Jako třetí systém nasazený v boji proti raketovým útokům se skvěle předvedl systém Arrow. Systém Arrow-1 dnes už není aktivní a byl to spíše rozběhový projekt. Systém Arrow-2 byl po otestování, a to velmi pečlivém a ve spolupráci s USA.

Tato raketa byla poprvé odpálena 30. července 1995, v únoru 1996 následoval druhý letový test a pak už se přistoupilo ke zkouškám střeleckým, při nichž Arrow-2 úspěšně „bodoval“ (poprvé 20. srpna 1996). Díky tomu postupoval vývoj rychle, takže 29. listopadu 1998 mohla značka IAI předat izraelskému ministerstvu obrany první sériovou raketu Arrow-2.

Dne 14. března 2000 byla slavnostně prezentována první baterie, jež byla umístěna na základně Palmachim. Potom byla delší pauza a v roce 2004 byla druhá baterie instalována na letišti Ein Šemer a o rok později třetí baterie u Tel Avivu. Ale téměř okamžitě s rozmístěním prvních baterií začala průběžná modernizace systému.

Dne 12. února 2007 uskutečnil Izrael v neděli první noční test protiraketového systému Arrow-2, druhé vývojové řady.

Test se uskutečnil v souladu s programem vývoje systému Arrow Systems Improvement Program. Byl to 15. test systému Arrow a 10. test současné podoby zbraňového systému, avšak poprvé byla zkouška provedena v noci. Cílem zkoušky, realizované na letecké základně Palmachim jižně od Tel Avivu, bylo ověřit poslední vývoj systému, který zahrnuje zvýšení dosahu, v němž je možné zneškodnit nepřátelské rakety.

Odpálená raketa zcela zničila simulovaný útok íránské rakety dlouhého doletu Šaháb-3, která má dolet až 2 000 kilometrů, tu známe z předchozích dílů. Test proběhl večer a raketa Arrow-2 zneškodnila testovací raketu Black Sparrow vypuštěnou z letounu F-15, která simulovala útok íránské rakety Šaháb proti Izraeli. Všechny prvky – radarový systém, řídící centrum a odpalovací zařízení, pracovaly bez nejmenších závad. Obdobný test následoval v roce 2009, s vylepšenou verzí rakety.

Zde je vyobrazení testu a současně vidíte všechny prvky systému protiraketové obrany Arrow-2 a stejné je to u Arrow-3, zásadní vylepšení ale představuje raketa.

Systém Arrow-2 je tvořen:
 – radarovým systémem Green Pine, česky je to borovice, který vyvinula společnost ELTA Systems, nebo jeho nové verze zvané Super Green Pine, Green Pine Block-B či Great Pine, jež nabízí dosah až 900 km. Tento radar pracuje v pásmu L, tedy 500 až 1000 megahertzů, a dokáže zachytit střelu na více než 500 km a sledovat až 30 cílů.

Fotografie radiolokátoru EL/M-2080/S Green Pine. Je to pořádný macek, váží 60 tun. 

Faktem ale je, že radar řady Green Pine umožňuje detekci balistických raket odpálených z území Íránu v době, kdy bojové hlavici k zásahu určeného cíle na území Izraele zbývají jen asi 2 minuty.

Ale: americký radar AN/TPY-2 je mnohem výkonnější a umožňuje ji zjistit, automaticky sledovat a určovat parametry její trajektorie v místě, kdy jí do cíle zbývá ještě asi 5 až 6 minut letu. Je součást systému protiraketové obrany amerického původu THAAD – obrázek níže.

Ergo kladívko: Včasnější reakce má umožnit izraelskému systému protiraketové obrany Arrow zasáhnout íránskou bojovou hlavici v mnohem větší vzdálenosti a zničit ji s vyšší pravděpodobností.

Výkonný radar AN/TPY-2 je vybaven plošnou fázovanou anténou s elektronickým snímáním. Pracuje v kmitočtovém pásmu X (8 – 12 GHz), tedy ve stejném pásmu jako XBR radar (EBR – European Based Radar, radar umístěný v Evropě), o jehož výstavbě se uvažovalo v Brdech. AN/TPY-2 podobně jako radar EBR má vyzařovat velmi úzký paprsek, sledovat a rozpoznávat i velmi malé objekty na vzdálenosti až několika tisíc kilometrů. Je malý, mobilní a přepravitelný i letecky.

Důvod, proč jej Izrael chce zařadit do svého systému protiraketové obrany, je z toho, co jsem uvedl, zcela zřejmý.

Dále je zde středisko řízení odpalování raket Hazelnut Tree, česky líska, později přezváno na Brown Hazelnut, systém řízení palby je navržen tak, aby umožňoval současné navedení a ničení až 14 cizích raket. Datovou komunikaci a interoperabilitu se systémem Patriot včetně sdílení dat s radarem AN/MPQ-53 zajišťují datalinky Link-16 a Tadil-J. Tím je prokázaná provázanost druhé a třetí vrstvy izraelské protiraketové obrany.

A nakonec odpalovací zařízení se šesti kolmými odpalovacími trubicemi.

Jenže nepřítel je aktivní a Izrael musí být také. V srpnu 2008 Spojené státy americké a izraelská vláda zahájily s mimořádným úsilím práci na vývoji nového protiraketového systému pod vedením izraelského velitelství protivzdušné obrany, známém jako Arrow-3.

Podle Arieha Herzoga, tehdejšího ředitele IMDO, bude hlavním prvkem této části třetí vrstvy protiraketové obrany kosmická antiraketa vyvinutá společnostmi IAI a Boeing. Má velké ambice, měl by to být nejúčinnější protiraketový systém na světě.

Dne 3. ledna 2014 byla provedena další úspěšná zkouška raket Arrow-3 a opět z raketové a letecké základny Palmachim. Během testu antiraketa stíhala simulovaný cíl a v kosmickém prostoru provedla řadu manévrů. Zkouška zahrnovala aktivaci obou motorů antirakety – první ji vynesl do kosmického prostoru a druhý zajistil provádění složitých manévrů.

Systém Arrow-3 by měl být schopen zachytit balistické střely, a to zejména ty, které by mohly přepravovat hlavice se zbraněmi hromadného ničení, a to ve výškách nad 100 kilometrů a ve větším okruhu než rakety Arrow-2.

Předpokládá se možnost jejich umístění i na plavidlech bez další specifikace.

Antiraketa Arrow-3 je rychlejší, menší, údajně o polovinu lehčí než antiraketa Arrow-2.

A to už se píše o Arrow-4.

Předpokládá se, že jedna baterie antiraket Arrow-3 je schopna zachytit a zlikvidovat i salvy až pěti kusů raket protivníka během 30 sekund. Arrow-3 dokonce může být vypuštěna do prostoru nasazení s předstihem, tedy dříve než bude jasné, kde je cíl, zde na něj počká a následně po jeho dokonalém zaměření bude navedena k jeho zničení.

Podle některých výroků izraelských představitelů je vysoce pravděpodobné, že tato raketa může být použita i jako protidružicová zbraň. Má to logiku. Írán už je schopen vypouštět vlastní družice a určitě není tento program jen vědecký. Jen nenapravitelný optimista by v něm neviděl prioritně špionážní úmysly. Ale to je plně legitimní právo každého státu, zajistit si potřebné relevantní informace.

Izrael v této válce ale nebojoval sám. S raketovými útoky mu pomohli spojenci, a to USA. Letci a námořníci USA plnili rozkazy Donalda Trumpa a bojovali o Izrael jako o vlastní zemi. Takže s úctou a respektem můžeme říci, že celou válku tvrdě bojovali příslušníci protiraketové baterie systému THAAD a jak vojáci, tak i jejich zbraň se předvedli ve velmi dobrém světle.

Terminal High Altitude Area Defense (THAAD) je americký protiletadlový raketový komplet sloužící především k obraně proti balistickým raketám krátkého a středního doletu. Má též omezenou působnost proti mezikontinentálním raketám. [1] Systém slouží především k ochraně důležitých strategických oblastí, jako jsou vojenské základny nebo populační centra. Specifikem systému je, že dokáže zasahovat cíle letící v kosmickém prostoru. Neničí je však explozí, nýbrž zásahem kinetické hlavice. Systém vyvinula americká korporace Lockheed Martin. Do služby byl zaveden roku 2009. THAAD tvoří jednou ze tří vrstev americké protiraketové obrany.

Baterii systému THAAD tvoří čtyři hlavní komponenty:

• radar Raytheon AN/TPY-2 (pásma I a J) s dosahem až 870 až 3000 km,
• řídící a kontrolní systém (ten je informačně propojen se systémy Aegis a Patriot) a
• mobilní vypouštěcí zařízení nesoucí osm střel.

Americká palebná baterie využívá šest osmihlavňových mobilních vypouštěcích zařízení nesoucích celkem 48 střel. Vypouštěcí zařízení je umístěno na těžkém nákladním automobilu s vysokou průchodností Oshkosh M1120 LHS.

Kompletní schéma systému právě vidíte.

Střelu systému THAAD tvoří startovací motor, mezistupeň, kinetická hlavice a aerodynamický kryt. Střelu při startu pohání jednostupňový raketový motor na tuhé pohonné látky Pratt & Whitney Rocketdyne s vektorováním tahu. Po jeho odpojení střelu urychlí raketový mezistupeň, přičemž samotná kinetická hlavice v terminální fázi letu manévruje pomocí systému DACS (Divert and Attitude Control System) na kapalné pohonné látky, vyvinutého společností Pratt & Whitney Rocketdyne. Střela je v terminální fázi naváděna infračerveným senzorem BAE Systems. Střela nenese výbušnou hlavicí, ale svůj cíl při zásahu ničí kinetickou energií. Kvůli nabrání dostatečné energie po vypuštění získá velmi rychlou rotaci. Systém je schopen ničit cíle přibližně ve výškách do 150 km a na vzdálenost až 200 km.

Hlavice THAADu využívá soustavy zrcadel s minimálně jedním kývajícím se zrcadlem pro skenování zorného pole (čímž se odlišuje od SM-3, která fyzicky posunuje celou hlavici, nebo Arrow-3, kde rotuje celá optická soustava). Korekce dráhy jsou nejspíše prováděny s pomocí stlačeného hélia skrze trysky na boku hlavice. Schopnost rozpoznávat zahřívané klamné cíle je pravděpodobně omezená (jedná se o elektroniku původem z konce 90. let) stejně jako schopnost zasahovat vůči hypersonickým střelám. Navíc pokrytí radaru, stejně jako u jiných systémů, nemůže být plných 360°, ale nejspíše pouze 120°. Takže země ohrožená z více směrů potřebuje i více systémů THAAD.

THAAD byl do služby zaveden v roce 2009, kdy byly aktivovány první dvě baterie (ve Fort Bliss v Texasu a na Havajských ostrovech), přičemž k roku 2012 byly objednány ještě další tři. Výrobce pokračuje v dalším zdokonalování systému. Armáda například plánuje vývoj vylepšené kinetické hlavice THAAD ER, možná už je na světě.

Do boje se zapojila i americká námořní flotila, která použila několik typů antiraket SM-3 v různých verzích.

Nová střela SM-3IIA je určená mimo jiné pro protiraketovou obranu NATO v Evropě. Střely budou (společně s radary) rozmístěny od roku 2018 na pozemních základnách v Polsku a Rumunsku.

Střely SM-3 jsou určeny především k ničení balistických raket krátkého a středního doletu (3000 – 5500 km). SM-3 umí rovněž ničit satelity na oběžné dráze Země. V současné době SM-3 najdeme výhradně na amerických a japonských válečných lodích.

SM-3 má místo klasické tříštivé hlavice třetí stupeň s raketovým pohonem a manévrujícím tělesem LEAP (Light Exo-Atmospheric Projectile). Tento prostředek má infračervené navádění a svůj cíl ničí pouze kinetickou energií přímého zásahu. Magazín PR Newswire popisuje energii zásahu jako náraz nákladního auta o hmotnosti 10 tun, jedoucím rychlostí 1000 km/h, do betonové zdi.

Zpět do současnosti. Nová třístupňová střela SM-3IIA navazuje na předchozí verzi SM-3 Block IB (SM-3IB). Obrovskou změnou je použití motorů stejného průměru u všech třech stupňů, což výrazně zlepší letové výkony. Střely série Block IIA ničí ve střední fázi všechny balistické rakety krátkého a středního dosahu. „Ukázkový“ cíl tvoří například ruské rakety Iskander.

Takto vypadá čerstvě vyrobena raketa SM-3IIA připravena k uložení do přepravního tubusu.

A na závěr tohoto dílu trochu statistiky: je to trochu rozšířená informace oproti té, kterou jsem uvedl na závěr třetí kapitoly.

Írán vypálil za 12 dnů trvání války 38 salv raket. Byl to mišmaš všeho možného, to už víte. Nejvíce bylo za jeden vypáleno 128 raket – 15.6.2025. Nejméně 5 raket, a to 21.6.2025. Celkově Írán vypálil na Izrael 591 raket, některé zdroje uvádí až 631 raket.

Izrael ale bojoval chytře a rakety, které měly dopadnout mimo obydlená území, nechal letět. S ostatními bojoval. Díky kvalitě obranného sytému jich proniklo jen 50 kusů a 35 jich dopadlo na obydlené cíle. Patnáct jich dopadlo na vojenské základny, ale zde škody nejsou zatím známé.

Zasažena byla rafinerie, elektrárna a přístav v Haifě.

Zahynulo 29 občanů Státu Izrael a asi 3 500 jich utrpělo různě těžká zranění. Na škodách na životě a zdraví a i majetku se ale podílely i trosky mnoha sestřelených raket a škody působily jejich dopady velkou rychlostí.

Bylo spotřebováno kolem 110 kusů raket systémů Arrow-2 a 3, 150 raket ze systému Davidův prak a americká pomoc čítala 100 raket systému THAAD a 80 raket SM-3 od námořníků. Cena za antirakety dosáhla si 2,5 miliardy amerických dolarů.

Nebýt této ceny, mohly být ztráty na životech katastrofální, o škodách na majetku ani nemluvím.

Co říct na závěr této kapitoly? Měla být poslední, ale to měla být i ta minulá. Příště rozebereme válku den po dni, ale to už bude jednoduché, oproti tomu, co máte při čtení tohoto díla za sebou, to bude hračka a rekreace.