Eitan Gross hovoří s místními Araby v jeruzalémském Starém Městě, aby zjistil jejich pohled na útok nožem, který se odehrál minulý týden. Zjišťuje, že jsou jejich názory pro Izraelce často neznámé.

Autor: Eitan Gross , 24. listopadu 2021 23:10

Hlavní dopravní tepna muslimské čtvrti spojující Západní zeď s Damašskou bránou byla prázdnější než obvykle. Den předtím Amr Abu-Assab, šestnáctiletý Arab z Issawiya, pobodal dva izraelské pohraničníky právě na této dopravní tepně, rabín z nedaleké ješivy Ateret Cohanim mladého teroristu zastřelil.

U vchodu do Železné brány, portálu na Chrámovou horu určeného pouze muslimům, stáli na stráži dva pohraničníci a jeden voják. Řekli mi, že policistům z předchozího dne se daří dobře. Řekl jsem, že se za ně pomodlím, když jsem odbočoval doleva ke Kotel HaKatan, malé části Západní zdi, která je blíže ke Svaté zdi než rušné náměstí u Západní zdi.

Když jsem opouštěl Kotel HaKatan, zeptal jsem se jednoho z policistů, Elaa, proč se teroristé zaměřují právě na policisty, zvláště když mnozí policisté jsou sami Arabové.

Elaa měl u sebe pistoli, obušek a značné množství slzného plynu. Přesto arabský policista dobře věděl, že jeho výbava ho před teenagerem s kuchyňským nožem neochrání. Elaa s prázdným pohledem a bez emocí odpověděl: „Myslím, že je to prostě to, co mají raději.“ 

„Ale proč? Nemají větší šanci na přežití, když se zaměří na civilistu?“ „Ne,“ odpověděl Elaa.

Elaa pokrčil rameny. „Zeptej se jich sám,“ ozval se druhý důstojník.

Tak přesně to jsem šel udělat.

Nahoře na silnici si arabské děti hrály na honěnou a fotbal a židovský otec tlačil kočárek do svého domu. Osmadvacetiletý Abed a třiatřicetiletý Omar šli po silnici, mluvili spolu a kontrolovali si telefony.

„Slyšeli jste o tom včerejším útoku?“ zeptal jsem se. Zeptal jsem se jich hebrejsky.

„Ano.“

„Co si o tom myslíte?“

Zaváhali.

„Co si o tom opravdu myslíte? Jsem jen bloger.“

„Řeknu ti pravdu, nemám radost z toho, co se včera večer stalo. Policisté jsou lidé. Korán nám říká, že nesmíme zabíjet žádné lidi – židy, muslimy, křesťany – je jedno koho,“ odpověděl Amar, obyvatel Šu’afatu.

Abed souhlasně přikývl a Omar pokračoval: „Ale musíte pochopit, co si ten arabský teenager myslel. Když vidí policistu, myslí na hodiny čekání na kontrolních stanovištích, na bezpečnostní kontroly, na to, jak s ním policisté komunikují, křičí na něj, strkají do něj. Vzpomíná, jak policisté bili jeho matku, bili jeho sestru a srovnali se zemí dům jeho kamaráda. A navíc si pamatuje Al-Aksu, svaté místo muslimů, a nedokáže pochopit, proč Izraelci dělají „balagán“ (problém) u jeho svaté mešity, zatímco on by nikdy neudělal totéž jejich svatému Kotli. Pokud se k němu policisté nechovají dobře, lze opravdu očekávat, že se on bude chovat dobře k policistům?“

Později toho dne jsem našel třicetiletého Šádího a padesátiletého Abu-Issu sedět u restaurace v křesťanské čtvrti. Pozvali mě, abych si k nim přisedl, a vyprávěli mi, co si o útoku myslí.

„Není správné, že to dítě zabili. Vždyť mu bylo teprve šestnáct! Proč ho museli zastřelit? Mohli ho zneškodnit jiným způsobem,“ trval na svém Abu-Issa.

Pokud jde o samotný spáchaný trestný čin, Šádí jej odmítl označit za politickou záležitost. „Nemůžete vědět, co se mu honilo hlavou. Byl to tak mladý kluk, kdo ví, jaký druh zmatených myšlenek ho k tomu vedl?“ dodal.

Rozhodl jsem se odpovědět na Šádího otázku tím, že se obrátím na ty, kteří to budou vědět nejlépe: Arabské děti.

Jedenáctiletý zamyšlený Ali a dvanáctiletý energický Mahmud si hráli na střechách arabského šuku na parkour – skákali z římsy na římsu a dělali otočky o 360° – když jsem k nim přistoupil.

Poté, co jsem se představil v arabštině, jsem na telefonu otevřel Google translate.

„Co si myslíte o Izraeli?“ Zeptal jsem se.

Podržel jsem Alimu telefon a on vyťukal svou odpověď.

„انا سأكون صريح معك,“ začal Ali. („Budu k vám upřímný.“)

Žák páté třídy se odmlčel a přemýšlel o své odpovědi. Na tváři měl několik jizev; zajímalo mě, co je způsobilo. Bylo to z interakce s izraelskou policií; možná je způsobila tvrdá palestinská kultura v jeho domácnosti nebo prostě jen tvrdě dopadl při skoku v parkuru?

Ali dopsal odpověď. „انا لا أحب اسرائيل لأنها احتلت الأراضي الفلسطينية إدعت انها اراضيهم“. („Nemám rád Izrael, protože obsadil palestinskou půdu, o které tvrdí, že je jejich půdou.“)

S dětmi jsem hovořil prostřednictvím překladače Google asi dvacet minut. Izraelci i Arabové na nás vrhali nechápavé a tázavé pohledy, když viděli, jak muž s kipou komunikuje se dvěma arabskými dětmi. Po celou dobu rozhovoru byl Ali tichý a zamyšlený. Mahmud se naopak nemohl přestat chichotat, ať už bylo téma jakkoli vážné.

Mahmúd si vzal můj telefon a s úsměvem mi vyprávěl, co ví o pohledu Izraele na palestinskou mládež: „اسرءلين قتلو اطفال فلسطين“. („Izraelci zabíjí palestinské děti.“)

Pokud jde o samotný útok, Ali na svůj telefon napsal, že teenager udělal správnou věc, protože bránil palestinskou půdu.

Na konci našeho rozhovoru jsem jim řekl, že jsem Izraelec, a zeptal jsem se, co si o mně myslí.

Mahmúd si vyslechl mou otázku a jeho bublavost se změnila v nechápavý úsměv. Představuji si, že byl rozpolcený: na jedné straně jsme spolu právě strávili příjemný čas, na druhé straně jsem v jeho očích zabíjel palestinské děti.

Mahmúd se držel svých zásad a napsal, že mě „nenávidí, protože jsem jeho nepřítel“. V tu chvíli kolem nás prošel arabský bratr a sestra z Bejt Haniny, kteří vypadali asi na 16 let, a viděli Mahmúdovu odpověď. Dívka se začala smát a hebrejsky vykřikla: „To není pravda! Máme tě rádi!“ Pak mě požádala, aby si mě při rozhovoru s oběma chlapci vyfotila pro svůj Snapchatový pruh.

Co zastaví arabské teenagery před útoky na izraelské policisty a civilisty? Může k tomu pomoci rozdání izraelské půdy jejich takzvaným palestinským vlastníkům? Nemyslím si, že můžeme splnit Mahmúdův požadavek na úplné vymazání Izraele.

Pokud rozšíříme svůj pohled na věc, uvědomíme si, že stejně jako existuje mnoho izraelských názorů na Araby, existuje i mnoho arabských názorů na Izraelce. Abed a Omar ze Šu’afatu, Šádí a Abú-Issa z křesťanské čtvrti, Alí a Mahmúd z muslimské čtvrti, sourozenci z Bejt Haniny a Amr Abú-Asab, terorista z Issávíje. Co je vedlo k odlišným názorům? Je to četnost a závažnost jejich interakcí s izraelskou policií? U dospělých se domnívám, že součástí odpovědi může být i takové politické napětí. Ale pokud jde o děti, myslím si, že největší vliv na myšlení našich sousedů příští generace mají vzdělávací osnovy v arabských školách. Aby byl mír reálný, musí Palestinská samospráva zavést reformu vzdělávání ve svých školách a Izrael musí zajistit, aby se v arabsko-izraelských školách nevyučovala taková protiizraelská rétorika.