Praha Jeruzalém

V roce 1948 byl znovuzrozen Izraelský stát, dva tisíce let po zničení Římem: každá velká kultura starověku nevyhnutelně zanikla; paradox zničení Jeruzalémského chrámu a následného exilu spočívá právě v tom, že dovolil židovskému lidu přežit.

Výtah z článku napsaném k výročí 70 let existence státu Izrael: LO STATO DI ISRAELE HA 70 ANNI DALLA DIASPORA ALLA INDIPENDENZA napsaném Albertem Lasagnim uveřejněném v Libro Aperto, říjen/prosinec 2018.

Autor: Alberto Lasagni, 22.3.2020

V roce 1948 byl znovuzrozen Izraelský stát, dva tisíce let po zničení Římem: každá velká kultura starověku nevyhnutelně zanikla; paradox zničení Jeruzalémského chrámu a následného exilu spočívá právě v tom, že dovolil židovskému lidu přežit.

První diaspora z království Izraele byl asyrský exil, zakončený Sargonem Il. v roce 721 př.n.l. Druhým exilem bylo Babylonské zajetí; populace Judského království byla vyhnána Nebukadnesarem II. v roce 597 př.nl. Po perském dobytí (515 př.n.l), Kýros II. Veliký dovolil Židům návrat a přestavbu Šalamounova chrámu zničeného Babylóňany. Peršané – Indoevropané - měli jinou politickou strategii. Přiměli místní zástupce k účasti ve vládě provincií a upřednostňovali náboženskou toleranci. Více než 55 tisíc Židů této tolerance využilo. Mnozí však zůstali v Babylónu: starodávném jádru Diaspory. Alexander Veliký (332 př.nl) zahrnuje židovská území do helénistického Ptolemaiovského království v Egyptě. V Alexandrii je zřízena velká komunita, v níž se biblická tradice mísí s  řeckou kulturou. Rabínská exegeze zde zdůrazňuje mimořádné vnímání Boha jako jedinečného, ​​abstraktního a nekonečného stvořitele.

V prvním století byli Židé rozděleni do čtyř proudů: Farizeové žili skromně, v souladu s rozumem; Saduceové se striktně drželi Písma a kladli důraz na doslovný výklad Tóry; Esejci – ačkoli se o nich nezachovalo mnoho zpráv, ví se, že kázali čistotu a jsou mimo jiné považováni za předchůdce veganů. Žili v poušti, místo oblečení se halily do listů révy a jedli pouze jídlo rostliného původu. Vyhynuli díky praktikování celibátu. Zélóti byli ochotni zemřít, aby bránili svobodu a náboženství, a bouřili se proti jakékoli zahraniční nadvládě. Dále existovala menší židovská sekta, která prosazovala absolutní věrnost Tóře.

 Když Vespasián představil fiscus judaicus (Židovskou daň), pro křesťany to představovalo vhodnou záminku distancovat se od Židů a potvrdit loajalitu vůči Římu. Dalším výtězstvím nad judaismem byl plán svatého Pavla na „otevření dveří nežidovským pohanům“ a přijetí pohanských bohů v křesťanství ve formě lidového kultu Panny a svatých, což pro Židy byla forma modlářství.

Období velké diaspory (první židovská válka)

Potlačení židovských vzpour v letech 70 a 135 n.l. císaři Titem a Hadriánem měli za následek 600 tisíc mrtvých a desítky tisíc Židů ve vyhnanství. Slavné zůstává obléhání Masady a sebevražda všech Zélótů. Chrám byl srovnán se zemí („Zeď nářků“ zůstává dodnes), vstup do Jeruzaléma, který se stal římskou kolonií (Aelia Capitolina), byl Židům zakázán a Hadrián nechal Izrael přejmenovat na Sýrii Palestinu (Syria Palaestina) podle filištínských nepřátel Židů. Caracallovým opatřením (Marcus Aurelius Severus Antoninus známý pod přezdívkou Caraccala) z roku 212 n.l. se Židé stali římskými občany a někteří se vrátili do své vlasti. Ve Svaté zemi ve třetím století n.l. začal rabín Jehuda ha-Nasi („mistr“ nebo též Rabejnu ha-kadoš - „Náš svatý učitel“) sepisovat Jeruzalémský Talmud (Mišna), Corpus Juris židovského zákona, ovlivněný stoicismem císaře Marka Aurelia, s nímž měl přátelské vztahy a díly právníků Gaia a Ulpiana, kteří v těchto letech systematizovali římské právo. Cílem těchto škol ve Svaté zemi a v Babylónu bylo nejen stanovit právní předpisy, ale také rozvinout kritickou diskusi a analýzu zásad, na nichž jsou předpisy založeny. Jedná se o stěžejní případ kodexu, ve kterém se rozhodnutí většinou uvádí jako norma, ale zároveň se bere na vědomí postavení menšiny: každý názor má právo být vyjádřen v rámci svobody projevu. Talmud se stane díky svému kritickému zpracování přijatých učení a posílení všech hermeneutickích, analytických a syntetických schopností, kterými je lidská mysl vybavena - víra v harmonii s rozumem - mimořádným příspěvkem židovského myšlení nejen pro víru židovskou, ale pro celou západní civilizaci.

Avšak s převahou křesťanství - náboženským konkurentem židovství – a zákony Theodosia Velikého a Justiniána I., práva Židů, kteří byli obviněni z Kristovy smrti, byla stále více omezována.

Mezi Židy v diaspoře byl Eretz Izrael (země Izrael) uctíván v náboženském smyslu. Návrat, v budoucí mesianistické éře, zůstával opakujícím se tématem pro stovky generací, zejména v denní modlitbě Amida (šmone esre, modlitba ve stoje), v modlitbách o Pesachu a na Jom Kippur, které končí zvoláním „Příští rok v Jeruzalémě! "

Aliyah (návrat) je podle židovského práva považována za jedno ze 613 přikázání stanovených Tórou. Od středověku se někteří slavní rabíni se svými následovníky vrátili do Izraelské země. Mezi mnoha například Nachmanides, rabín Katalánský známý jako Ramban (Girona 1194-Acres 1270), Jechiel  Pařížský, Yosef Caro (Toledo 1488-Safed 1575) či Menachem Mendel z Vitebska.

Židovský učenec Moses Maimonides (Moše ben Majmon známý jako Rambam) vypracoval hlubokou syntézu Aristotelovy myšlenky a biblické víry. Měl zásadní vliv na křesťanského teologa Svatého Tomáše Akvinského a jeho scholastiku. V křesťanských státech však byli Židé vyhnáni z cechů, bylo jim zakázáo vlastnit půdu a vykonávát určité profese. Roku 1215 papež Inocenc III. na 4. lateránském koncilu nařídil, že Židé musí nosit nosit zvláštní oblečení, speciální klobouky nebo hvězdu na oblečení, aby je bylo možné rozeznat. Účelem těchto opatření bylo izolovat Židy a učinit je odlišnými. Tato diskriminační opatření, která vznikla v Bagdádu, převzali křesťanští vládci z islámu, když začal být netolerantní a fundamentalistický. Po Averroesovi (Ibn Rušd, arabský filozof, představitel aristotelismu – pozn.překl.), tj. v 11. století, dochází ke ztrátě zájmu o filozofii ve prospěch mystiky.

Druhá velká diaspora (Gerush Sfarad)

“Reconqvista” 14. století ve Španělsku vedla k masakrům Židů nebo k nucené konverzi ke křesťanství, nicméně mnoho Židů, nazývaných marannos (prasata), pokračovalo v tajném praktikování své víry a svých obřadů. Církev nejdříve reagovala ustavením inkvizice ve Španělsku v roce 1478, v roce 1492 všechny Židy vyhnala. V roce 1536 papež rozšířil inkvizici do Portugalska. Více než 300 000 Sefardských Židů, jejichž jazykem byla judeo-španělština (ladino), bylo pronásledováno a uteklo do severní Afriky, Palestiny, Řecka, Holandska a severní Itálie - zejména do benátských komunit Padovy, Ferrary a Mantuy. Počet Židů na Apeninském poloostrově vzrostl na zhruba padesát tisíc. Byli taktéž vyhnáni ze španělského Království obojí Sicílie. Italská renesance byla ovlivněna řadou židovských vědců jako byli například neo-platonik Yochanan Alemann (Mantua 1435) a averoista Elia Delmedigo (Candia 1458), kteří byli přátelé Pico della Mirandoli; u dvora Lorenza Medici (Lorenzo Nádherný) působil platonista Isaac ben Judah Abarbanel (Lisabon 1460) či židovští humanisté Ovadia ben Jacob Sforno (Cesena 1470), Azariah ben Moses dei Rossi (Mantua 1511) a Benátčané Leone Modena a Simone Luzzatto.

V roce 1516 se Benátská republika rozhodla, že Židům bude umožněno bydlet pouze v opevněné části města zvané Ghetto. V roce 1542 byla v Itálii zavedena inkvizice. Povinnost žít v ghettu se rozšířila po celé Evropě bulou vyhlášenou papežem Pavlem IV. V roce 1555 byla ghetta silně zdaněna a také velmi přeplněná a stala se snadným cílem pro pogromy. Italsko-portugalský bankéř Giuseppe Nasi, marrano, který uprchl před inkvizicí, se v roce 1561 pokusil znovuosídlit svatá města Tiberias a Safed. Byl prvním, kdo přivedl pronásledované Židy zpět do měst tehdejší jižní Sýrie z výlučně praktických důvodů, ne z důvodu čekání na Mesiáše. Nasi zaplatil sultánovi a přestavěl zničená města. Pokusil se je přeměnit v textilní centrum pěstováním morušovníků pro výrobu hedvábí. K přestěhování povzbuzoval především židovské řemeslníky z papežských států. Safed se stal důležitým střediskem pro studium Kabaly, mysticky esoterického výkladu Tóry.

Židé, obviněni z šíření moru, otrávení studní a zabíjení dětí, byli vyhnáni z Francie v roce 1392 a z Anglie už v roce 1290. Tento zákaz trval až do roku 1649, kdy protestant Oliver Cromwell svrhl katolickou monarchii Stuartovců.

Vyhoštění a nejistota vedla Židy k tomu, aby si osvojili řemesla (výroba nábytku, krejčovství, knihotisk), svobodná povolání (medicína, práva, učitelství) nebo založili společnosti poskytující služby (obchodní a bankovní půjčky). Výhodou bylo, že tato povolání se dala vykonávat všude. První kniha vytištěná v hebrejštině byla vydána v Reggio Emilia v roce 1475. Byl to Komentář k Pentateuchu od Yitzhaka ben Shlomo ha-Yisraeliho, který velmi ovlivnil reformaci.

Osvícení a Haskala

Pronásledování Židů hrálo klíčovou roli při zachování židovské identity. Židovská kultura se stala místem setkávání různých tradic vyznačujících se mnohojazyčností jako důsledku diaspory, která umožnila židovské kultuře vzkvétat uvnitř kultury hellenistické, arabsko-islámské a nakonec i evropské.

Inspirátorem osvícenství byl Baruch Spinoza (Amsterdam 1632), jež „demýtizoval”Písmo jeho historickým výkladem. Tvrdí, že náboženství se musí vyhnout jakémukoli dogmatu, přimět lidi jednat podle spravedlnosti a posílit sociální roli státu.

Osvícenství vedlo k hnutí židovského racionalismu v osmnáctém a devatenáctém století zvaném Haskala, jež povzbuzovalo Židy ke studiu věd, evropských jazyků a hebrejštiny. Chtěli, aby se Židé integrovali do většinové společnosti, ve které žijí. V polovině osmnáctého století židovský filozof Moses Mendelsshon (dědeček hudebního skladatele) obhajoval oddělení státu od církví a zrušení církevní exkomunikace. V Koenigsbergu, ve městě Imanuela Kanta, založili v roce 1783 Mendelsshonovi žáci první hebrejské noviny. O šíření tezí Haskaly se zasadili mimo jiné italští liberální rabíni Isaac Samuele Reggio (Gorice 1784) a Samuel David Luzzatto (Trieste 1800) - zakladatelé rabínské koleje v Padově - a Leo Baeck (Leszno 1873). Reformovaný liberální judaismus se narodil v Německu na konci 18. století, osvobozený od tradiční interpretace a založený na kritické metodě, která se poté rozšířila na celý Západ. Judaismus má být chápán jako „náboženství rozumu“, slovy německého novokantisty Hermanna Cohena.

Podle německého sociologa Wernera Sombarta položila židovská etika svým upřednostňováním osobních svobod a konkurence v ekonomických aktivitách základy kapitalismu (Talmud dokonce podporuje konkurenci mezi rabíny při odlišném výkladu Bible). Tuto roli přisoudil Max Weber, přítel Sombarta, protestantismu. Židovský ekonom Milton Friedman pak převrátil Sombartovu argumentaci: kapitalismus dluží za svůj vznik Židům, a zároveň židovský lid dluží kapitalismu, který je založen pouze na  trhu a nerozlišuje mezi rasami nebo náboženskou vírou. Ve skutečnosti kupujete produkt, o kterém si myslíte, že je lepší, bez ohledu na to, kdo ho prodává, ať už je to Evropan, Žid nebo Číňan. A právě díky tržní ekonomice se mnoho Židů dokázalo etablovat ve společnosti v různých obdobích, přestože byli diskriminováni.

Koncept, často zmiňovaný proroky Izraele, že všichni, zejména králové a guvernéři, podléhají zákonu, zásadně ovlivnil zrod liberálního „právního státu“.

V roce 1781 rakouský císař, osvícený Josef II., vydal Toleranční patent, který udělil nekatolíkům (včetně Židů) svobodu náboženského vyznání. Francouzská revoluce z roku 1791 a poté napoleonská revoluce v Itálii v roce 1796 se zasadily o to, že se Francie a Itálie staly prvními zeměmi, které zaručovaly Židům úplnou právní rovnost. Hrabě Clermont-Tonnère před Národním shromážděním prohlásil: „Židům jako národu musíme odmítnout všechno, ale musíme jim poskytnout vše jako jednotlivcům: musí se stát občany.“

Ale s Restaurací (Restaurace Bourbonů – pozn.překl.) se Židé museli vrátit do ghet. Massimo D'Azeglio publikoval brožuru, ve které vyvracel argumenty antisemitské literatury stejně jako Carlo Cattaneo ve svých „Izraelských zákazech“ (Interdizioni israelitiche) z roku 1836. Emancipace Židů byla v průběhu devatenáctého století akceptována dalšími evropskými státy, mezi prvními Sardinským královstvím Carla Alberta v roce 1848. Mnoho italských Židů se aktivně účastnilo italského Risorgimenta (hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie; 1815-1870– pozn.překl.). To jim zaručilo svobodu a rovnost před zákonem. Británie dala Židům rovná práva v roce 1856, Německo v roce 1871. Ve východní Evropě však zůstala diskriminace na denním pořádku.

Šíření liberálních myšlenek mezi nově emancipovanými Židy vytvořilo poprvé třídu sekulárních Židů, jež nejdříve zastávali převládající myšlenky liberalismu a racionalismu, později romantismu a nacionalismu. Při formování současné židovské identity hrály zásadní roli tři faktory: osvícenství, antisemitismus a narození Státu Izrael.

 

28. 03. 2020 06:55 128 Jitka Zich Zdroj: Libro Aperto

Klíčová slova

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem