Praha Jeruzalém

Proto-sionismus

Původ židovského osvícení, které je třeba považovat za sionistické hnutí, vychází z myšlenky „ducha národů“ spíše než z myšlenky nacionalismu. Zrod moderních národů v Evropě bohužel nevymítil předsudky vůči Židům, jen změnil jejich charakter. Teologický anti-judaismus církve byl nahrazen rasovým antisemitismem. Díky reorganizaci států na etnickém základě se Židé bez státní příslušnosti stali snadným terčem nacionalistické rétoriky. Antisemité považovali Židy za cizí rasovou a náboženskou národní skupinu a snažili se zabránit, aby získali rovná práva. Tisk stál v popředí tohoto úsilí, protože se obával úpadku statusu církve v souvislosti s rovností přiznanou Židům. Ale zejména ve východní Evropě čelili Židé neustálým pogromům a perzekucím. V reakci na sílící židovské úsilí o integraci a právo na moderní vzdělání (Haskalah), car zavedl kvóty (tzv. numerus clausus) omezující přístup Židů do škol, univerzit a měst. Od roku 1791 jim bylo umožněno žít pouze v tzv. „Zóně osídlení“ (Pale of Settlement) – oblasti zahrnující celé Bělorusko, Litvu a Moldavsko, velkou část Ukrajiny, východního Lotyšska, východní Polsko a některé části západního Ruska. V letech 1827 až 1917 museli ruští židovští chlapci sloužit po dobu 25 let v ruské armádě, počínaje dvanáctým rokem. Záměrem bylo zničit jejich identitu. Konstantin Petrovič Pobědonoscev -  vrchní prokurátor Posvátného synodu ruské pravoslavné církve – je pravděpodobně autorem výroku, že „třetina ruských Židů musí emigrovat, třetina přijmout křest a třetina zemřít hlady“.

Pronásledování však Židy radikalizovalo a tlačilo směrem k sionismu a/nebo socialismu. Ztráta naděje na liberální řešení problému “židovské jinakosti“ představoval krok zpět v osvícenském hnutí Evropy sklonku 19.století.

Začátkem 19. století přes 500 žáků (a jejich rodin) Ga´ona z Vilna (Ha-ga'on rabi Elijahu ben Šlomo) – tzv. Perušimové (z hebrejského פרושים) putovali do Svaté země, aby se zde mohli usadit. Mystičtí Židé – Chasidé - dorazili již na konci 18. století z Polska. Poté v první polovině 19. století přišli Židé z Maďarska, severní Afriky, Gruzie, z Buchary (Uzbekistán),z Persie a z Aleppa. V roce 1868 vyvedl Judah ben Slialom velkou skupinu Židů z Jemenu do Palestiny.

V roce 1860 byla založena „Německá společnost pro kolonizaci Palestiny“. Ve stejném roce Moses Hess, spolupracovník Marxe a Engelse, inspirovaný současným sjednocením Itálie, napsal ve svém díle Řím a Jeruzalém: „Poslední národní otázka žádá Židy, aby v Palestině vytvořili socialistický stát jako prostředek k řešení Židovské otázky ". V roce 1862 německý rabín Zvi Kalischer publikoval pojednání “Derishat Sion”, v němž tvrdí, že spása Židů může přijít jen přirozeným způsobem - svépomocí a dále se ptá: „Podívejte se na příklad národů Itálie, Polska či Maďarska, které obětují své životy, své peníze, udělají vše ke spasení země svých předů. A my, děti Izraele, kteří mají nejslavnější odkaz ze všech, budeme mlčet a nejednat? “ Italské Risorgimento se stalo pro Židy rozhodujícím mezníkem.

Myšlenka na návrat Židů do země Izrael vstoupila do britského veřejného diskurzu začátkem 19. století. Na žádost lorda Shaftesburyho v roce 1838 zřídila Velká Británie konzulát v Jeruzalémě, první diplomatická instituce ve městě. V roce 1839 poslala Skotská církev Andrew Bonara a Roberta Murray M'Cheyne, aby podali zprávu o životních podmínkách Židů ve Svaté zemi. Palestina se stala neplodnou poté, co ji Židé opustili, a jak stojí v Bibli, bude vzkvétat jen s jejich návratem: „Půda po celé zemi je neobdělávaná, pole leží ladem. Pár stromů, co zde roste není ani zelených. Déšť je v této oblasti vzácný a zavlažování bývá sotva prováděno. Jaffa je špinavé město.” Zpráva byla zveřejněna a po ní následovalo Memorandum k protestantským monarchům Evropy o návratu Židů do Palestiny. V roce 1840 Times napsal, že britská vláda uvažuje o obnovení židovského národa v Palestině. Korespondence mezi Mosesem Montefiorem, prezidentem Rady britských židovských poslanců a britským konzulem Charlesem Henry Churchillem v Damašku v letech 1841-42 je považována za první návrh politického sionismu. Lord Lindsay v roce 1847 napsal: „Půda Palestiny čeká pouze na návrat svých vyhnaných dětí a na uplatnění jejich nejen zemědělských schopností.“ V roce 1851 korespondence mezi lordem Stanleym, synem britského předsedy vlády, a Benjaminem Disraeliem, kancléřem státní pokladny, zaznamenala Disraeliovy vize. Věřil, že Palestina je velmi vhodná pro obnovení národa a finančníci z celé Evropy by k její obnově měli pomoci.  „Brána je slabá - Turky, kteří jsou vlastníky půdy, si můžeme koupit. “ Disraeli ve svém článku nazvaném „Židovská otázka“ (1877) prorocky napsal, že za padesát let bude v Palestině pod vedením Britů bydlet jeden milion Židů.

První Alija

Kolem roku 1870 britští židovští filantropové jako Montagu, Montefiore (italského původu) a Rothschildové (německého původu) reagovali na pronásledování Židů sponzorováním zemědělských osad v Palestině. Příliv Židů, kteří emigrovali během tohoto období, se nazývá První Alija (Aliah – z hebrejského עלייה‎‎, doslova „cesta vzhůru“, „výstup“); tj.duchovní výstup do Svaté země. V roce 1870 založila Alliance Israélite Universelle se sídlem v Paříži zemědělsou školu Mikvé Israel.

V letech 1880-1882 car otevřeně podporoval v Ruské říši obrovskou vlnu pogromů. 259 židovských komunit bylo zničeno a započala masivní vlna odchodu Židů. V roce 1891 bylo z hlavního města vypuzeno dvacet tisíc moskevských Židů. Mezi rokem 1880 a první světovou válkou opustily východní Evropu tři miliony Židů; většina z nich emigrovalo do Ameriky, ale Svatá země zůstala cílem pro nejzbožnější či pro nejchudší, kteří si nemohli dovolit lodní lístek do Ameriky. Do přístavu Jaffa přicestovalo velké množství ruských Židů, což způsobilo, že město nemělo dostatek bydlení a nově přistěhovalí Židé tak začali formovat nová společenství mimo městské hradby. V roce 1882, po krvavém pogromu v Oděse, Judah Leib Pinsker vydává dílo nazvané „Auto-Emanzipation“, prohlašující, že Židé mohou být skutečně svobodní pouze ve své vlastní zemi, a analyzoval tendence Evropanů považovat Židy za cizince: „Žid není nikde doma, nikde není považován za domorodce, zůstává všude cizí, ani on a jeho předci narození v zemi tuto skutečnost nemění ... pro živé je Žid mrtvolou, pro domorodce cizincem, pro usedlíka tulákem, pro vlastníka žebrákaem, pro chudé vykořisťovatelem a milionáře, pro vlastence člověk bez vlasti, pro všechny nenáviděným rivalem. “ Pinsker poté založil hnutí Hibbat Sion (známé také jako Hovevei Zion) propagující židovské osídlení v Palestině. V roce 1883 Nathan Birnbaum založil ve Vídni Kadimah, první židovské studentské sdružení, které mimo jiné pokračovala v tisku Pinskerova díla.

Sdružení Hovevei Sion (Milovnící Sionu), jež – se svými liberálními myšlenkami-našlo většinovou podporu ve středních vrstvách společnosti, bylo zodpovědné za vytvoření 20 nových židovských osad v Palestině v letech 1870 až 1897. V roce 1878 byla založena první moderní židovská města - Rosh Pinna a Petah Tikva. V roce 1882 byl skupinou členů Hovevei Sion z ukrajinského Charkova založen Rishon Le Zion, Zikhron Ya'akov byl založen průkopníky z Rumunska. Gedera byla založena v témže roce Biluimským sdružením z Kyjeva, které propagovalo „obnovu židovského muže“ v socialistickém smyslu prostřednictvím zemědělské práce.

Jeden z migrantů z tohoto období, Eliezei-Ben-Yehuda, začal roku 1881 modernizovat hebrejský jazyk, který všichni Židé znali z náboženské praxe. Usiloval o vytvoření společného národního jazyka pro všechny Židy, který by zastával stejnou roli jako Jidiš pro slovanské nebo germánské Aškenázké Židy a Ladino či arabština pro Židy Sefardské. V tomto období jsou také založeny odbory hebrejských učitelů a profesorů. Na začátku Velké války již 40% židovské populace používá hebrejštinu jako svůj první jazyk. Zároveň poklesl počet věřících, většina se sekularizovala.

V roce 1882 sultán zakázal imigraci Židů a ani všudypřítomná korupce nezmařila toto ustanovení. Migrace evropských Židů do Palestiny byla zpočátku odsuzována tradičními haredi židovskými komunitami, které žily nepřetržitě po tisíciletí ve čtyřech svatých městech: Jeruzalémě, Tiberias, Safedu a Hebronu, ve kterých tvořily většinu populace. Již na počátku 18. století však došlo k přílivu sefardských podnikatelů ze severní Afriky a Balkánu do přístavu Jaffa a rostoucí místní komunita vnímala modernitu a Alija jako klíč ke spáse. Na rozdíl od starších komunit, Jaffská komunita neudržovala oddělené Aškenázké a Sefardské instituce a fungovala jako jediná a první sjednocená komunita. Byla zde založena Národní knihovna. V roce 1887 bylo v blízkosti Jaffy postaveno město Neve Tzedek, které mělo ubytovat nové přistěhovalce. V roce 1889 byla v Jaffě založena první světská škola vyučující v hebrejštině, což způsobilo velký skandál mezi ortodoxními komunitami, které doposud držely monopol na vzdělání. V roce 1890 byl oficiálně zaregistrována “Společnost pro podporu židovských farmářů a řemeslníků v Sýrii a v Izraeli” a v 1897 čítala přes 4000 členů. S první Alijou přišlo asi 35 000 přistěhovalců a v tomto období bylo založeno přes 50 židovských osad.

Herzl a zrození Sionistické světové organizace

Dreyffusova aféra, která vypukla ve Francii v roce 1894, hluboce šokovala emancipované Židy. Hloubka antisemitismu v zemi, která jako první zaručila židovským občanům rovná práva, vedla mnohé k zpochybnění budoucích vyhlídek soužití s křesťany. Mezi těmi, kdo se procesu a násilných antisemitských demonstrací, které jej doprovázely, zúčastnil, byl rakousko-uherský židovský novinář Theodor Herzl.  Narodil se v Budapešti a byl korespondentem nejdůležitějších deníků ve Vídni a v roce 1896 vydal svoje dílo Der Judenstaat (Židovský stát). Herzl byl laik, ale byl přesvědčen, že antisemitismus je v evropské společnosti tak hluboce zakořeněn, že pouze vytvoření židovského státu umožní Židům vstoupit do rodiny národů a uniknout perzekuci. Myšlenka návratu do země otců, Eretz Israel, se nazakládala na myšlence vůle k moci nebo na náboženském fundamentalismu, ale na humanitních ideálech typických pro Mazziniánské myšlení, které Herzl aplikoval v Der Judenstaat.

Herzl vytvořil Světovou sionistickou organizaci a spolu s Nathanem Birnbaumem, který v roce 1890 vytvořil termín „sionismus“, uspořádal v roce 1897 první kongres v Basileji, kde byl schválen Basilejský program: „Sionismus usiluje o založení Domova pro židovský lid v Palestině prostřednictvím prosazování židovských zemědělců a řemeslníků vhodnými prostředky – tj.zakládáním institucí, národních a mezinárodních - v souladu se zákony každé země- , které budou posilovat a podporovat židovský národní sentiment a národní svědomí “.

Sionistická světová organizace (WZO) se scházela každý rok. Delegáti kongresu byli demokraticky voleni členy, kteří museli platit poplatek známý jako „šekel“ (nyní měna Izraele). Delegáti zvolili radu, která zase zvolila vůdce hnutí. V hnutí bylo zastoupeno několik stran a ženy měly právo hlasovat.  V Británii a ve zbytku Evropy ženy právo volit stále neměly.

WZO (Světová sionistická organizace; z anglického World Zionistic Organisation )pokračovala ve strategii budování vlasti prostřednictvím přetrvávajícího umírněného přistěhovalectví a zřizování orgánů, jako byl například Židovský národní fond (založený roku 1901; dobročinná organizace, která vykupovala pozemky v Palestině pro židovské osady) a Anglo-Palestine Bank (dnešní banka Le´umi) založená v Londýně roku 1902 jako Anglo-Palestine Company, která poskytovala půjčky židovským podnikům a farmářům.

Bylo zde však také hnutí, které zdůrazňovalo potřebu revoluce v židovském myšlení. Zatímco Herzl věřil, že Židé měli naléhavou potřebu vrátit se do své historické vlasti, kulturní sionismus, vedený ukrajinským učencem Asherem Zvim Ginzbergem (1856-1927),známým pod svým hebrejským jménem Achad ha-Am) a italským rabínem, novinářem a politikem Dante Lattesem (1876-1965), zakladatelem univerzity v Jeruzalémě v roce 1925, věřil, že je nezbytné znovu nastartovat a propagovat národní hebrejskou kulturu a zejména usilovat o oživení hebrejského jazyka. Sionistický kongres v Haagu v roce 1907 prohlásil hebrejštinu za oficiální jazyk. Mnozí z delegátů také přijali židovské jméno. Dále bylo ustaveno, že Sionistické hnutí každoročně přidělí na vzdělání v Palestině více peněz než na vzdělávání získával od Britského mandátu.

V Americe protestantský teolog William E. Blackstone v reakci na perzekuce Židů v Rusku, předložil v roce 1891 petici (tzv. Blacktone Memorial), ve které se uvádí: „ Berlínské smlouva z roku 1878 dala Bulharům Bulharsko a Srbům Srbsko a kdy bude Palestina navrácena Židům? Tyto provincie, stejně jako Rumunsko, Černá Hora a Řecko, byly odebrány Turkům a navráceny jejich přirozeným vlastníkům: nepatří tedy Palestina správně Židům? Petice byla podepsána 431 významnými občany -  finančníky Johnem D. Rockefellerem a J. P. Morganem, prezidentem Williamem McKinley a předsedou Nejvyššího soudu Melvillem Fullerem, mnoha členy Kongresu a redaktory nejvýznamějších deníků. Blackstonův Memorial ovlivnil americké stanovisko ve prospěch Balfourovy deklarace.

Druhá Alija

V roce 1903 Kišiněvský pogrom v Moldavsku způsobil zničení ghetta a zabití desítek Židů, což vyvolalo novou imigrační vlnu desítek tisíců Židů do Palestiny. Rozsáhlé pogromy doprovázely a sledovaly ruskou revoluci z roku 1905-06. Během 650 pogromů bylo zavražděno tři tisíce Židů - jen v Oděse 300 mrtvých. Židovský revolucionář Leon Trockij dodával sionistům zbraně, aby mohli chránit židovskou komunitu. Židovský odpor proti pogromům vedl sionistický vůdce Žabotinsky - založil první židovskou sebeobrannou organizaci. Během soudního řízení Trotskij předložil důkazy o tom, že pogrom byl zorganizován policií. V roce 1905 carská policie sepsala a šířila podvodné „Protokoly sionských mudrců“, ve kterých bylo odhaleno mezinárodní židovské spiknutí na ovládnutí světa. Ruští Židé byli odsouzeni k revoluci nebo k odchodu. Tyto pogromy způsobily novou vlnu přistěhovalectví do Palestiny - druhá Alija čítala asi 40 000 přistěhovalců . V roce 1909 skupina 65 sionistických rodin položila základy moderního města v Palestině -Tel Avivu. Bylo založeno na pustých dunách severně od Jaffy, které koupili od Arabů. Tel Aviv měl moderní „vědeckou“ školu, hebrejskou střední školu – Herzliya – byla to první škola, která vyučovala pouze v hebrejštině. Všechny záležitosti města byly vedeny v hebrejském jazyce. V Haifě byla založena vyšší židovská technická škola Technion- izraelský technologický institut.

Také v islámských zemích docházelo v tomto období k násilí a masakrům Židů, zejména v Maroku v roce 1903 a v Persii, což vedlo k masové emigraci.

Přistěhovalci a židovské organizace začali zkupovat ve velkém půdu, zejména území neobdělávaných a neobdělávatelných pahorkatin a bažin, které usilovnou prací přeměnili  ve vysoce úrodná území. Ze šedesáti procent přistěhovalců se po příchodu stávají zemědělci, přijímají tak nižší sociální postavení než jaké měli před příchodem do Palestiny.

80% pozemků a vesnic bylo ve vlastnictví velkých tureckých nebo arabských vlastníků půdy, kteří byli téměř vždy nepřítomní (v době tureckého dobytí půdu násilně zabrali původním křesťanským nebo židovským vlastníkům). Ochotně prodávali svoje pozemky - jež neměly téměř žádnou hodnotu -  Židům za velmi vysoké ceny. Když ale Židé začali s kultivací půdy, vyvolalo to nenávist ze strany chudých arabskými nevolníků feláhů, kteří museli být z území vyhnáni a kteří si za tuto újmu od Židů nárokovali odškodnění. Židé v islámských zemích měli status dhimmi – podřízené postavení nemuslimského obyvatestva v islámských zemích. Arabové byli svědky toho, jak se Židé stávají vládci země, což pro ně bylo vrcholným ponížením. Arabská populace vyhnáním z půdy, kterou kultivovala, nebyla vyvlastněna, protože nikdy neměla práva na půdu, byla ale vykořeněna, protože byla přinucena odejít. A to podpořilo další nárůst atmosféry nenávisti, která byla z náboženských důvodů již rozšířená.

V roce 1909 dostala Socialistická komuna (obec) pozemek poblíž Galilejskéhoj ezera a vytvořila zde první Kibuc - Deganija. Mezi zakladateli byla žena, která se dobrovolně zapojila do bojů Balkánských válek. Zde byla také svědkem perzekuce Židů. Její syn - Moše Dajan - velel izraelským jednotkám v Suezké krizi v roce 1956 jako náčelník Generálního štábu a během Šestidenní války se stal ministrem obrany. Kibuc byla malá dobrovolná a rovnostářská společenství, řízená přímou demokracií, ve kterých se nepoužívaly peníze a všichni se podíleli na všem, jídlo se jedlo společně a děti se vzdělávaly ve společné škole, což umožnilo rodičům pracovat na plný úvazek. Právě v kibucech se noví přistěhovalci integrují a vytváří se tu nová „laická = světská“ národní identita. Vedle kibuců jsou pro ty, kteří nepodporují ideály komunistického života, zakládány mošavot (jednotné číslo mošav) -velká družstva, která sdružují stovky zemědělců, kteří jsou vlastníky půdy.

Velká válka a Balfourova deklarace

V roce 1914, v momentu vypuknutí války se Sionistická organizace sešla v Berlíně pod vedením Otty Warburga, německého občana. Organizace čítala mnoho národních hnutí s rozdílnými přístupy k válce. Sionistická politika prosazovala udržení přísné neutralitu a úplné loajality ke svému vlastnímu státu. Například v Itálii se ve válce angažovalo velmi mnoho židovských dobrovolníků a úředníků, mezi nimi též generálové.

Ruské vedení však považovalo všechny Židy za nepřátele, ačkoli 500 000 Židů sloužilo v ruské armádě. V letech 1914-1915 bylo 500 000 Židům nařízeno opustit své domovy v rezidenční zóně. Tato nařízení byla většinou oznámena s méně než s 24hodinovým předstihem. Odhaduje se, že 100 000 lidí zemřelo hlady a jejich stav přispěl k rozpadu ruské armády.

V únoru 1917 byl car svržen liberální revolucí a Alexandr Kerenskij se stal ruským premiérem. Diskriminační zákony proti Židům byly okamžitě zrušeny. Židé zastávali v nové vládě prominentní pozice a Britové doufali, že jejich podpora pomůže udržet Rusko ve válce.

Velká Británie chtěla získat podporu USA pro své válečné úsilí a získání židovské podpory ve Spojených státech bylo považováno za zásadní. V lednu 1915, dva měsíce po britském vyhlášení války Otomanské říší, představil člen sionistické organizace Herbert Samuel britské memorandum nazvané „Budoucnost Palestiny“, v němž zdůrazňoval výhody britského protektorátu nad Palestinou a nutnost podpory židovského přistěhovalectví.

Nejvýznamnějším sionistickým emigrantem z Velké Británie byl chemik Chaim Weizmann, který vyvinul postup výroby acetonu pro výrobu výbušnin. V roce 1915, britská vláda premiéra Asquitha padla kvůli neschopnosti produkovat dostatek dělostřeleckých granátů. V nové vládě se liberální David Lloyd George stal ministrem zbraní a požádal Weizmanna, aby vyvinul proces hromadné výroby. Když nabídl Weizmannovi odměnu za své služby, řekl, že nechce peníze, pouze práva na Palestinu. Weizmann, který je později zvolen prvním prezidentem Izraele, se stal blízkým spolupracovníkem Lloyda George, jež zastával od roku 1916 pozici předsedy vlády, a ministra zahraničí Arthura Balfoura.

V srpnu 1917 pak britská vláda projednala Balfourovu deklaraci. V konečném textu byl termín „stát“ nahrazen výrazem „domov“. 2. listopadu 1917 britský ministr zahraničí zveřejnil svou historickou Balfourovu deklaraci o zřízení „židovského národního domova“, v níž uvedl, že by nemělo „podkopávat občanská a náboženská práva existujících nežidovských komunit v Palestině“. Francouzská a italská vláda s návrhem deklarace také souhlasily. V červnu 1917 britská armáda vedená Edmundem Allenbym napadla Palestinu. Židovská legie, složená ze sionistických dobrovolníků, byla rozhodující pro vítězství proti Turkům.

7. listopadu, pět dní po Balfourské deklaraci, bolševici převzali moc v Rusku vojenským převratem. To vedlo k občanské válce a rozpadu západní části Ruské říše. Polsko, Ukrajina a pobaltské státy vyhlásily nezávislost.  Kolaps ústřední autority vedl k vypuknutí pogromů napříč Ruskem. Válečné milice neskrývaly svoji horlivost útočit na bezbranné Židy. Výjimkou byli bolševici, kteří (občas) přijali opatření k obraně Židů. To vedlo mnoho Židů k podpoře Rudé armády, jež byla pod velením Leona Trockého, který byl sám židovského původu.

Polovina světových Židů pak žila na hranicích Ruské říše, z nichž třetina žila na Ukrajině. Nacionalistické síly, stejně jako anti-bolševická vojska bílých, začali systematicky masakrovat Židy. Mezi lety 1918 a 1921 bylo zabito přes 60 000 Židů, dalších 100 000 bylo zmrzačeno a 200 000 židovských dětí se stalo sirotky. Izrael Zangwill napsal: "Židé z jižního Ruska byli masakrováni armádami Symona Petljury, protože pro ně byli bolševiky, armádou Sokolowa, pro které byli partyzány, vojsky Nestora Machna, pro něhož byli buržoazní kapitalisté, armádou Vasila Grigorjeva jako komunisté a armádou Antona Děnikina jako bolševičtí kapitalisté a Ukrajinci. “

V nově vytvořeném Sovětském svazu, socialistické/komunistické hnutí uznalo různé národní skupiny, ne však Židy. Židovské strany a sionistické hnutí byly zakázány. Socialistické hnutí obecně nebylo ochotno bojovat s populárním antisemitismem a často selhalo veřejně odsoudit „pogromy“.

Po rozpadu Osmanské říše v režii spojeneckých mocností v roce 1918, Liga národů oficiálně schválila znění Balfourovy deklarace a založila Britský mandát pro Palestinu s ustanoveným účelem vytvoření židovské vlasti v Palestině, která historicky zahrnovalo také dnešní Jordánsko. Arabský emír Fajsal, budoucí král Iráku, jménem arabské delegace ve Versailles podepsal v roce 1919 dohodu Fajsal-Weizmann a napsal:

"My Arabové, a obzvláště pak ti vzdělaní mezi námi, pohlížíme s nejhlubšími sympatiemi na sionistické hnutí … vřele vítáme Židy zpátky doma … Pracujeme společně na reformovaném a novém Blízkém východě a naše hnutí doplňují jedno druhé. Naše hnutí jsou národní, nikoliv imperialistická. Je dost prostoru v Sýrii pro oba naše národy a domnívám se, že ani jedna strana nemůže být úspěšná bez té druhé.“

Kromě schválení Balfourovy deklarace musí Liga národů zajistit, že příslušná židovská agentura bude uznána jako veřejný orgán, který se bude moci radit a spolupracovat s Palestinskou správou“. Agentura se stane počátečním jádrem budoucího státu Izrael.

 

04. 04. 2020 07:01 87 Jitka Zich Zdroj: Libro Aperto

Klíčová slova

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem