Praha Jeruzalém

Ať už v květnu volby proběhnou nebo ne, džin už je z láhve vypuštěn a boj nebude probíhat mezi Hamásem a Fatahem, ale uvnitř samotného Fatahu.

Autor: Pinhas Inbari 30.3.2021 6:20

Když se poprvé hovořilo o palestinských volbách, pozornost se okamžitě zaměřila na boj mezi Hamásem a Fatahem a obavu, že by se Hamas pod rouškou voleb infiltroval na Západní břeh. Brzy však už bylo všem jasné, že ten příběh nebude o Fatahu proti Hamásu, ale Fatahu proti Fatahu.

Co je tedy kořenem problému Fatahu? Ve skutečnosti tu máme dva navzájem soupeřící Fatahy.

Ten první sestává z vedení OOP v „exilu“ se svými kořeny v dnešním Izraeli, pro něž je určující událostí nakba (pohroma – katastrofa – myšleno ustanovení Státu Izrael) z roku 1948. Důležité pro ně je „právo na návrat“ do Izraele před rokem 1967. Většina z nich se po stažení Izraele v důsledku dohod z Osla z roku 1994 přestěhovala na palestinská území, kde založili Muqatu, Arafatovo správní centrum v Ramalláhu. Jejich hlavním publikem jsou obyvatelé uprchlických táborů v arabských zemích, převážně v Libanonu.

Ten druhý paktvoří Palestinci ze Západního břehu Jordánu, kteří mají malé nebo žádné vazby na nakbu, a to, co chtějí, je stabilizace jejich životů na Západním břehu Jordánu. Dokud se tu neobjevili „tunisští vůdci“ OOP, palestinští obyvatelé ze Západního břehu Jordánu otázku nakby v zásadě neřešili. Nakba nabrala na obrátkách, když OOP vstoupila na území (Západního břehu) a všude se začaly objevovat slavné sochy „klíčů k domovům, které opustili“. To je étos Tunisanů a byrokratů v Ramalláhu, kde doputovali veteráni OOP, nikoli však obyvatel Nábulusu, Betléma a Hebronu.

Před rokem jsem navštívil Jenin a setkal se s členy odnože Fatahu z místní základny Tanzim. Překvapilo mě, když jsem slyšel, že přestali věřit v palestinský stát, za který bojovali celý život a chtějí jeden stát dohromady s Izraelem. Důvod: Nevěří „Tunisanům“, protože jsou to „cizinci“ a obyvatelé Jeninu dávají přednost životu s Izraelem před „Ramalláhem“.

 

Touha po jednom státě je názor ozývající se v širokých kruzích celého Západního břehu. Palestinský spisovatel Hamada Jaber uvedl, že „podle Palestinského střediska pro výzkum politiky palestinská podpora dvoustátního řešení poklesla z 55% v roce 2011 na 39% v roce 2020 a to navzdory podpory všech palestinských stran a hnutí.“

Jaber, který se ztotožňuje s palestinskou levicí, pokračoval: „Hloubku krize Hamasu lze prokázat schválením projektu hnutí Fatah založeného na řešení palestinského státu v hranicích z roku 1967 v době, kdy už mnoho vůdců samotného hnutí Fatah věří, že se toto řešení stalo nemožným a je dávno mrtvým.“

V minulosti byla myšlenka jednoho demokratického státu s Židy trikem, který měl pomocí sofistikovaného vzorce Izrael vymazat z mapy. Dnes je ale, pokud to chápu z rozhovorů s domorodci správně, pro ně Izrael, tváří v tvář zklamání z kolabujících arabských zemí, vzorem. Tento jev vidíme ve východním Jeruzalémě a jeho dalším aspektem je sentiment mezi izraelskými Araby: „Nechceme Izrael zničit, ale mít z něj užitek.“

Čerstvý příklad rozdílů mezi „Tunisany“ a místními obyvateli lze najít v rozhovoru, který nedávno poskytl bývalý předseda vlády Palestinské samosprávy Salam Fayyad deníku al-Quds. Dlouho hovořil o potřebách Palestinců na těchto územích, ale nezmínil se ani slovem – ani jedinou zmínkou – o „právu na návrat“, „boji“ atd. – tedy sloganech propagovaných Tunisany.

Osoba Fayyada je na zdejší politické scéně signifikantní. Oznámil svou kandidaturu jako součást nezávislého seznamu, nikoli v kontextu Fatahu. Ve skutečnosti, ani když byl předsedou vlády, nebyl členem Fatahu. Jeho pokusy dostat se do Fatahu selhaly, protože Tunisané přijímají do služby pouze místní obyvateleakceptující jejich agendu. Vnímali Fayyada jako outsidera, kterého tu protlačily dárcovské země, které nechtěly schválit agendu OOP. Nakonec ho Tunisané vyhodili.

Fenomén nezávislé kandidátky mimo Fatah má ovšem větší význam: je začátkem konce hegemonie OOP v politickém životě na Západním břehu. 11. března došlo k šokující události: Fatah vyloučil Arafatova synovce Dr. Nassera al-Qudwu, šéfa Nadace Jásira Arafata v Ramalláhu, kvůli jeho pokusu sestavit v květnu nezávislou kandidátku do palestinských voleb. Kandidáti na jeho seznamu zahrnují významné osobnosti z palestinské společnosti – nikoli však z OOP.

Zatímco Fayyad byl vždy nezávislým jednotlivcem, nezávislá kandidátka sestavená al-Qudwou jasně ukazuje na konec nejvyššího postavení OOP.

Nedávno jsem obdržel dokument Fatahu s podrobnými kritérii pro účast kandidátů na volbách. Co mě tady zaujalo, byla kvóta stanovená pro „místní obyvatele“ – minimálně třetina, přičemž zbývající dvě třetiny by měli být „představitelé historie národního boje“ – rozumějte Tunisané.

Samozřejmě také přední vyzyvatelé Mahmouda Abbase – Marwan Barghouti a Mohammed Dahlan – představují interní Tanzim OOP. Jibril Rajoub, další příklad místní populace (který se mezitím zapsal do zájmů Kataru), nedávno uvedl, že kritériem budoucího postabbasovského vedení je pobyt v izraelském vězení. Jinými slovy, kdokoli nahradí Abbase, může pocházet pouze z řad místních Tanzim – což znamená konec vlády Tunisanů.

Ať už tedy v květnu proběhnou volby nebo ne, džin už je z láhve venku a boj nebude probíhat mezi Hamásem a Fatahem, ale uvnitř samotného Fatahu.

 

Pinhas Inbari je zkušený arabský korespondent, který dříve působil v izraelském rozhlase a novinách „Al Hamishmar“. V současné době pracuje jako analytik pro Jeruzalémské centrum pro veřejné záležitosti.

 

13. 04. 2021 05:46 133 Daniel Žingor Zdroj: ISRAELHAYOM

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem