Praha Jeruzalém

Více než 700 židovských sirotků přeživších šoa dostalo šanci na nový život. Detailní informace o skupině dětí  známých jako „The Boys“, která přišla do Anglie a později většina z nich Království opustilo, chybí.

Autor: Rosie Whitehouse | Únor 18, 2020 | 16:46

Zdroje:

https://www.haaretz.com/jewish/features/.premium-how-hundreds-of-young-holocaust-survivors-were-rehabilitated-in-postwar-britain-1.8527132

https://www.worldjewishrelief.org/about-us/the-boys

https://www.martingilbert.com/book/the-boys-triumph-over-adversity/

Chlapci přijížději do Terezína v květnu 1945  Reproduction : Rosie Whitehouse

Judy Pasternak (56) mi na svém slunném balkonu v Kfar Sava ukazuje její nejcennější majetek: pomačkaný deník se zažloutlými  stránkami, který kdysi patřil otci Jacobovi Glicksohnovi. Úhledným písmem vypráví příběh o tom, jak syn ševce z polské Czestochowy přežil nucené práce, koncentrační tábory a vyčerpávající měsíc trvající jízdu vlakem v mrazivých, otevřených vozech bez trochy jídla. Na jedné stránce je obrázek tří dospívajících chlapců několik týdnů před koncem války, krčících se v rohu vozu vedle mrtvého těla.

Jednu noc ve vlaku se Glicksohnovi zdál sen, ve kterém mu jeho tatínek říká, že jeho nadcházející narozeniny budou nejlepší, které kdy měl. 8. května 1945 mu bylo 18 let a v tento den byl osvobozen Rudou armádou  koncentrační tábor  Terezín.

Glicksohn napsal deník na jaře 1946, když se zotavoval v ubytovně s dohledem v Loughtonu, asi 25 kilometrů severovýchodně od Londýna. Do Británie byl převezen v srpnu 1945 Britským fondem (Central British Fund) - nyní se nazývá World Jewish Relief (volně přeloženo Světový židovký fond pomoci) - jako jeden z přibližně 300 mladých přeživších holocaustu. Po období stráveném v Lake District (Jezerní oblasti)  v severní Anglii byli mladí lidé posláni do ústavních ubytoven po celé Británii.

Byli vybráni z 2 000 mladistvých, pozůstalých v Terezíně a  následně vytvořili skupinu s velmi silnými a úzkými přátelskými pouty známou jako „The Boys“. (Pečovatelé v Centrálním britském fondu začali používat tento termín krátce poté, co mladíci dorazili z Československa, a toto pojmenování jim už zůstalo). Přestože jejich příběh vylíčil britský historik Martin Gilbert v knize The Boys: Triumph Over Adversity (Chlapci: Vítězství nad nepřízní osudu )z roku 1996, mnoho aspektů jejich příběhu zůstává neznámých - dokonce i samotným členům skupiny.

 

Judy Pasternak s deníkem tatínka Jacoba Glicksohna, Kfar Sava, Izrael

Sjednocená skupina

V listopadu 2018 mě oslovilo sdružení 45 Aid Society, organizace založená samotnými „The Boys“. „Chlapci“mě požádali, abych zjistila více o 731 mladých, kteří byli převezeni do Británie. Šest měsíců jsem prohledávala archivy v Londýně a v Praze a strávila mnoho hodin s pozůstalými a jejich rodinami. K mému překvapení nikdo nikdy nesestavil seznam všech dětí přivezených do Velké Británie, ani se nezajímal, jak prvních 300 dětí bylo vybráno k  převozu do Království.

Řada přeživších dětí, které nacisté převezli do Terezína v závěrečných dnech války, si v táborech vytvořila blízká přátelství, ale v tento moment se ještě nedalo hovořit o sjednocené skupině. Byla to až akce tří mladých mužů z polského Piotrkowu, která dala věci do pohybu. Sam a Isidore Rosenblat válku přežili a uvědomili si, že kolem tábora se potuluje mnoho osamocených a zmatených sirotků. Podařilo se jim ubytovat mladistvé v oddělených kasárnách v Terezíně, kam se nastěhovali i Sam s Isidorem, aby na chlapce a dívky dohlíželi. Připojil se k nim Isaac Finkelstein, který přežil se svým mladším bratrem Sevkem Finkelsteinem (nyní Sidney Finkel). Díky nim se skupina stala sjednocenou entitou, kterou bylo možné snadno transportovat jako celek.

V době, kdy začala repatriace pozůstalých do jejich vlastí v květnu 1945, reportér BBC David Graham dorazil do Terezína. Jeho rozhlasové přenosy zprostředkovaly britské veřejnosti zprávy o vážné situaci pozůstalých, a ve stejnou dobu židovský filantrop Leonard Montefiore požádal British Home Office (ekvivalent Ministerstva vnitra, pozn.překl.), aby nabídnul tisíci židovským sirotkům šanci na nový život v Británii.

Bylo dohodnuto, že Britské královské letectvo, jež repatriovalo české vojáky, kteří sloužili se Spojenci, veme děti na zpátečních letech do Británie. Poté se o ně postará Centrální britský fond. Edith Lauerová, bývalá vězenkyně v Terezíně, která nyní péčovala o všechny mladistvé, měla za úkol sestavit seznam 300 dětí (celkový počet, který mohl být umístěn do letadel). Sama pak letěla posledním letem s nejmladšími dětmi.

 

Navždy vděční

Jejich příběh se nedávno stal námětem dramatu BBC „Windermerské děti“(The Windermere Children), jež líčí zážitky mladých lidí, v momentě kdy  začali znovu budovat své životy na severu Anglie pod dohledem týmu vedeného německým dětským psychologem Oscarem Friedmannem.

https://youtu.be/BhumcQiwh2g

Byla to záchranná mise, za kterou byli všechny děti po celý život Britům vděční. Všichni členové skupiny, se kterýma jsem mluvila, měli pouze slova díků a obdivu pro Central British Fund, a zejména pro Leonarda Montefiore.

Britská vláda však nebyla tak velkorysá, jak si mnozí mohou myslet. Stejně jako tomu bylo v případě Kindertransportů, které převezly do Británie v letech 1938 až 1940 tisíce ohrožených židovských dětí - na rekonvalescenci dětí vůbec nepřispěli daňoví poplatníci, ale peníze byly výhradně získány soukromě a pocházely převážně od židovské komunity.

Snímek z filmu BBC The Windermere Children

Mladistvým byla udělena víza - a byla stanovena přísná ustanovení o tom, kdo je může získat. Děti přijaté do Spojeného království musely být sirotky mladší 16 let. Mezi třemi sty dětmi ,které přijely v srpnu 1945, bylo 40 dětí mladších 12 let, ale převážná většina z nich byli dospívající chlapci, kteří stejně jako Glicksohn o svém věku zalhali. (Neměli žádné doklady prokazující jejich věk).

Když jsem se věnovala příběhům chlapců, slyšela jsem při nesčetných příležitostech od pozůstalých a jejich pečovatelů, že ve skupině bylo jen 80 dívek. Když jsem však vytvořila seznam jejich jmen z registru vysídlených osob, ukázalo se, že 190 z celkového počtu dětí přivedených do Spojeného království byly ve skutečnosti dívky. Odkud se vzal jejich domnělý počet (80), zůstává záhadou.

Chlapce, kteří přijeli v roce 1945 byli rozřazeni do 30 státních ubytoven - často šlo o velká panství roztroušená po celé zemi-, kde o ně bylo postaráno. Správci a hospodyně hráli rodičovské role, všichni se stravovali společně v jídelně, aby děti získaly alespoň trochu zdání rodinného života.

Centrální britský fond (The Central British Fund) byl rozhodnut co nejrychleji děti integrovat do britské společnosti. Montefiore chtěl mít ze svých svěřenců anglické gentlemany a mimo jiné jim obstaral obleky luxusní značky Burton, stejné, jaké byly poskytnuty propuštěným britským vojákům. Dívky dostaly šaty z druhé ruky a dámské obleky.

Výuka angličtiny byla nejvyšší prioritou, protože Fond plánoval poslat děti do Kanady a dalších britských dominií. Mnohem důležitější však byl důvod, že děti budou schopné vyjádřit svoje přání a naděje do budoucna.

Chlapci byli také povzbuzováni a podporováni ve svých zájmech. Glicksohn zvolil sběr známek - volba, která změnila jeho život: Jednoho dne ve snaze zlepšit svou angličtinu přeložil krátký inzerát od Margaret Raphael, mladé židovské dámy žijící v Barmě (nyní Myanmar). Hledala někoho, s kým by si mohla vyměňovat známky. Dopisy vedly k milostnému vzplanutí na dálku, které vyústilo v pozvání do Rangúnu a následně…svatbou¨.

Jacob Glicksohn

Celoživotní přátelství

Stejně jako pro mnoho jiných ve skupině, Británie se pro Glicksohna nestala domovem – I díky faktu, že víza udělená mladým lidem byla pouze na dva roky. Jakmile se naučili anglicky a aklimatizovali se v nové vlasti, už byli znovu na cestách – nejčastěji do  Kanady, nově založeného státu Izrael, Argentiny, Kolumbie a Spojených států amerických.

Přesto chlapci navázali celoživotní přátelství a jejich vlastní děti se stali částí rozšířené rodiny, která zůstala v kontaktu prostřednictvím „45 Aid Society“. Byla založena v roce 1963 a nešlo jen o společenskou organizaci, ale take o organizaci, jež poskytovala podporu členům, kteří se ocitli ve složitých životních situacích. Bohužel mnoho členů skupiny zemřelo v mladém věku na nemoci související s roky strávenými v koncentračních táborech. Například, když Fischel Kampel zemřel v roce 1965 ve svých 35 letech na leukémii v severním Londýně, lékaři sdělili jeho manželce, že nemoc byla způsobena vystavením nebezpečným chemikáliím v pracovním táboře.

Společnost také vydávala ročenku, která sehrála klíčovou roli v Glicksohnově životě. Ačkoli většina jeho rodiny zahynula ve vyhlazovacím táboře Treblinka v nacisticky okupovaném Polsku, Glicksohnovi se podařilo zůstat se svým starším bratrem Manuelem do roku 1943, kdy byli odděleni, podotýká jeho dcera Judy Pasternak. Ačkoli se Jacob po válce snažil svého bratra najít, nevěděl, že Manuel si změnil jméno na Mendel, na památku svého nejmladšího bratra, kterému bylo pouhých 7 let, když byl nacisty zavražděn. Manuel zase nevěděl, že si jeho bratr pozměnil pravopis svého jména z Jakuba Gliksona na Jacoba Glicksohna.

Pasternak líčí, jak si v roce 1968 jeden z chlapců četli časopis 45 Aid Society v baru v brazilském São Paulu. Když odešel na toaletu, nechal čtivo na baru. Mendel Glikson náhodou seděl poblíž a začal si v novinách listovat. Ukázal svému přítelovi fotku a prohodil, že kdyby jeho bratr žil, vypadal by přesně takto. V tu chvíli se majitel časopisu vrátil a s velkou radostí Gliksonovi řekl, že je to opravdu jeho   dávno ztracený bratr. O rok později se bratři sešli v Brazílii.

"Chlapci (The Boys) byli pro mého otce vším, a když jsme se v roce 1970 přestěhovali do Izraele, udělali vše, aby mu pomohli. Jeden z chlapců, David Hirschfeld, mi dokonce dal štěně," vzpomíná Judy Pasternak.

První bydlení rodiny Glicksohnů bylo na ul. Habanim („Ulice Chlapců“ z hebrejštiny), blok 5, byt 8 (památka 8. května), v Kfar Sava. Jacob Glicksohn si tuto adresu vybral, aniž by bydlení předem viděl. Cítil, že adresa samotná je štastným znamením. Bohužel Jacob zemřel ve věku 59 let. Jeho dcera vzpomíná, jak krátce nato jeden z chlapců přicestoval z Londýna s obálkou plnou peněz pro její ovdovělou maminku.

Polský rodák Hirschfeld (narozený v roce 1929 jako David Hirszfeld,) přežil šest pracovních a koncentračních táborů a byl jedním z prvních chlapců, kteří se dobrovolně zapojili do bojů Hagany (podzemní židovská vojenská organizace působící na území Palestiny v období Britského mandátu v letech 1920–1948). Učinil tak, aniž by o tom řekl svému bratru Moniekovi – který jako jediný z rodiny přežil Holocaust. Takto své rozhodnutí Hirschfeld vysvětlil historikovi Martinu Gilbertovi: „Šlo o nelegální činnost a nechtěl jsem, aby můj bratr stejně riskoval. Je pravděpodobně těžko pochopitelné, proč lidé jako my, co byli zachráněni před vyhlazením, se dobrovolně hlásili do Hagany. Myšlenka vlastní země a právo ji a její lid chránit vlastními ozbrojenými silami se stala pro židovský lid klíčovou.  Ve své knize Gilbert potvrdil, že 40 chlapců bojovalo v izraelské Válce za nezávislost.

Lodžský rodák Mendel Silberstein (93), také přežil během Holocaustu šest pracovních a koncentračních táborů. Po této zkušenosti sloužil v pěti izraelských válkách jako lékařský důstojník, počínaje válkou za nezávislost v roce 1948. V březnu minulého roku jsem se s ním setkala v jeho bytě v Tel Avivu, kde mi hrdě ukazoval fotografie, kde je k vidění v uniformě izraelských obranných sil s ostatními členy skupiny. Nato se zastavil se a zeptal se mě: „Jaká je moje angličtina po všech těch letech? Zřídka kdy ji mluvím. “Pak otočil stránku svého fotoalba a odhalil stejný obrázek jaký byl k vidění v Glicksohnově starém deníku - tři mladí muži krčící se v otevřeném voze. "Skupina byla moje rodina," dodává Silberstein.

Mendel Silberstein

Napjaté vztahy

Film „Windermere Children“se soustřeďuje na příběhy přeživších, kteří se nakonec usadili v Británii. Jen namátkou se zmiňuje o tom, že když se pracovníci Červeného kříže pár dní po osvobození Terezína chlapců ptali, kde chtějí začít nový život, drtivá většina odpověděla, že v Palestině. Mnozí z nich se rozhodli pro únikovou cestu do Británie v naději, že se odtud dostanou snadněji do Palestiny, která byla tehdy součástí britského impéria. Gilbert ve své knize popisuje, jak se mnoho  chlapců během svých počátečních let v Británii učilo hebrejsky. A můj výzkum ukazuje, přestože je nemožné uvést přesné číslo, že méně než polovina chlapců se nakonec usadila ve Spojeném království.

Ve skutečnosti není příběh chlapců jen příběhem rehabilitace obětí koncentračních táborů, ale také příběhem napjatých poválečných vztahů mezi Spojeným královstvím v období úpadku jeho impéria a židovskými komunitami v Británii a na celém světě. Zatímco britské ministerstvo vnitra nabízelo židovským dětem víza pro nový život ve Spojeném království, ministerstvo zahraničí zachovávalo přísná omezení na židovskou imigraci do Palestiny uvalené  MacDonaldovou Bílou knihou z roku 1939.

Glicksohn si v bezpečí Loughtonu v roce 1946 do svého deníku napsal, že přeživší - mnoho z nich malé děti - se zoufale snažili dostat na přeplněné přistěhovalecké lodě do Palestiny. Lodě byly přísně kontrolovány britským královským námořnictvem a uprchlíci internováni v záchytném táboře v Atlitu nedaleko Haify.

Glicksohnův deník také obsahuje fotografie z první masové demonstrace židovské komunity v Británii, která se konala na londýnském Trafalgar Square. Byla to reakce na zatčení židovského vedení v Palestině během operace Agáta (taktéž známá pod označením  Černá sobota/Černý šabat) v červnu až červenci 1946. Tito židovští povstalci měli na svědomí životy britských vojáků. Situace byla zkouškou loajality britských Židů, těch, kteří pečovali o chlapce v institucích po celé zemi, a stejně tak zkouškou vztahu přeživších Holokaustu k jejich novému domovu.

Demonstrace Židovské komunity v Londýně v červenci 1946

Britská vláda nabídla 1 000 víz dětem, které přežily Holokaust, ale pouze 731 víz bylo nakonec využito  - oproti běžně uváděných 732. Autorka článku ve svém výzkumu zjistila, že dvě děti z posledního transportu, který směřoval do Spojeného království v červnu 1946 utekly, a  jeden chlapec se potajmu do transportu vplížil.

Pozůstalí věřili, že zbývajících 269 víz zůstalo nevyužito, protože se nenašly další děti, které by kvótu naplnily. Dokumenty Britského fondu (Central British Fund) však poukazují na jiný příběh.

V Německu musel Centrální britský fond čelit - po prvním úspěšném leteckém transportu do Palestiny- značné opozici proti převozu mladých přeživších do Británie. V říjnu 1945 Výbor pro osvobozené Židy v Bavorsku téměř zabránil přepravě 120 dětí z Mnichova, poněvadž požadovali, aby všichni sirotci byli převezeni do Palestiny. Dětem bylo dovoleno odjet až po intervenci rabína, který trval na tom, že slib o převozu do Británie daný dětěm musí být dodržen. (Mnoho mladých lidí stále věřilo, že se jedná o nejrychlejší způsob, jak se dostat do Palestiny).

V Bergen-Belsenu Ústřední výbor osvobozených Židů zamezil převozu přes 200 dětí do Británie, protože členové nechtěli, aby byly děti umístěné v nežidovských domovech - jako tomu bylo dříve s dětmi z Kindertransportů v letech 1938-1939.

V návaznosti na vývoj situace se pozornost Centrálního britského fondu obrátila na Československo, kde příběh chlapců pomohl k lepšímu porozumnění rozhodujících historických událostí v období mezi koncem holocaustu a založením Státu Izrael.

Bod zlomu

Ve svém elegantním obývacím pokoji v Tel Avivu se Meir Stern - sběratel umění a majitel galerie – zamýšlí nad svým příběhem jednoho z chlapců. Do Británie přijel v červnu 1946 posledním transportem přeživších dětí organizovaným Centrálním britským fondem. Prchal nejen před hrůzy Holokaustu, ale i před hrozbou rostoucího českého nacionalismu, antisemitismu a stalinismu.

Meir Stern ve svém domově v Tel Avivu, únor 2019

V poválečném Československu bylo pro Židy obtížné získat jakoukoli pomoc od státu. Židům, kteří se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k české či slovenské národnosti, byla přednostně poskytnutá pomoc. Meirově matce, která přežila se svými dětmi Osvětim, se to včas podařilo, ale presto se obávala o budoucnost své rodiny.

Stern vyrůstal ve vzdálené Podkarpatské Rusi, ve východním cípu Československa. V červenci 1945 byl region oficiálně postoupen Sovětskému svazu. Meir, jeho matka a tři sestry patřili mezi téměř 20 000 přeživších podkarpatských Židů, kteří hledali útočiště v západním Československu.

Československé úřady, které se zdráhaly odporovat sovětským požadavkům, zvažovaly repatriaci karpatských Židů – tento krok by však Židům znemožnil praktikovat jejich náboženství. Stern, stejně jako většina židovských dětí v Karpatech, byl vzděláván výhradně v hebrejštině na hebrejském gymnáziu v Mukačevu. Na rozdíl od mnoha chlapců má stále své školní vysvědčení a třídní fotografie: Meir na fotce se spolužáky v modrých čapkách, na nichž je vepsáno deset přikázání.

Děti z Hebrejského gymnázia v Mukačevu

„Na jaře 1946,“vzpomíná Stern, „si moje maminka všimla oznámení na pražské synagoze, že pro osiřelé židovské děti bude zařízen převoz do Británie. Maminka se rozhodla přihlásit mě a mou mladší sestru Elsu“.

V tuto chvíli však finanční zdroje Centrálního britského fondu značně ubývaly. Po prvním transportu 300 mladistvých z Terezína následovalo v říjnu 1945 dalších 120 dětí a mladistvých z Mnichova. Na jaře 1946 dorazily do Spojeného království další tři transporty, jedna loď z polského Gdaňska a dva transporty z Prahy. Kromě toho organizace stále pomáhala v Británii mnoha dětem z původního Kindertransportu a také zoufalým židovským komunitám po celé válkou zničené Evropě.

V poválečné Británii neexistovala žádná vládní pomoc a na charitativní účely chyběly finanční prostředky. Skupina nemocných židovských teenagerů získávala dary a příspěvky složitěji než malé nevinné děti z Kindertransportu z roku 1939.

Mendel Silberstein, vpravo, Tel Aviv in 1948

Hrozba odstoupení

Když Stern přijel do Británie, byl dočasně ubytován v ubytovně v londýnském East Endu. Byla to čtyřpatrová budova, jež obvykle sloužila jako domov pro dospělé ve finanční nouzi. Nebyla to v žádném případě luxusní rehabilitační péče,jaká byla vyobrazena ve filmu „Windermere Children“ - a rozhodně to nebylo to, co měl filantrop Montefiore na mysli pro své „chlapce“.

Na schůzi výboru 3. června 1946 Montefiore hrozil odstoupením, pokud Fond bude nadále zastřešovat hromadná přistěhovalectví a ubytování dětí ve velkých ubytovnách. Věřil, že je důležitější poskytnout náležitou péči chlapcům, kteří jsou již v Británii spíše než poskytnout nedostatečnou péči velkému počtu dětí. Výbor s ním souhlasil a transporty skončily. Veškeré úsilí se teď soustředilo na pomoc těm, co chtěli zůstat ve Spojeném království, i těm, kteří chtěli najít nový domov v zahraničí.

O měsíc později, 4. července, pogrom v Kielcích započal novou uprchlickou krizi. Tisíce pozůstalých - včetně stovek sirotků - uprchli z Polska, aby našli nový domov v Palestině. Tentýž měsíc Britové nařídili internaci všech uprchlíků, kteří se pokusí nelegálně dostat do Palestiny. Stovky osiřelých obětí Holokaustu tak strávili měsíce ve strašlivých podmínkách v internačním táboře na Kypru, zatímco britská vláda a zbytek světa situaci tiše přehlížel.

Mnoho chlapců vyjádřilo veřejně své díky Centrálnímu britskému fondu za poskytnuté příležitosti.  Všichni, s nimiž jsem hovořila, se shodli na tom, že příchod do Británie pro ně znamenal začátek nového života, budoucnosti, o které nikdy nesnili. Meir Stern říká: „Byl jsem zlobivý a nechtěl jsem studovat. Byl jsem také nemocný a byl jsem v sanatoriu. Moje maminka doufala, že v Británii ze mě něco udělají - a měla pravdu! “

Rosie Whitehouse je autorkou knihy Lidé na pláži: Útěk z Evropy po hrůzách Holokaustu (bude vydáno nakladatelstvím Hurst v září 2020).

 

29. 02. 2020 05:39 213 Jitka Zich Zdroj: Ha`aretz

Klíčová slova