Praha Jeruzalém

14. května 1948 Británie oficiálně ukončila mandátní správu OSN nad Palestinou a prezident Židovské agentury David Ben Gurion vyhlásil nezávislost Státu Izrael (Medinat Yisra'el) 

Výtah z článku napsaném k výročí 70 let existence státu Izrael: DALLA INDIPENDENZA ALLA START UP NATION napsaném Albertem Lasagnim uveřejněném v Libro Aperto, leden/březen 2019.

 Autor: Alberto Lasagni, leden/březen 2019

14. května 1948 Británie oficiálně ukončila mandátní správu OSN nad Palestinou a prezident Židovské agentury David Ben Gurion vyhlásil nezávislost Státu Izrael (Medinat Yisra'el) na základě Balfourovy deklarace z roku 1917 a na základě rezoluce Organizace spojených národů č. 181 ze dne 29. listopadu 1947, která rozdělila Svatou zemi na dvě stejné části a připsala oblasti, kde byli Židé ve většině, židovskému státu. Ve stejný den Spojené státy (de facto) uznaly stát Izrael a o tři dny později byl Sovětský svaz první zemí, která uznala Izrael de jure, následovaná Nikaraguou a Československem. Deklarace nezávislosti byla zakončena „Výzvou k arabským občanům státu Izrael zachovat mír a podílet se na budování státu na základě plného a rovného občanství a poměrného zastoupení ve všech jeho institucích“.

Neuplynulo ani 24 hodin a malou zemi o 20 000 km2 - menší než moravský region - napadla vojska Egypta, Sýrie, Libanonu, Trans-Jordánska a Iráku. Zatímco arabské země se rozkládají na ploše 13 milionů čtverečních kilometrů, což je o 3 miliony více než čítá celá Evropa. Skutečnost, že stát Izrael dnes existuje, se jeví jako zázrak. Zázrak mnohem větší, než je plocha, na které se rozkládá - zázrak, který by Evropa měla mít na srdci, jelikož Izrael je ve skutečnosti malým příslibem naší civilizace.

Generální tajemník OSN Nor Trygve Lie odsoudil arabský útok, který definoval jako „první ozbrojenou agresi, jakou svět zažil od konce druhé světové války“.

Izraelské obranné síly, složené ze špatně vyzbrojených civilních dobrovolníků, odrazí útočníky v tvrdých bojích, které budou trvat 15 měsíců. Židé byli motivováni utrpením, kterým prošli během exilu a holokaustu. Zrození státu Izrael v roce 1948 je vnímáno jako přímý důsledek šoa. Byli však také poháněni vědomím, že bojují o přežití. Jeruzalémský Muftí Mohamed Amín al-Husajní opakoval v rádiu: „Zabíjejte Židy, kdekoli je najdete. To potěší Boha, historii a náboženství. Bůh je s tebou.“ Generální tajemník Arabské ligy Azzam Pasha prohlásil: „Chci, aby nás Židé tlačili do této války, protože to bude válka vyhlazovací a masakr nepodobný krveprolití Mongolů nebo války proti Křižákům.“ A zakladatel Muslimského bratrstva Hasan al-Banná prorokoval:„Arabské národy nahází Židy, kteří mezi nimi žijí, do moře.“ Byla to nejkrvavější válka, kterou Izrael prošel: 6373 mrtvých, téměř 1% ze 650 000 Židů, kteří v té době žili v Eretz Israel (Zemi Izrael); a přes 15 tisíc zraněných a zmrzačených.

 

Válka za nezávislost: fáze před nezávislostí (1947-1948)

Ihned po schválení rezoluce OSN č. 181, která rozdělila Palestinu, začala občanská válka. Palestinští Arabové zahájili útoky podporované 5000 islamistickými dobrovolníky z arabských zemí a Bosny, které velel plukovník Fawzi al-Qawuqji (spolupracovník Německa během druhé světové války), který prohlásil: „Musíme zahájit totální válku. Zabijeme, zničíme a srovnáme se zemí vše, co nám brání, ať už je to anglické, americké nebo židovské“. Mezitím mnoho Židů přicházelo z Evropy a Ameriky na pomoc Izraelcům.

Fawzi al-Qawuqji v roce 1936 (třetí zprava)

Boje zahájili Arabové. Arabští ostřelovači stříleli na židovské domovy, chodce a dopravu a umísťovali bomby a miny podél silnic. Prvními oběťmi, 30. listopadu 1947, bylo sedm izraelských cestujících v autobuse poblíž Tel Avivu.

Izraelci utrpěli vážné ztráty a hlavní dopravní tepny byly zablokovány. Jeruzalém, kde žila většina populace, byl obléhán a 100 000 židovských obyvatel zůstalo bez jídla. Sedmá brigáda Hagany byla vyslána, aby obnovila spojení s Tel Avivem, ale byla nucena dvakrát ustoupit poté, co utrpěla stovky obětí.

Britové 7. února podpořili připojení Judeje a Samaří Trans-Jordánskem, které bylo poté přejmenováno na Jordánsko.

22. února 1948 muftího muži, kterým pomáhali bývalí němečtí důstojníci SS, zorganizovali bombové útoky v Jeruzalémě, v redakci novin Palestine Post, na trhu Ben Yehuda a v kancelářích Židovské agentury. Útoky si vyžádaly 22, 53 a 13 izraelských obětí.

13. dubna 1948 Arabové zaútočili na lékařský konvoj z Hadassahovy nemocnice. Bylo zabito 79 Židů, včetně lékařů a pacientů. Anglický plukovník Churchill požádal rádiem o pomoc konvoji, ale neúspěšně. Britové prosazovali politiku nezasahování, navzdory rostoucímu násilí.

Generál Ligy Arabských států Ismail Safwat informoval: „Navzdory skutečnosti, že střety a bitvy začaly, Židé v této fázi stále bojují v naději, že rozdělení bude provedeno ... doufají, že pokud boje zůstanou omezené, Arabové přijmou rozdělení Palestiny jako fait accompli. To lze potvrdit skutečností, že Židé dosud nenapadli arabské vesnice, pokud je obyvatelé těchto vesnic nenapadli nebo nevyprovokovali jako první. “

Začátkem dubna 1948 čítali jak Izraelci, tak Arabové tisíce mrtvých. Izraelci měli tajné továrny, které vyráběly lehké a výbušné zbraně. Ozbrojen byl však pouze jeden ze tří izraelských bojovníků, zatímco Arabové dostali zbraně od sousedních zemí.

Od dubna 1948 se však Židům podařilo porušit embargo zavedené Velkou Británií a USA a úspěšně nakoupili válečné „zbrojní pozůstatky“ z Československa: 200 pušek a 40 samopalů MG-34 bylo tajně převezeno civilním letadlem do Beit Daras. Poté do přístavu v Tel Avivu dorazily dvě lodě, jedna se 450 puškami a 200 samopaly, druhá s deseti tisíci puškami a 1 415 samopaly, skrytými pod cibulí a bramborami.

Vedle pěchotních zbraní Československo prodalo Izraeli letadla - 25 Messerschmitt Bf 109 a 61 Supermarine Spitfire Mk IX (pouze 18 z nich však dosáhlo Izraele). Do Izraele se letadla dostala tajnými operacemi, při jedné z nich byly letadla pomalovány falešnými jugoslávskými symboly. Ale v Chejl Ha'Avir (Izraelské letectvo) bylo celkem asi třicet pilotů. Vedle toho, ve Spojených státech byly zakoupeny jako šrot zbytky bombardérů B-17. Byly sestavené během letu z USA ještě předtím, než dosáhli Izraele. Letci vedeni turistickým průvodcem místo navigace provedli následně překvapivý bombový útok na Káhiru.

Podzemní armáda Haganah (Obrana), složená z 15 tisíc dobrovolníků, se poté ujala iniciativy a za šest týdnů byla schopna zvrátit situaci. Vytlačila Araby z Tiberias, Haify, Safedu a Acre (Akko) a otevřela novou cestu přes hory (Barmská cesta) do Jeruzaléma. Takto se podařilo udržet kontrolu nad většinou území přidělených Židovskému státu OSN, jak to vyžadovalo mezinárodní právo; tj. suverenita de facto jako předpoklad k prohlášení nezávislosti.

 

Válka za nezávislost: fáze po nezávislosti (1948-1949)

Bezprostředně po Deklaraci nezávislosti (14. května 1948) začala nejkritičtější fáze konfliktu. V momentě, kdy byl bombardován Tel Aviv – útok byl úspěšně odražen izraelskými letadly -, byl Izrael napaden překvapivým útokem pěti arabských armád, jež měli ohromující převahu v počtu tanků a dělostřelectva.

Sýrie napadla sever (oblast Galilea), Irák a zajordánská Arabská legie (vedená britskými důstojníky) okupovala Judeu a Samaří od východu, Egypt, podporovaný kontingenty ze Saúdské Arábie, Súdánu a Libye, zaútočil ze Sinaje na jihu.

26. května izraelská vláda zmobilizovala veškerou populaci, muže i ženy. Hagana byla přejmenována na Cahal „Izraelské obranné síly“ (IDF) a absorbovala další tři židovské milice: komanda Palmachu (vycvičená Brity), a dvě židovské podzemní organizace Irgun (nacionalisté) a Lechi (pravicoví sionisté), jejíž velící důstojníci měli bojové zkušenosti s boji proti Němcům v britské Židovské brigádě. IDF zpočátku utrpěla několik porážek. Byla to ztráta kibucu Etzion v Judeji (kde bylo zmasakrováno 127 Židů, poté co se vzdali) a mošavu Mišmar HaJarden na severu. V kibucu Jad Mordechaj na jihu probíhaly těžké boje, při nichž 130 členů kibucu uspělo po dobu jednoho týdne zastavit postup egyptské armády směrem na Tel Aviv. Po třech týdnech byla IDF schopna zadržet ofenzívu nepřátelských armád, špatně vedených a nekoordinovaných, a stabilizovat frontu. Na severu, v kibucu Deganja u jordánských hranic, se lehce vyzbrojeným Izraelcům podařilo zastavit syrské obrněné síly molotovými koktejly a dělostřeleckým bombardováním kanóny z devatenáctého století. Tyto opravdové muzejní kousky nakonec vedly ke stažení Syřanů.

Egyptské stíhací letadlo, které bylo sestřeleno, se nachází na pobřeží Tel Avivu. (Kedem Auction House)

 

Vzhledem k tradičním dobrým vztahům s Židy se bojující arabská menšina Drúzů postavila na stranu Izraelců a od té doby pravidelně slouží v Izraelských obranných silách, v Praporu Meč vedle ostatních nežidovských Izraelců: Beduínů, Čerkesů, Arabů, Aramejských křesťanů či Maronitů.

Na vrcholu války IDF čítala 100 000 mužů a žen v uniformě a vytvořila 12 pěchotních brigád. První obrněné pluky byly vybaveny „po domácku sestavenými“ lehkými vozidly, některé byli ukořistěny nepřátelům, „zabrány“ britským jednotkám (dva tanky Cromwell) anebo přestavěny z amerických „trosek“.

Izraelský námořní sbor (Chejl ha-jam) sestával z obchodních lodí, používaných k přepravě nelegálních přistěhovalců. Prvních 200 námořních důstojníků bylo vyškoleno v Itálii v letech 1936/38 na námořní škole Scuola Marittima di Civitavecchia na základě dohody mezi Mussolinim a pravicovým sionistickým vůdcem Vladimírem Ze'evem Žabotinským. Spolupráce skončila koncem roku 1938, kdy v Itálii vstoupili v platnost protižidovské „rasové zákony“. V roce 1948 Izraelci poslali italskému námořnictvu naléhavou žádost a Itálie prodala Izraeli šest útočných lodí MTM. Někteří italští důstojníci v záloze odešli do Jaffy, kde tajně trénovali skupinu pro boj na ozbrojených torpédových člunech Šajetet 13. Při první tajné akci se izraelští příslušníci tajné jednotky potopili v přístavu Bari, kde zastavili transportní loď Lino, která vezla náklad zbraní pro Sýrii. 22. října zakotvila v přístavu Gazy egyptská vlajková loď „El Emir Farouk“ spolu s minolovkou. Během noční akce lodě MTM potopily obě jednotky.

El Emir Farouk

Koncem roku 1948 se Izraelci ujali iniciativy. Operace Chiram v říjnu vedla k osvobození Horní Galileje. Operace Jo‘av a Chorev dokončily dobytí území Negevské pouště až k Rudému moři, které OSN přiřadila židovskému státu. Během operace Uvda v březnu 1949 Izrael vstoupil na Sinaj a obklíčil celou egyptskou brigádu, která okupovala Gazu a Ašdod. Egypt byl proto nucen přijmout příměří. Izraelci pod mezinárodním tlakem poté vyklidili Sinaj i Gazu, která přešla pod egyptskou vládu.

V první polovině roku 1949 byla na Rhodosu vedena přímá jednání pod záštitou OSN. Egypt, Libanon, poté Jordánsko a nakonec i Sýrie, s ohledem na vojenskou porážku, opožděně podepsaly dohody o příměří s Izraelem. Irák předal svůj sektor Jordánu, jehož Arabská legie vedená anglickým generálem Johnem Bagotem Glubbem (známým jako Glubb Paša) byla jedinou arabskou armádou, která nebyla poražena, když obsadila Judeu a Samaří (Západní břeh Jordánu) a polovinu Jeruzaléma, které byly připojeny Arabským Hášemitským královstvím Jordánsko. Město Jeruzalém, starověké hlavní město Židů, tak zůstalo rozděleno: Izrael získal západní sektor; zatímco Jordán ovládal východní sektor a staré město, se starou židovskou čtvrtí a svatými místy, ze kterých byli Židé vyhnáni, a jejich staré školy a synagogy byly srovnány se zemí.

 

02. 05. 2020 05:31 96 Jitka Zich Zdroj: Libro Aperto

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem