Výtah z článku napsaném k výročí 70 let existence státu Izrael: DALLA INDIPENDENZA ALLA START UP NATION napsaném Albertem Lasagnim uveřejněném v Libro Aperto, leden/březen 2019.
Jomkippurská válka (1973)
V roce 1970, po smrti Násira, se generál Muḥammad Anwar as-Sádát stal egyptským prezidentem a ocitl se v čele ekonomicky nerozvinutého národa, který si nemohl dovolit pokračovat ve své nekonečné křížové výpravě proti Izraeli. Sádát vymyslel odvážný plán znovu zaútočit na Izrael a zároveň i v případě neúspěchu by Izraelce přiměl uzavřít mír přínosný pro Egypt. Mezitím SSSR obnovil a rozšířil egyptskou výzbroj, poslal 500 moderních tanků T-62, čímž Egypt měl celkem 2200 tanků a 150 protiletadlových raket SA-2 (S-75 Dvina), SA-3 (S-125 Něva-Pečora), SA-6 (2K12 M2 KUB), balistické rakety Scud a 550 stíhacích bombardovacích letadel. Sádát vytvořil nové spojenectví se Sýrií a plánoval společný útok na Izrael. Poté vypověděl 20 000 sovětských poradců z Egypta a otevřel nové diplomatické kanály s Washingtonem, který by byl nezbytným prostředníkem při budoucích mírových rozhovorech.
Před útokem Irák přesunul letku stíhacích letounů do Egypta. 4. října se izraelská vojenská inteligence dozvěděla, že ruští civilisté opouštějí Egypt a Sýrii. Egyptské vojenské přesuny však byly podobné těm, k nimž došlo dříve a sloužily jako krycí manévry a nikdy nevyvolaly ozbrojený konflikt. „Zpráva o blížícím se útoku na Izrael nás překvapila,“ řekl prezident Nixon. Den předtím CIA oznámila, že válka na Blízkém východě je nepravděpodobná.
Teprve 6. října doporučil náčelník štábu David Elazar okamžitou mobilizaci a preventivní letecký úder. Premiérka Golda Meirová však odmítla povolit preventivní opatření. Henry Kissinger, americký státní tajemník, apeloval na Sádáta a syrského prezidenta Háfize Asada, aby nejednaly neunáhleně a zároveň varoval Goldu Meirovou, aby Izrael nezaútočil jako první. Meirová se obávala, že pokud Izrael zaútočí jako první jak tomu bylo v roce 1967, znepřátelí si USA.
Egyptské síly překračující Suezský průplav 7.října 1973
Ve stejný den, 6. října 1973, Egypt a Sýrie ve 14 hodin překvapivě zaútočily na Izrael a využily židovského svátku Yom Kippur. Mnoho vojáků tudíž nebylo na svých základnách. Arabským armádám se podařilo za několik dní prorazit obranu Izraele na několika slabých bodech, kdy egyptská armáda překročila Suezský průplav a syrské jednotky vstoupily do Golanských výšin. Na Golanech zaútočilo 1400 syrských tanků na 180 izraelských tanků, které byli nuceni ustoupit. Podél Suezského průplavu bylo 500 izraelských obránců první linie s několika tanky ohromeno 600 000 egyptskými vojáky, podporovanými 2000 tanky a chráněnými raketami typu SA, které zabránily izraelským letadlům v podpoře pozemních jednotek.
Jordánský král Husajn, neinformovaný o egyptských válečných plánech, se rozhodl do této války nevstupovat. Rozhodnutí krále Husajna bylo pro izraelské přežití zásadní, protože uvolnilo jednotky, které by jinak musely bojovat na třetí frontě. Aby však ukázal solidaritu s Araby, poslal dvě ze svých nejlepších jednotek k boji v Sýrii, se třemi dělostřeleckými bateriemi a 100 jordánskými tanky.
Po porážce prvního týdne se izraelským obranným silám, konečně mobilizujícím všechny záložníky, podařilo zastavit a odrazit útočníky, kteří se pokusili dosáhnout průsmyků Mitla a Gidi. Během následujících tří týdnů infiltrovali dvě egyptské armády, které okupovaly východní břeh kanálu, a pod vedením generála Ariel Sharona překročily Suezský průplav a pronikly do Egypta – 100 km od Káhiry a obklíčily egyptskou armádu z jihu.
Na Golanech bylo přítomno 170 izraelských tanků, jež statečně bojovaly proti 1500 syrským tankům, které pronikly až k řece Jordán. Příchod izraelských rezerv umožnil protiútok a dobytí kopců, ale následný izraelský postup byl zastaven zásahem čerstvých jordánských a iráckých obrněných brigád. O zuřivosti bojů svědčí skutečnost, že 90% důstojníků ve vedení izraelských jednotek bylo zabito nebo zraněno. Izraelci pronikali dále do Sýrie. V momentě, když byli pouhých 32 kilometrů od syrského hlavního města Damašku, OSN vyhlásila příměří.
7. října 1973, v námořní bitvě u Latakie, se poprvé v dějinách střetly moderní hlídkové čluny vybavené proti-leteckými raketami. Sýrie a Egypt vybavené sovětskými loděmi zaútočily na izraelské moderní raketové čluny třídy Saar. Izraelské Saar v bitvě u města Damietta potopily 3 egyptské raketové čluny.
Egypťané byli opět poraženi, ale cítili, že jsou morálními vítězi, protože se jim podařilo „nabourat“ izraelskou neporazitelnost. Dva roky náročných jednání mezi Izraelem, Egyptem a Sýrií s USA jako prostředníkem vedly k dohodám o příměří. Izrael opět souhlasil s ustoupením z části dobytých území.
Během Jomkipurské války arabské státy produkující ropu uvalily embargo na vývoz ropy do Spojených států a Evropy. Dopad měl způsobit nedostatek energie a ztrojnásobení cen ropy. To se také stalo -hospodářská krize zasáhla celý svět a trvala několik let.
Terorismus a Operace Mír pro Galileu (1982)
Arabský terorismus namířený proti židovským civilistům existoval již desetiletí, dokonce ještě před založením Státu Izrael – například při masakru v Hebronu v roce 1920 zahynulo 133 Židů. Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) v roce 1964 zosnovovala teroristickou kampaň, a to nejen v Izraeli, ale ve všech západních zemích. Během 70. a 80. let různé sekce OOP zahájily stovky útoků v Izraeli i v zahraničí. Jedním z nejkrvavějších byl masakr izraelských atletů na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972. V roce 1973 4 ozbrojení Palestinci zabili 34 lidí a zranili 15 lidí na římském letišti Fiumicino.
Izrael nikdy nechtěl konflikt se svým severním sousedem, Libanonem – arabským státem s křesťanskou většinou. Vztahy s Libanonem byly po čtyřicet let dobré. Když však OOP začala okupovat jižní Libanon poté, co byli Palestinci po pokusu svrhnout Jordánskou monarchii ze země vyhnáni (Černé září, 1970), Islamisté získali v Libanonu převahu na úkor křesťanů a opakovaně se dopouštěli teroristických akcí proti městům a vesnicím severního Izraele. Izrael se rozhodl v roce 1982 na situaci reagovat „Operací Mír pro Galileu“, která měla odstranit většinu vojenské a organizační infrastruktury OOP z oblasti. Armáda a letectvo Sýrie, které okupovaly část Libanonu, zasáhly také proti Izraelcům. V nejdůležitější letecké bitvě po druhé světové válce zaútočilo 100 syrských letadel na stejný počet letadel izraelských. Nakonec bylo sestřeleno 86 syrských letadel izraelskými piloty, kteří ztratili pouze jedno letadlo a jeden vrtulník. Teroristé OOP byli oproti původnímu plánu pronásledováni až k branám Bejrútu. Libanonští maronitští křesťané převzali kontrolu nad městem a zabili mnoho svých palestinských nepřátel v táborech Sabra a Šatíla. Ministr obrany Ariel Šaron byl obviněn z toho, že vraždám nezabránil, a rezignoval. Izraelci se pod tlakem domácího i mezinárodního veřejného mínění z Libanonu postupně stáhli, zatímco Sýrie a šíitské teroristické hnutí Hizballách (odpovědné za masakr v synagoze v Buenos Aires v roce 1985) podporované Íránem, rozšířilo hegemonii nad “zemí cedrů”.
Od války k míru
Parlamentní volby do Knessetu v roce 1977 přivedly k moci poprvé v izraelské hitorii pravicovou stranu. Uskupení Likud – koalice středopravicových stran – tak ukončilo nepřetržitou vládu Labouristické strany. Nový premiér Menachem Begin zopakoval závazek všech předchozích předsedů vlád usilovat o dlohodobý mír a vyzval arabské vůdce, aby usedli k jednacímu stolu. Arabská tradice odmítání byla přerušena návštěvou egyptského prezidenta Sádáta v Jeruzalémě (listopad 1977), následována přímým jednáním mezi Egyptem a Izraelem v Camp Davidu pod americkou záštitou. 26. března 1979 podepsaly Izrael a Egypt ve Washingtonu mírovou smlouvu, v níž Egypt uznal existenci státu Izrael výměnnou za stažení Izraelců z celého Sinajského poloostrova a z Gazy. V souladu se smlouvou se Izrael stáhl ze Sinajského poloostrova a ukončil 30 let trvající konflikt. Begin a Sádát obdrželi Nobelovu cenu míru v roce 1978, ale egyptský prezident byl v roce 1981 zavražděn islamistickými extremisty.
V roce 1987 začala první palestinská intifáda (vzpoura či „lidové povstání“) s náhlými útoky na neozbrojené civilisty. V roce 1988 OOP přijala rezoluci Rady bezbečnosti č. 242 z roku 1967. Byly zahájeny první mírové rozhovory mezi Izraelem a Palestinci, ale v roce 1988 extremistické Muslimské bratrstvo založilo teroristickou organizaci Ḥamás – dominantní v Gaze -, které odmítlo a nadále odmítá jakákoli vyjednávání.
Tři roky rozhovorů mezi Jordánskem a Izraelem vyvrcholily deklarací jordánského krále a izraelského premiéra na Madridské mírové konferenci v roce 1991, která ukončila 46letou válku mezi oběma zeměmi. Jordánsko-izraelská mírová smlouva byla podepsána králem Husajnem a Jicchakem Rabinem na hraničním přechodu Arava 26. října 1994 za přítomnosti amerického prezidenta Billa Clintona.
V roce 1993 vedla izraelsko-palestinská jednání v Oslu k podepsání Washingtonské deklarace 13. září. Dohoda zahrnovala stažení izraelských vojsk z Gazy a vytvoření palestinské vlády nad většinou Západního břehu. Navzdory pokračujícím pokusům arabských extremistů sabotovat mírový proces násilím, Izrael v květnu 1994 dokončil stažení z Gazy. Arafat vstoupil do Jericha a založil svou autonomní vládu, Palestinskou samosprávu. Arafat, premiér Jicchak Rabin a ministr zahraničí Šimon Peres obdrželi Nobelovu cenu míru. Rabin byl v roce 1995 zabit židovským extremistou, který se postavil proti ústupkům, které vláda učinila vůči Arabům.
Navzdory palestinskému závazku vzdát se terorismu výměnou za autonomii, a tím položit základy izraelsko-palestinskému mírovému procesu, teroristické útoky nadále pokračovaly. Od září 2000 se jestě zintenzivnily. Druhá Intifiáda způsobila smrt tisíce izraelských civilistů a vedla Izrael k rozhodnutí vybudovat oddělovací zeď s oblastmi spravovanými Palestinci. Mnozí podporují dvoustátní řešení, ale zároveň uznávají, že Izraelci a Palestinci se pravděpodobně nikdy nedohodnou na hranicích.
