Pokus o prosekání cesty k pochopení situace
Od svého založení čelí stát Izrael zvláštnímu obecnému podezření, že to s odlukou náboženství od (sekulárního) státu ve skutečnosti nezvládá.
Jsou Izraelci „náboženský“ národ?
Důvodem určitě není to, že by bylo obyvatelstvo státu Izrael nějak zvlášť nábožensky založené. Podle ankety Amerického Gallupova ústavu pro veřejné mínění z jara 2015 je nejnáboženštější zemí na světě Thajsko a nejméně náboženským státem Čína.
V této anketě se 65 procent Izraelců označilo jako buď „nenáboženští“, nebo „přesvědčení ateisté“. 30 procent Izraelců považovalo samo sebe za „náboženské“. Podle této ankety se Izrael řadí někam doprostřed mezi Thajsko a Čínu.
Ultraortodoxní židovské společenství bývá vůči státu často kritické, zvlášť pokud jde o nacionalistické smýšlení. Ve vztahu k Arabům nebo v otázkách území ultraortodoxní židé zpravidla nepatří k „radikálům“.
Náboženské symboly ve státě
V mnohém směru je Izrael mnohem světštější než většina evropských zemí. Pravda – jeho znak ukazuje sedmiramenný svícen a dvě olivové ratolesti z proroka Zacharjáše (4,2-3). Před jeruzalémským Knesetem, izraelským parlamentem, stojí menora s nápisem: „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů“ (Zacharjáš 4,6).
Může se tak snadno přihodit, že politik, který nemá o Bibli ponětí, pronáší v prostředí plném biblicko-apokalyptických symbolů výroky, které se zasvěceným v tomto kontextu jeví jako naprosto vhodné.
A pak – vlajka Izraele nese na sobě barvy a pruhy židovského modlitebního šálu, uprostřed má Davidovu hvězdu. Davidova hvězda však není náboženským symbolem. Původně nebyla ani symbolem židovským. Podle profesora a badatele o židovské mystice Geršoma Šolema byl tento symbol „posvěcen“ teprve utrpením a hrůzami holokaustu.
Náboženské symboly najdeme na vlajkách mnoha zemí. Neplatí to jen o islámském půlměsíci. Jen jako příklad uveďme kříž, který neoddělitelně a velice významně patří k státním vlajkám Švýcarska, Velké Británie i skandinávských zemí.
Svátky stanovené zákonem a církevní daně
Izrael nemá ani zvláštní, státem zavedené svátky, o nichž by platil zákaz „práce“ nebo jízda nákladních automobilů od určité velikosti, jako je tomu v některých zemích EU.
Na rozdíl od Spolkové republiky Německo, kde mnozí platí takzvanou církevní daň, neexistují ve Státě Izrael daně, které by stát vybíral z pověření nějakých náboženských společností. Snad právě proto se tak zplna hrdla diskutuje o státních finančních příspěvcích, o které žádají náboženští Židé. V reálné politice všedního dne za ně musejí „platit“ demokraticky vynucenou mocí.
Podobně jako SRN nemá Izrael ústavu, která by definovala odluku náboženství od státu jako právní podklad.
Izrael jako „židovský stát“
I když se Německá spolková republika ani Izrael nedefinují jako přistěhovalecké země, poskytují obě tyto země určitým lidem právo přistěhovat se na základě svého rodového původu.
Je tu ovšem závažný rozdíl: „německý původ“ je posuzován zcela nezávisle na tom, zda je dotyčný svým vyznáním křesťan, muslim, žid nebo ateista.
V Izraeli oproti tomu sekulární Nejvyšší soud, který je dokonce mnohde pověstný svým „protináboženským“ postojem, vydal rozhodnutí, že „Žid“ nemůže být současně „křesťan“ nebo „muslim“. Přitom podle židovského náboženského práva „halachy“ není vůbec možno – tedy ani konverzí k jinému náboženství – své židovství odložit.
Otázka židovské identity
Od počátku existence Židů visí ve vzduchu otázka: je židovství náboženství nebo národnost? Jsou Židé národ nebo společenství víry? Jelikož se v judaismu klade na zachovávání přikázání mnohem větší důraz než třeba v křesťanství na teoreticko-teologickou víru, lze docela dobře dospět k závěru, že Žid-žid je pouze ten, kdo dodržuje přikázání. Tento způsob uvažování má ostatně původ v Tóře, kde se častěji zdůrazňuje, že ten, kdo pohrdá dodržováním určitých nařízení, bude ze svého národa „vyobcován“ (viz např. 3. Mojžíšova 17,10; 20,3.5.6; Jozue 24,20).
V průběhu dvaapůltisícileté diaspory to byla nezřídka právě náboženská identita, která národ Židů napříč všemi zeměmi, kulturami a jazyky činila – a to i ze sekulárního úhlu pohledu – obětí vyhnanství.
Šabat
Dobrým příkladem je šabat – sedmý den týdne, a podle Bible den odpočinku. Jde na jedné straně o biblické přikázání, řád daný při stvoření. Dnes je to však především integrální součást židovského sebepojímání. Známý sekulární židovský myslitel Ašer Ginsberg, známý pod jménem „Achad ha-Am“, to vyjádřil formulací: „Více, než Židé zachovávali šabat, zachoval šabat Židy.“
Dodržování šabatu je skutečně jedním z činitelů, které židovskému národu během celých tisíciletí, kdy žili roztroušeni po celém světě, umožnily zachovat si společnou identitu. Dnes není pro nikoho nikde na světě možné spoluprožít šabat tak jako v Izraeli.
Teprve nacionalistická ideologie 19. a 20. století a pak návrat do země otců a vznik izraelské identity Židům umožnily, aby byli „Židy“ i jako naprostí ateisté. Světské pojetí státu v duchu humanizmu s přísnou odlukou od náboženství je i v Evropě poměrně novým zjevem. Je výsledkem vývoje, jehož kořeny tkví v renesanci a v osvícenství.
Velké složky židovstva a především společenství islámu však nikdy osvícenství ve smyslu evropských duchovních dějin nezakusily. Ovšem ve společnostech nezávislých na evropské filosofii osvícenství, které se vyznačuje humanismem, není odluka státu a „církve“ žádnou samozřejmostí. Neplatí to pouze pro islámské země; můžeme se s tím setkat i tam, kde má rozhodující slovo pravoslavná církev, například v Rusku.
Napětí mezi Západem a Východem
I když by Izrael rád sám sebe vnímal jako „západní“, má v mnohém ohledu společensky blíže ke společnostem arabským a muslimským než k většině států evropských.
Opravdovou výzvou pro demokracii postavenou na sekulárních a humanistických základech bývá situace, kdy se obyvatelstvo cítí být méně zavázáno světskému humanismu než tradičním náboženským hodnotám. Hlavním problémem přitom je, že v demokracii patří svrchovanost lidu a tím, co rozhoduje, je většina hlasů.
Zvlášť silně vystaven takovým střetům je izraelský stát a společnost v poslední době, kdy se protipólem tradičně orientované veřejnosti stále více stává Nejvyšší soud ovládaný stoupenci liberalismu a humanismu.
Kdo se smí přistěhovat?
Otázku jednoznačného určení židovské identity dosud nevyřešil ani izraelský právní systém. Skutečnost je taková, že lidé, kteří jsou „Židy“ podle „halachické“[1] definice, jsou přímo přemlouváni, aby se přistěhovali do Izraele, zatímco lidé, kteří platí za „Židy“ podle rasistických zákonů ze září 1935, si získání občanství musejí vesměs vybojovat, někdy i s pomocí právníka.
Tento zjevný rozpor v izraelské jurisdikci vznikl tím, že se otcové zakladatelé moderního státu nedrželi definice halachy, nýbrž chtěli zajistit útočiště tomu, koho jako „Žida“ pronásledovali němečtí nacisté.
Obyvatelstvo a náboženství v Izraeli
Pochopit „náboženství v Izraeli“ je obtížné – a srozumitelně je vysvětlit cizinci přímo nemožné. Jednak proto, že se aktuální a spolehlivá čísla těžko shánějí. Počet obyvatel se – především různými přistěhovaleckými vlnami v letech 1948-2013 – zdesateronásobil. Přitom je třeba vzít v úvahu, že s každou vlnou přistěhovalectví pronikly do izraelské společnosti nové náboženské prvky. A pak má Izrael mezi průmyslovými státy s 3,11 porody na ženu nejvyšší porodnost v OECD.
Z devíti miliónů Izraelců tvoří 6,7 mil. (74,1%) Židé, 1,9 mil. (21,0%) Arabové a půl miliónu (4,9%) „ostatní“. Z Arabů tvoří 1,6 mil. (17,8%) muslimové a 177 000 (2%) křesťané.
Převážná většina izraelských muslimů jsou sunnité, k nimž patří beduíni, Čerkesové, Kurdové, Romové a lidé tureckého původu. V Izraeli žijí dále příslušníci hnutí ahmadíja, ší´ité a alavité.
Největší skupinou mezi izraelskými křesťany, kteří tvoří přibližně dvě procenta veškerého obyvatelstva, je melkitská (řeckokatolická) církev, po ní následuje církev řecko-pravoslavná (dohromady je jich více než 70%). Mimo to najdeme v Izraeli příslušníky latinského (římskokatolického) obřadu a ruského pravoslaví, křesťany aramejské, maronitské, syrské, arménské, asyrské a koptské, jakož i řadu malých protestantských seskupení: anglikány, baptisty, luterány, letniční a bratrské sbory.
K „ostatním Izraelcům“ patří nejen mnoho přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu, které „halacha“ neuznává jako Židy, nýbrž také 143 000 Drúzů, 26 000 buddhistů, 5000 „afrických Hebrejů“ neboli „černých Izraelců“ a 820 Samařanů. Náboženství Bahá´í má sice v Izraeli světové ústředí, nenajdeme tu však žádné společenství Bahá´í, nýbrž asi jen 750 vyznavačů této víry, kteří slouží v Izraeli po omezenou dobu jako dobrovolníci.
Dohoda o statu quo
V zásadě se Stát Izrael ve vztahu k nežidovským náboženským společenstvím z hlediska dějin práva řídí postupy a praktikami z doby osmanské (1516-1917) a britské (1917-1948) s určitými důležitými obměnami. Tento právní základ se označuje jako „status quo“.
Oficiálně uznává izraelské právo pět náboženství: judaismus, křesťanství, islám, náboženství Drúzů a Bahá´í. V rámci křesťanství je formálně uznáno deset konfesí: církev římská/latinská, arménská, maronitská, řecká/melkitská, syrská a chaldejsko-katolická, východně ortodoxní/řecká, orientální pravoslavná/syrská, arménská apoštolská a anglikánská. Těmto církvím poskytuje stát určitou nezávislost a autonomii, včetně uzavírání manželství a rozvodů.
Občanský sňatek a školská soustava
Občanský sňatek ve Státě Izrael neexistuje. Mnoho Izraelců jej tudíž uzavírá v cizině, protože nezapadají do žádné ze státem určených kategorií nebo požadovaný sňatek překračuje společenské a náboženské hranice.
Ministerstvo vzdělávání organizuje ve státě sekulární a ortodoxní školskou soustavu, dává však i při společných osnovách velký svobodný prostor rozmanitým skupinám lišícím se způsobem víry a konfesí.
Nábožensky rozštěpená židovská společnost v Izraeli
Převážná většina obyvatelstva v Izraeli je „židovská“. Toto označení ovšem zdůrazňuje všechno, jenom ne homogenitu. Neortodoxní židovské proudy, například konzervativní či reformní judaismus, jsou v Izraeli uznávány jen v omezené míře.
V roce 2016 vydalo průzkumné středisko Pew Research Center studii o nábožensky rozštěpené společnosti v Izraeli. Z takových anket lze ovšem těžko činit zpětné závěry, neboť je vždy nutno brát pečlivě v úvahu, kdo komu v jaké souvislosti klade kterou otázku. Mimoto je nějaké mezinárodní srovnávání bez přesné znalosti jen stěží možné.
Uveďme jen jeden příklad: zatímco takový „ateista“ ve Francii sotva ví, co znamená pojem „Bůh“, a „ateista“ v Německu zpochybňuje věrohodnost Bible, aniž by ji sotva kdy vzal do ruky, bude „ateista“ v Izraeli své tvrzení, proč od Boha, který by podle jeho názoru vlastně ani neměl existovat, právem žádá, aby ho nechal na pokoji, zaštiťovat v jazyce proroků biblickými argumenty.
Frustrace sekularistů
Světští izraelští Židé sami sebe vnímají jako nenáboženské. V Izraeli vidí moderní, demokratickou zemi, která by svým občanům vůbec neměla předepisovat žádné náboženské tradice. Stěžují si na to, že by se měli podřizovat náboženským předpisům o pokrmech – kašrutu, „které jen zvyšují životní náklady a činí z nich rukojmí zkorumpovaných dozorců nad kašrutem“. Ve skutečnosti se všude v Izraeli najdou obchody, které vyhovují chuti zejména ruských Židů, již si s sebou nepřinesli žádnou náboženskou předpojatost.
A pak – „normální“ Izraelci se obvykle starou bačkoru starají o to, co se mele v ultraortodoxní společnosti. Existují veřejné debaty o tom, že většina mladých ultraortodoxních mužů neslouží v armádě. Ale jakkoli vehementně se sekulární Židé šíří, že sami nesou hlavní břemeno státu, armáda by pramálo stála o nějaký náhlý vpád ultraortodoxních.
Co ultraortodoxní chtějí?
Ortodoxní židé v Izraeli se obávají, že odluka státu a náboženství povede v konečném důsledku k tomu, že Izrael ztratí svou židovskou identitu. Co ale chtějí krom toho? Chtějí snad opravdu, jak se obává mnoho sekularistů, vnutit všem předpisy halachy? Nebo je jim jasné, že navzdory své vysoké porodnosti zůstanou v židovském státě menšinou?
Skutečnost je taková, že i uvnitř ortodoxního společenství se ohledně zapojení do politiky vedou vášnivé spory. Od doby, co se v roce 1977 dostal k moci Likud, který je v koalici s rostoucími ultraortodoxními stranami, jejich moc neustále vzrůstala.
Zdá se ovšem, že ultraortodoxní, kteří se v politické krajině Izraele angažují, nemají vůbec v úmyslu stát zortodoxnit. Zdá se, že je jejich zájmem spíše získat v sekulárním státě autonomii, která se bude řídit vlastními pravidly a právem a bude zvenčí co nejméně ovlivňována. Při politických aktivitách ultraortodoxních šlo pak především o to, aby se na tuto autonomii pamatovalo i ve státním rozpočtu.
Překlad Ivana Kultová
[1] „Halacha“ je židovské náboženské právo.
