Hluboké rozdíly v Evropě jsou pro Washington a Jeruzalém jedinečným potenciálem.
Autor: Daniel Krygier, World Israel News
Proti všemu očekávání je liberální západní Evropa vůči Íránu a Hamasu měkká a nepřátelská vůči demokratickému Izraeli, zatímco země bývalého sovětského bloku se staly největšími podporovateli Izraele.
Očekávaný výlet premiéra Benjamina Netanjahua do Paříže a Berlína opět vyvede na světlo ideologicky chybné směřování, které stále více rozděluje Evropu v otázkách a politice týkající se Středního východu. Přesun amerického velvyslanectví do izraelského hlavního města Jeruzaléma, hraniční napětí v pásmu Gazy a íránská jaderná dohoda v podstatě rozdělily evropský kontinent na dva tábory.
Francie, Německo, Británie a obecně Evropské unie se postavili proti rozhodnutí prezidenta Trumpa přemístit americké velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Paříž, Berlín, Londýn a Brusel jsou také pevnými obhájci íránské jaderné dohody a tvrdých kritiků Izraele, kteří se brání proti agresi Hamasu na hranici s Gazou. Většina zemí západní Evropy patří do tohoto evropského ideologického tábora.
Druhá Evropa se skládá ze zemí, které mají větší pochopení pro USA a Izrael. Tato skupina zahrnuje Rakousko a bývalé státy východní Evropy, jako Polsko, Maďarsko, Českou republiku a Rumunsko. Na rozdíl od Francie a Německa tyto země nevznesly námitky proti přesunu amerického velvyslanectví do Jeruzaléma a některé z nich se nacházejí v různých stádiích úvah, že přesunou svá vlastní velvyslanectví do hlavního města Izraele.
Tyto země vzdorovaly bojkotu EU vůči otevření amerického velvyslanectví v Jeruzalémě a vyslalo své diplomaty na tuto událost. To vedlo k tomu, že Abbasův režim stáhl své zástupce z několika uvedených zemí.
Země jako Česká republika a Maďarsko vyjádřily mnohem větší pochopení pro potřebu Izraele hájit své svrchované hranice proti agresi Hamasu.
Prudké rozdělení mezi zavedené demokracie západní Evropy a nové demokracie ve východní Evropě je také zřejmé, pokud jde o íránskou dohodu. Na rozdíl od Paříže, Londýna a Berlína, které podporují íránskou dohodu (do značné míry s ohledem na jejich obchodní zájmy tam), se východní Evropa mnohem více zajímá o udržení svých klíčových obchodních vztahů se Spojenými státy.
Dva různé evropské tábory také nesouhlasí s budoucností evropského kontinentu. Zatímco velká část politické elity v západní Evropě podporuje postnatální a postkřesťanský étos, většina východní a střední Evropy stále přijímá svou národní identitu a křesťanské dědictví. Pokračující muslimská migrační krize směřující do Evropy tyto ostré ideologické rozdíly v Evropě jen prohloubila.
V ironické smyčce historie etablované západoevropské demokracie podporují nebezpečně špatnou dohodu s despotickým íránským režimem a stojí na stejné straně s teroristickými organizacemi Hamas a PLO proti jediné demokracii na Blízkém východě v otázkách, jako je Jeruzalém a hraniční násilí v Gaze.
Naproti tomu východoevropské země, kde před nepříliš dlouhou dobu vládl brutální totalitní režim, jsou země, které prosazují demokratický Izrael.
Co vysvětluje tuto ideologickou rozdílnost?
Možná, že Poláci, Češi, Maďaři, Rumuni a Slováci, z nichž mnozí aktivně bojovali, aby se vymanili ze sovětské nadvlády, mnohem více oceňují své nově získané svobody než jejich západní evropští sousedé.
Jsou si také mnohem více vědomi toho, jak nejistá je svobodná společnost a jak snadné je upadnout do despotismu.
Jako ti, kdo mají z první ruky znalosti o dynamice despotického smýšlení, jsou východoevropané mnohem skeptičtější, když by měli jednat s někým jako je Írán nebo Hamás.
Lidé, kteří žijí v západních demokraciích, mají tendenci svobodu považovat za samozřejmost. Jen málokterý z nich má zkušenosti s totalitou a lidé těchto zemí jsou si méně vědomi svého štěstí. Také si do nějaké míry uvědomují, že většina lidí na světě nesdílí jejich západní hodnoty a ve skutečnosti jsou vůči nim nepřátelští.
Je nepravděpodobné, že by premiér Benjamin Netanjahu uspěl v přesvědčování Paříže a Berlína, aby opustili svou podporu íránské dohody. Hluboké rozdíly v Evropě však představují jedinečné možnosti pro Washington a Jeruzalém k posílení stávajících vazeb a vytváření nových vztahů s evropskými spojenci.
