázky ohledně války. Odmítá je vůbec nastolit.

To, co film „Naza“ odbývá jako poznámku pod čarou, považují historické záznamy za ústřední. Jeden z respondentů ve filmu označuje vysvětlení, že Hamás používá lidské štíty, za „absurdní“ a trvá na tom, že skutečným důvodem úmrtí civilistů je to, že „je prostě snazší“ zasáhnout lidi v jejich domovech. Vlastní představitelé Hamásu však před kamerou a vlastními slovy tvrdili něco jiného.

Člen politického úřadu Hamásu Moussa Abu Marzouk v rozhovoru z roku 2023 jasně prohlásil, že přibližně 500 kilometrů tunelů pod Gazou slouží k ochraně bojovníků Hamásu, nikoli civilistů, a že ochrana civilního obyvatelstva je odpovědností Organizace spojených národů, nikoli jeho organizace. Hamas pro obyvatele Gazy nevybudoval žádné úkryty, zatímco pro sebe vybudoval jednu z nejrozsáhlejších sítí podzemních opevnění v historii válčení.

Vůdce Hamasu Yahya Sinwar byl v roce 2016 ještě přímější, když přiznal, že se skupina „rozhodla proměnit to, co je nám nejdražší – těla našich žen a dětí – v hráz bránící zhroucení arabské reality“, což je otevřené přiznání strategie lidských štítů. A podle uniklých interních zpráv, které prozkoumal deník The Wall Street Journal, Sinwar popsal rostoucí počet civilních obětí během samotné války jako „nezbytné oběti“, které „vdechnou život do žil tohoto národa“, zatímco vysoký představitel Hamásu Ghazi Hamad v roce 2025 otevřeně prohlásil, že 7. říjen přinesl „zlatý okamžik“ právě kvůli mezinárodnímu odsouzení Izraele, které vyvolal. Film, který lidské štíty odmítá jako „absurdní“ výmluvu, se nikdy nemusí vypořádat s nepřítelem, který světu opakovaně a vlastním hlasem sdělil, že smrt palestinských civilistů slouží jeho věci.

Potlesk není důkaz

Dokumentární film, který žádá svět, aby na základě anonymních svědectví přijal obvinění z genocidy, musí být posuzován podle dosavadní činnosti mužů, kteří jej natočili, a podle soudržnosti toho, co tvrdí. V obou ohledech film „Naza“ selhává. Jeho režisér má prokazatelnou minulost, v níž z teroristy dělal mučedníka a z oběti vraždy vojáka. Jeho ústřední tvrzení podkopává samotný název filmu. A diváci, kteří mu v Benátkách věnovali 25minutovou ovaci, tleskali filmu, jehož argumentaci ještě neprozkoumali a jehož cíl se rozhodli – dlouho předtím, než zhasla světla – odsoudit.

Režisér má za sebou prokazatelnou historii, kdy z teroristy dělá mučedníka a z oběti vraždy vojáka. Jeho ústřední tvrzení podkopává samotný název filmu. A diváci, kteří mu v Benátkách věnovali 25minutovou ovaci, tleskali filmu, který většina z nich ještě neviděla, argumentaci, kterou ještě neprozkoumali, a cíli, o jehož odsouzení se rozhodli již dlouho předtím, než zhasla světla.

Lidé, ke kterým se film po svém uvedení skutečně dostal jako první, nejsou filmoví kritici. Rom Braslavski, který strávil 738 dní jako rukojmí Hamásu, nazval Abrahama a Szoru „zrádci“, kteří „by měli být posláni do vězení“. Eliya Cohen, který byl v Gaze držen více než 500 dní a podle vlastního svědectví byl ze strany svých únosců vystaven hladovění a mučení, v videu na Instagramu prohlásil, že „se musí něco udělat… dát jim lekci, která jim dá najevo, že v Izraeli nejsou vítáni“, a film „Naza“ popsal jako „film, který zcela vymazává to, čím jsme prošli, převrací realitu a prezentuje jednostranný příběh“.

To nejsou slova mužů, kteří by zpochybňovali nepohodlná fakta. Jsou to slova mužů, kteří přežili válku, kterou tento film přetváří, a sledují, jak jejich vlastní zajetí mizí z příběhu vyprávěného mužem, jehož vlastní vztah k izraelské vojenské službě stojí za to zde připomenout. V 19 letech byl Abraham odveden a přidělen k zpravodajskému sboru IDF, ke stejnému sboru, který podle svých anonymních respondentů ve filmu „Naza“ údajně zastupuje. Tuto roli však nikdy nepřevzal. Po týdnu výcviku odmítl sloužit s odvoláním na politické a osobní důvody a armádu opustil. Muž, který nyní žádá svět, aby odsoudil vojáky, po boku kterých nikdy nestál, nikdy nesloužil ani jeden den v uniformě, o jejíž posouzení svět žádá.

Hamas již podnikl kroky k tomu, aby tento film proměnil v munici, a vyzval Mezinárodní trestní soud, orgány OSN a organizace na ochranu lidských práv, aby formálně zdokumentovaly svědectví z filmu „Naza“ a využily je při vyšetřováních a řízeních o odpovědnosti proti Izraeli. Tím by se fakticky vytvořil uzavřený systém, ozvěnová komora, která promění fantazii ve skutečnost, která bude recyklována k odsouzení Izraele.

Teroristická skupina citovala stejných 24 anonymních svědectví, která jsou jádrem sporných tvrzení filmu, a poukázala na 25minutovou ovaci v Benátkách jako na důkaz dosahu filmu. „To, co film NAZA odhalil, nesmí zůstat pouhým materiálem k prohlížení a soucitu,“ prohlásil Hamás a vyzval, aby se to stalo „dalším podnětem k vyšetřování a vyvození odpovědnosti“. Film postavený na svědectvích, která podle IDF nelze ověřit, od režiséra s doloženou historií vykreslování teroristů jako sympatických postav, nyní cituje organizace zodpovědná za události 7. října jako důkaz v právní kampani proti vojákům, kteří proti ní bojovali. To se stává, když je dokumentární film považován za verdikt ještě předtím, než byl prověřen jako důkaz.

„Naza“ je nejnovějším příkladem vzorce, který se během této války opakuje: když je tématem Izrael, běžné standardy žurnalistiky a dokumentární tvorby se odkládají stranou ve spěchu zveřejnit co nejvíce usvědčující příběh.

V únoru odvysílala BBC dokument „Gaza: How to Survive a Warzone“ (Gaza: Jak přežít ve válečné zóně), který vyprávěl třináctiletý chlapec, jenž byl divákům představen jednoduše jako dítě prožívající válku. Ukázalo se, že otcem chlapce byl Ayman Al-Yazouri, náměstek ministra zemědělství hnutí Hamás. Nezávislá produkční společnost Hoyo Films, která za filmem stála, o této souvislosti věděla a nezveřejnila ji, a to ani poté, co se BBC vícekrát písemně dotazovala, zda má chlapec nebo jeho rodina nějaké vazby na Hamás. Společnost také zaplatila chlapcově matce za jeho účast, přičemž platba byla převedena přes bankovní účet jeho sestry. BBC stáhla film z iPlayeru pět dní po jeho odvysílání. Její vlastní interní šetření zjistilo porušení redakčních pokynů týkajících se přesnosti a britský regulační úřad pro média, Ofcom, později udělil vysílací společnosti sankci za odvysílání pořadu, který označil za „podstatně zavádějící“.

V obou případech západní instituce, která si musela chránit svou reputaci – v jednom případě BBC, v druhém Benátský filmový festival a deník The Guardian – plně podpořila reportáž z Gazy, jejíž ústřední postava měla přímou a podstatnou vazbu na Hamás, což nikdy nemělo projít ani základním prověřením. V obou případech tato vazba vyšla najevo až po zveřejnění, a to díky vnějšímu přezkumu, který samotná produkce neprovedla.

A v obou případech reakcí dotčených institucí nebylo ptát se, jak k selhání došlo, ale považovat odhalení za skutečný skandál. Společnost Hoyo Films se omluvila teprve poté, co byla přistižena. Abraham se za film Al-Faleet vůbec neomluvil; prostě přešel k novému filmu se stejnou neověřitelnou strukturou a stejnou institucionální podporou. Tak konzistentní vzorec není náhodou smůly, která postihla dvě různé produkce ve dvou různých zemích. Je to to, co se stane, když touha po usvědčujícím příběhu o Izraeli převáží nad ochotou ověřit, kdo ho vypráví.

To je zde skutečný příběh, který přesahuje jakýkoli jednotlivý film. Problémem není to, že by se nemohly klást obtížné, legitimní otázky ohledně vedení války v Gaze. Klást se mohou a měly by se klást. Problémem je mediální a kulturní aparát, který se rozhodl, že tyto otázky jsou tak důležité a požadovaná odpověď tak zřejmá, že lze vynechat běžnou novinářskou opatrnost – ověřit, kdo je vaším zdrojem, uvést, co víte, a zkontrolovat, zda se kolem teroristy nevytváří příběh o „soužití“. Pokaždé, když je tento aparát při tom přistižen a oprava přichází o dny či roky pozdě – až po ovacích, po udělení ceny, až poté, co se titulek již obletěl celý svět –, měl by být tento vzorec vnímán spíše jako skandál než jako neštěstí. Stalo se to znovu v případě filmu „Naza“. A bude se to dít dál, dokud budou instituce odměňovat příběhy, které potvrzují daný narativ, rychleji, než ověřují jejich pravdivost.