Praha Jeruzalém

Výtah z článku napsaném k výročí 70 let existence státu Izrael: DALLA INDIPENDENZA ALLA START UP NATION napsaném Albertem Lasagnim uveřejněném v Libro Aperto, leden/březen 2019.

Suezká krize (1956)

V Egyptě v roce 1952 armádní důstojníci pod velením plukovníka Gamála Abd an-Násira svrhli prozápadní monarchii krále Faruka I. Vojenská diktatura plukovníků prosazovala nacionalistickou a socialistickou ideologii. V letech 1955-56 se napětí mezi Izraelem a Egyptem stále více zvyšovalo. Fedajíni podnikali z Egypta teroristické útoky na izraelské území (60 útoků za 5 dní). Když byl dokončen izraelský přístav Eilat, ohnisko konfliktu se přesunulo do Tiránského průlivu, směrem k Šarm aš-Šajchu. V září 1955 Egypťané zablokovali Tiranský průliv a izraelským lodím bylo zabráněno plavit se po Rudém moři. Mezi Egyptem a Izraelem došlo k tajným rozhovorům, ale Násir odmítl jakýkoli kompromis.

Dne 26. července 1956 Násir oznámil znárodnění Společnosti Suezského průplavu, což znamenalo zablokování životně důležité obchodní cesty mezi Evropou a východem. Průplav byl majetkem Francouzů, kteří jej postavili (projektantem byl italský inženýr Negrelli), Britové měli 44% podíl. Omluvou pro toto vyvlastnění bylo financování výstavby hráze Asuán na Nilu. Američané a Britové se dohodli na financování tohoto velkého projektu, ale zrušili svou podporu poté, co se egyptská vláda spojila se Sovětským svazem. SSSR zásoboval egyptskou armádu moderními zbraněmi (230 tanků T-34, 330 obrněných tanků, 500 dělostřelců, 48 bombardérů Il-28 a 200 stíhačů MIG 15 a 17) a ruskými instruktory. Izrael místo toho tajně kupoval letadla z Itálie a Francie (37 Mystère IV-A). Jen na Sinaji rozmístili Egypťané 75 000 mužů, 150 tanků a 140 děl, zatímco Izrael měl celkem 45 000 vojáků, 180 vozů a 150 děl, rozložených na třech frontách.

V říjnu 1956 egyptské letecké námořnictvo provedlo definitivní blokádu. Otevřené hrozby Násira a podpis vojenské aliance mezi Egyptem, Sýrií a Jordánskem znamenaly zjevné smrtelné ohrožení: Izrael nemohl čekat na ohlášený společný útok. Jeho úzké území (jen 20 km široké v centrální nížině) by umožnilo Arabům během několika hodin Izrael rozseknout na dvě oddělená území.

Dne 22. října byla podepsána tajná dohoda: izraelská operace na Sinaji a anglo-francouzské vylodění v Suezu a Port Saidu. Cílem bylo osvobodit Suezký kanál a svrhnout diktaturu Násira. Ale jak se často při takovýchto intervencích „vyvážejících demokracii“ stává, události se vyvinuly jinak než bylo plánováno.

Během pouhých osmi dní obsadil prapor 395 výsadkářů Izraelských obranných síl průsmyk Mitla, za egyptskou linií. Svými tanky obešly silné, ale statické egyptské pozice a obsadily poloostrov Sinaj 16 mil východně od Suezského průplavu. Velká Británie a Francie veřejně nabídly zasáhnout, jak vyžadovala anglo-egyptská smlouva z roku 1955, která měla oficiálně za úkol oddělit bojující strany. Egyptský diktátor odmítl, což poskytlo Francii a Velké Británii záminku zasáhnout. Itálie se tajně připojila a poskytla evropským spojencům letecko-námořní přistav v Brindisi.

Francouzští výsadkáři opouštějí Egypt, 1956.

Anglo-francouzské nálety vedoucí k opětovnému získání průplavu byly z vojenského hlediska úspěchem, ale vedlo to k politické katastrofě. Zejména Spojené státy vynaložily mezinárodní tlak na Francii a Velkou Británii k ukončení bojů, protože se obávaly rozšíření konfliktu. Ve skutečnosti se USA více obávaly SSSR, který ve stejných dnech napadl Maďarsko a hrozil intervencí po boku Egypta a zahájením jaderného útoku. Slabá Eisenhowerova administrativa podlehla ruským hrozbám a přinutila své spojence UK a Francii, aby se stáhly. Takto pomohl Násirovi a Sovětskému svazu k dalšímu pronikání na Blízký východ.

Rozhodnutí OSN podle kanadského návrhu zřídit nouzové vojenské síly (UNEF) podél hranice mezi Egyptem a Izraelem a egyptská ujištění o svobodné plavbě v Ejlatském zálivu přesvědčila Izrael, aby souhlasil se stažením z okupovaných Sinajských oblastí v březnu 1957.

 

Roky konsolidace (1957-1967)
Během druhé dekády budování Izraele se export zdvojnásobil a HDP vzrostlo o 10% ročně. Mnoho zboží, které muselo být dříve dováženo jako byl papír, pneumatiky, rádia a domácí spotřebiče, se nyní vyrábělo místně. Nejrychlejší nárůst nastal ve výrobě kovů, strojů, chemikálií a elektroniky. Když se domácí trh s potravinami „nasytil“, zemědělský sektor začal pěstovat plodiny a vyrábět čerstvé výrobky určené k vývozu jako byli pomeranče a grapefruity. Na jihu v Ašdodu byl vybudován druhý hlubokovodní přístav na pobřeží Středozemního moře.

Izrael úspěšně budoval zahraniční vztahy a byly zahájeny velkorysé programy mezinárodní spolupráce, v nichž tisíce izraelských lékařů, inženýrů, učitelů a agronomů sdíleleli své know-how s rozvojovými zeměmi.

V květnu 1960 byl Adolf Eichmann, jeden z hlavních organizátorů šoa, zajat mossadskou tajnou službou v Argentině a přivezen do země, aby byl souzen podle zákona o nacistickém zločinu. Byl shledán vinným ze zločinů proti lidskosti a byl popraven 30. května 1962. Poprava Eichmanna zůstává jediným trestem smrti, který kdy Izrael vykonal. V roce 1965 byly po bolestivé veřejné debatě obnoveny diplomatické vztahy se Spolkovou republikou Německo.

Ale naděje na další desetiletí klidu byly zmařeny eskalací teroristických útoků z Egypta a Jordánska a bombovými útoky syrského dělostřelectva z Golanských výšin, které se zaměřilo na vesnice v oblasti Galilea.

 

Šestidenní válka (1967)

V dubnu 1967 Izrael reagoval na ostřelování Sýrie leteckým úderem, při kterém zasáhl šest syrských MIG-21. Po bitvě poskytl Sovětský svaz Egyptu (nepravdivé) informace, že se Izrael připravoval na invazi do Sýrie. Egyptský diktátor Násir, aby veřejně projevil podporu Sýrii, požádal v květnu 1967 o stažení intervenčních sil OSN ze Sinaje. Bohužel generální tajemník, barmský U Thant, v reakci na žádost egyptského prezidenta Násira nechal stáhnout jednotky UNEF ze Sinaje, které oddělovaly oba nepřátele. Egypt přesunul tisíc tanků, 100 tisíc vojáků a 200 letadel na hranici mezi Sinají a Negevskou pouští.

Den po obsazeni Šarm aš Šajchu egyptskou armádou,  vyhlásil Egypt 22. května námořní blokádu Tiranské úžiny pro Izraelské lodě a znemožnil Izraeli přístup do přístavu Ejlat. Uzavření Tiranské úžiny vnímal Izrael jako porušení rezolucí OSN z roku 1957, prohlásil egyptské jednání za „válečný akt“ a použil vzniklé situace jako casus belli pro pozdější vojenské akce. 26. května umístily Jordán a Irák své armády pod egyptské velení a Násir v rádiu oznámil, že zničí Izrael. Podruhé za čtvrt století měli Židé zbraň namířenou na jejich hlavy.

Cahal (Izraelské ozbrojené síly), který získal kontrolu nad vzdušným prostorem, zahájil průnik na Sinaj. Izraelské tanky postupovaly na třech osách, obešly nepřátelské pozice a zaútočily na ně z nečekaných směrů, dokud nezískaly kontrolu nad tanky a výsadkáři v průsmycích Mitla a Gidi. Egypťané ztratil 15 tisíc mužů a dvě třetiny egyptských tanků bylo zničeno; Izrael ztratil přibližně 300 mužů. Za dva dny, 7.června, Izraelská armáda obsadila celý Sinajský poloostrov a 8.června obsadila východní břeh Suezského průplavu.

7. června se izraelští výsadkáři přesunuli ze Sinaje na jordánskou frontu, kde zaútočili na Olivetskou horu a po krvavých bojích vstoupili izraelští výsadkáři do Starého města v Jeruzalémě. Sjednocení starobylého hlavního města a osvobození svatých míst, k tomuto dni pro Židy nepřístupných, se oslavovalo modlitbami u Západní zdi (Zeď nářků). Izraelci pak z Jeruzaléma zahájili útoky na sever směrem do Ramalláhu, kde se znovu sešli s jednotkami, které po tvrdých bojích porazily Jordánce v Jeninu a Nablusu.

Slavná fotografie parašutistů IDF Davida Rubingera u Západní zdi. Zleva doprava: Zion Karasenti, Yitzhak Yifat a Haim Oshri.

Na severu Izraelské jednotky vyčkávali několik dní v obranných pozicích a odrážely útoky Sýrie na vesnice na řece Jordánu a na vesnice u jezera Tiberias z Golanských výšin. Po přesunu vojsk z jordánské fronty zaútočili izraelské jednotky na opevněné pozice Syřanů, zničily je a převzaly kontrolu nad strategickým prostorem Golanských výšin včetně města Kunejtra a hory Hermon.

Za pouhých šest dní získal Izrael bezpečné přírodní hranice s Judeou a Samařím, Sinajským poloostrovem a Golanskými výšinami.

Po vítězství Izrael stál před diplomatickou výzvou, jak převést své vojenské úspěchy do trvalého míru. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242, která výměnou za „stažení izraelských sil z okupovaných území v průběhu nedávného konfliktu, zaručí svrchovanost, územní celistvosti a politické nezávislost každého státu v regionu a jejich práva žít v míru v bezpečných a uznaných hranicích “, byla v srpnu 1967 odmítnuta Arabskou ligou na summitu v Chartúmu třemi „ne“: „Žádný mír s Izraelem, žádné uznání Izraele, žádná jednání s ním“.

 

16. 05. 2020 06:09 47 Jitka Zich Zdroj: Libro Aperto

Klíčová slova

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem