Demokraté nechtějí Netanjahua ani pravicově-náboženskou vládu v Jeruzalémě. Ve skutečnosti však nechtějí, aby o osudu židovského státu rozhodovali jeho voliči.

Autor: Jonathan S. Tobin, JNS, 2. listopadu 2022

Hlasy v posledních izraelských volbách do Knesetu se stále sčítají, ale dosavadní výsledky potvrdily nejhorší obavy Bidenovy administrativy.

Ačkoli se Izraeli nedostává tak obsesivní pozornosti, jaké se mu občas dostávalo v minulosti, není pochyb o tom, že prezident Joe Biden a jeho zahraničněpolitický tým mají na to, kdo by měl židovský stát řídit, vyhraněné názory, které sdílí většina demokratů i liberálních mainstreamových médií.

Líbil se jim prozatímní premiér Jair Lapid a obávali se možného návratu Benjamina „Bibiho“ Netanjahua k moci.

Vyhlídka nejen na vítězství Netanjahua a jeho strany Likud, ale i na sestavení vlády s významnou rolí strany Náboženský sionismus a jednoho z jejích kontroverzních vůdců Itamara Ben Gvira, stačí k tomu, aby se demokratům a zahraničněpolitickému establishmentu ježily hrůzou vlasy na hlavě.

Ben Gvir byl v mládí stoupencem zesnulého rabína Meira Kahaneho a má zaslouženou pověst pravicového provokatéra, který se často střetával s policií. Advokát/aktivista však své názory poněkud zmírnil, když se stal politicky životaschopnějším. Izraelští i američtí liberálové ho však stále považují za smrtelnou hrozbu pro demokracii.

To vytváří situaci, kdy se pokušení Washingtonu pokusit se ovlivnit koaliční jednání, která budou následovat po sečtení hlasů, může ukázat jako neodolatelné.

Nebylo by to poprvé, co by se americká administrativa pokusila hrát tuto hru. Prezidenti Bill Clinton i Barack Obama se snažili Netanjahua porazit a poté pomoci jeho oponentům ve snaze zmařit jeho úsilí o sestavení vlády. Tentokrát je však motivace poněkud jiná.

V minulosti byly tyto pokusy o svržení vlády vedené Netanjahuem především součástí kampaně na podporu mírového procesu s Palestinci. Nyní bude hlavním cílem americké intervence – které může sekundovat mnoho předních americko-židovských skupin – snaha zabránit náboženským sionistům a Ben Gvirovi v účasti na vládní koalici.

Stejná skupina demokratických zahraničněpolitických hackerů z velké části obsadila Clintonovu, Obamovu a nyní i Bidenovu administrativu. Všichni odmítají uznat skutečnost, že palestinský nacionalismus je neoddělitelně spjat se staletou arabskou válkou proti sionismu. To je činí neschopnými uznat legitimitu židovského státu bez ohledu na to, kde by mohly být vytyčeny jeho hranice.

Bidenův tým je stejně oddaný mýtu „země za mír“. Nejsou však tak zabednění, aby si neuvědomovali, že vynakládání drahocenného politického a diplomatického kapitálu ve prospěch Palestinců je ztrátou času. Vědí, že v dohledné budoucnosti nebude existovat žádné dvoustátní řešení bez ohledu na to, kdo bude izraelským premiérem.

Přesto původně silně průbojná koalice vedená Naftalim Bennettem, která v létě 2021 sesadila Netanjahua, svůj nesouhlas s Bidenovým přáním sblížení a nové jaderné dohody s Íránem spíše bagatelizovala, než aby je otevřeně zpochybnila, jak by to udělal Bibi.

Biden byl ještě spokojenější s Lapidem, který se ujal vlády po rozpadu koalice. Lapid se podvolil americkému tlaku a učinil ústupky Libanonu ovládanému Hizballáhem v dohodě o námořní hranici, která zahrnovala i to, že se Izrael vzdal svých práv na zdroje zemního plynu, které si dříve nárokoval. Netanjahu slíbil, že tuto jednostrannou dohodu zvrátí.

Nicméně udržet Netanjahua mimo úřad premiéra nebude samo o sobě hlavním cílem americké intervence. Působivý výkon náboženských sionistů, díky němuž se zřejmě stali třetí největší izraelskou stranou, je nejen staví do pozice, kdy mohou Netanjahuovi pomoci získat většinu, která mu unikla ve čtyřech kolech voleb do Knesetu, jež se konaly od jara 2019.

Znamená to také, že její lídři Bezalel Smotrich a Ben Gvir mají šanci stát se ministry v příští vládě. A to je něco, pro co by Washington i liberální američtí Židé udělali téměř cokoli, aby tomu zabránili.

Ačkoli se v liberálních židovských médiích objevilo množství článků, které se snažily Smotriche a zejména Bena Gvira vykreslit jako nepřátele demokracie i slušnosti, byla to pouhá předzvěst toho, co bude pravděpodobně následovat po volbách.

Dvojice dává svým odpůrcům spoustu podnětů ke kritice. Vzestup Smotriche a Ben Gvira je však přirozeným důsledkem neschopnosti současné vlády adekvátně řešit nárůst palestinského terorismu. Odráží také nárůst počtu věřících obyvatel a úpadek důvěryhodnosti těch stran, které se v průběhu posledních dvou desetiletí zasazovaly o vstřícnost vůči Palestincům, neboť mírový proces z Osla se ukázal jako katastrofa.

Zachycení ducha doby

Na rozdíl od převážně liberálního smýšlení amerických Židů jsou izraelští Židé spíše hrdými nacionalisty a mají méně iluzí o palestinské touze po míru. Sympatizují s vůdci, kteří se nestydí za své přání, aby Izrael byl spíše židovským státem než nesektářským národem, v němž jsou židovský národ a náboženství bagatelizovány.

Smotrichovi a Ben Gvirovi se daří, protože svým neokázalým stylem a konfrontačním postojem vůči izraelské levici i Arabům vystihli ducha doby.

Ty děsí, stejně jako většinu amerických Židů a dokonce i ty demokraty, kteří podobně jako Biden mluví o své lásce k Izraeli, ale mají rádi jen ty Izraelce, kteří dělají, co se jim řekne, a jsou pro liberální americké publikum reprezentativní. Dokonce i taková proizraelská stálice, jako je senátor Robert Menendez (Demokrat), který byl trnem v oku Obamově administrativě kvůli svému odporu k jaderné dohodě s Íránem, prohlásil, že vláda s náboženskými sionisty by se na Kapitolu nesetkala s vřelým přijetím.

Tvrzení, že Smotrich a Ben Gvir by byli hrozbou pro demokracii, jsou však stranické bláboly. Ani jejich oprávněné snahy o reformu izraelského soudnictví, ani jejich požadavky na agresivnější postoj vůči teroristům – a dokonce ani jejich podpora anexe osad v Judeji a Samaří – by zemi neproměnily v nedemokratický útvar a zásadně nezměnily její charakter.

Izraelská společnost zůstane i nadále často matoucí směsicí sekulárních a náboženských osobností a zapřísáhle židovským státem, ať už budou ve vládě, nebo ne. Tvrzení, že Izrael je „státem apartheidu“, bude s nimi v čele ministerstev stejnou lží, jako když byli v opozici.

Bude to však znamenat, že příští izraelský kabinet bude pro Netanjahua méně manipulovatelný, protože se charakteristicky snaží o opatrnou střední cestu v politice, zejména v bezpečnostních otázkách. Smotrich a Ben-Gvir totiž budou pravděpodobně problematickými koaličními partnery.

Proto by Netanjahu pravděpodobně dal přednost tomu, aby do své vlády, pokud to bude možné, zlákal středolevé strany vedené Lapidem a Bennym Gantzem. Protože však ani jedna z nich není schopna nechat se znovu svést na zahradní cestu slizkým Bibim, zůstane pravděpodobně u náboženských sionistů.

Rétorika „obrany demokracie“ těch Američanů, kteří mají v příštích týdnech sklon vměšovat se do izraelské politiky, je jen kouřovou clonou pro něco méně obdivuhodného. Hlavním problémem izraelských levičáků i jejich amerických sympatizantů s izraelskou demokracií je, že jejich strana nevyhrává v zemi svobodné a spravedlivé demokratické volby.

Izraelci nepotřebují být zachraňováni sami před sebou. Jejich vlády mají zastupovat potřeby a zájmy občanů, nikoliv citlivost zahraničních přátel země, ať už těch věrných, nebo – jak je tomu v případě mnoha Netanjahuových a Ben Gvirových nejzarytějších odpůrců – té druhé sorty.

Pro americké liberály to bude hořká pilulka, ale pokud skutečně podporují židovský stát, přijmou verdikt voličů. Pokud ne, měli by se přestat vydávat za obránce demokracie.

Jonathan S. Tobin je šéfredaktorem JNS (Jewish News Syndicate).