Praha Jeruzalém

První izraelský premiér věděl, že ustavení židovského státu povede přímo k válce s arabskými státy. Co ho vedlo k tak nebezpečnému rozhodnutí?

18.5.2020 Ha'aretz Meir Zamir

Pozdě v noci ve středu 12. května 1948 byla svolána Minhelet Ha'am („správa lidu“, prozatímní izraelská vláda), aby učinila osudovou volbu: zda přijmout americkou žádost o příměří nebo vyhlásit  samostatný židovský stát.

Deseti účastníkům setkání bylo jasné, že důsledkem vyhlášení státnosti po skončení britského mandátu 14. května bude totální válka proti všem arabským armádám. Zprávy, které dorazily přes noc o zlé situaci osad Ecjon Bloc (Guš Ecjon) jižně od Jeruzaléma, jen zvýšily jejich obavy. S bolestivými vzpomínkami na utrpení nedávného Holokaustu byli účastníci konfrontováni s vážným morálním dilematem: Měli právo učinit rozhodnutí, které by mohlo židovskému lidu způsobit druhou katastrofu?

Přes historický význam rozhodnutí jsou podněty, které vedly Davida Ben-Guriona k vyhlášení státnosti, stále zahaleny mlhou. Jednal Ben-Gurion  ukvapeně, poháněn pocitem mystického, téměř mesiášského vykoupení, nebo na základě uvážlivé analýzy situace zpravodajskýma službama a důkladným posouzením schopností sil Jišuvu - židovské osídlení v Palestině před zřízením státu Izrael (pozn.překl.) - odrazit arabskou ofenzívu?

Dokumenty, které byly nedávno nalezeny ve francouzských a izraelských archívech, podporují druhou variantu. Dokumenty ukazují, že během osudového setkání Ben-Gurion, vůdce Jišuvu, obdržel tajné informace od francouzských zpravodajských služeb, že vůdci arabských států, kteří se v té době sešli v Damašku, se rozhodli s tajnou britskou podporou zahájit bleskový útok (blitzkrieg) a na setkání předložili koordinovaný plán invaze.

"Ze spolehlivého zdroje se zjistilo, že arabské státy učinily konečné rozhodnutí o společném útoku 15. května," četlo se v telegramu, který dostal pomocník Ben-Guriona krátce po zahájení schůzky. "Rozhodli se tak učinit, i přes reálné riziko selhání." Spoléhají se na nedostatek těžkých zbraní a leteckých sil Izraele. Tel Aviv bude okamžitě napaden ze vzduchu. “

Telegram z francouzských zpravodajských zdrojů vypracoval plán arabského útoku a ozbrojených sil, které by se ho zúčastnily. Jednalo se o nesmírně důležité strategické informace a je logické, že i když Ben Gurion na schůzce nesdílel jejich obsah s většinou přítomných, vytvořily tyto informace jádro jeho úvah o tom, zda oddálit prohlášení o zřízení státu, aby se získal čas potřebný k dodávce zbraní, které byly teprve na cestě. „Spolehlivým zdrojem“ byl francouzský konzulát v Jeruzalémě a telegram byl poslán předchozí den francouzkým vojenským atašé v Bejrútu na velitelství armády v Paříži.

Ben-Gurion získal zprávy o britském spiknutí již v červenci 1947. Do spiknutí měli být zapojeni iráčtí vůdci, jež měli za úkol vytvořit záminku podněcující k válce. Francouzská zpravodajská služba Ben-Guriona informovala, že vyšší britští vojenští a zpravodajští důstojníci v Káhiře a Bagdádu tajně pracují na tom, aby zmařili rozhodnutí vlády Jeho Veličenstva evakuovat Palestinu tím, že vyvolají všeobecnou válku mezi Židy a Araby.

V předvečer setkání Minhelet Ha'am bylo Ben-Gurionovi jasné, že právě vojenské úspěchy Jišuvu proti palestinským silám a Arabské osvobozenecké armádě - zejména dobytí Haify a Jaffy - umožnily britským důstojníkům překonat rozpory a hlubokou rivalitu mezi arabskými vůdci. Podařilo se jim přesvědčit Araby, aby spojili své síly a šli jednotně do války, aby zabránili zřízení židovského státu, nebo alespoň omezili jeho rozpjetí pouze na pobřežní oblasti.

Britské zhodnocení nadcházející války

Memorandum ze 7. května zaslané náčelníkům štábu v Londýně přesně předpovídalo fáze války za nezávislost a některé ze závěrů memoranda byly zohledněny v arabském válečném plánu. Memorandum odkazovalo na válku jako na neměnnou skutečnost a ignorovalo snahy Washingtonu o zprostředkování příměří a taktéž odmítalo jakékoli obavy z války projevené arabskými vůdci.

Evakuace raněných po bombardování Tel Avivu, 1948.

Podle memoranda by arabské armády v první fázi války využily své převahy v počtu těžkých zbraní a střeliva, zahájily by bleskový úder a zmocnily se oblastí přidělených arabským státům na základě plánu rozdělení OSN z 29. listopadu 1947. Zároveň by obsadily  Negevskou poušť, která měla být součástí židovského státu. Arabské síly, jak se předpovídalo, by také úspěšně dobyly Židy kontrolované oblasti v severovýchodní části země. V reakci na tyto události měli Židé rychle rozšířit své bojové síly masivním přistěhovalectvím a celkovou mobilizací těch, kteří byli připraveni a schopni bojovat v Jišuvu. Současně by ignorovali  americké embargo a velmi urychlili dovoz zbraní a střeliva.

Ve druhé fázi by židovské síly zahájily protiofenzívu a získaly by navrch díky nedostatku zbraní a střeliva arabských sil a take díky jejich demoralizaci.

Dokument předpokládal, že „v důsledku tohoto vývoje by mohli Židé v této fázi využít situaci a znovu získat některé arabské oblasti a případně zahájit útoky na arabské státy“. Pokud by Arabové přežili druhou fázi, měla následující etapa mít podobu tzv.„opotřebovací války“, ve které by Arabové měli díky svým nadřazeným zdrojům navrch. Arabské režimy by také mohly čelit domácím krizím a musely by se vypořádat s nárůstem extremistických politických hnutí.

Z memoranda vyplývalo, že Britové by během války a po jejím skončení přijali následujících čtyři operativní závěry:

Arabské armády  povedou bleskovou válku, aby zajistily rychlé pozemní úspěchy.
Bylo třeba zabránit izraelskému protiútoku a trvat na zavedení příměří. Tím by se zajistily arabské vojenské úspěchy. Francouzský velvyslanec při OSN v té době Alexandre Parodi skutečně uvedl, že 19. května britský zástupce pracoval na urychleném přijetí jeho iniciativy pro příměří v Radě bezpečnosti, a stejný zástupce dychtivě prosazoval podobné usnesení na konci téhož měsíce, kdy byly arabské síly v ústupu.
Vojenská intervence na základě stávajících obranných smluv mezi Británií a Egyptem a Jordánským královstvím by byla zvážena, pokud Izrael napadne své sousedy. Britové tudíž hrozili útokem, když Izrael zaútočil na Sinaji v prosinci 1948 (operace Horev) a také z obavy, že Izrael zahájí útok na Transjordánsko. Tyto události vedly k sestřelení pěti britských Spitfires rodícím se izraelským letectvem a k přesunu velkého množství těžkých zbraní britským námořnictvem do Akaby. Zároveň na žádost libanonského předsedy vlády, Britové demonstrovali jejich torpédoborecké síly u pobřeží Bejrútu.
Bylo nezbytné, aby arabské síly dobyly Negev. Třeba poznamenat, že v lednu 1947 dokončila britská armáda terénní práci v Negevu, aby prozkoumala proveditelnost přesunu tamních táborů od Suezského průplavu. Doporučení zahrnovala vybudování silnic v Aravě, které by spojily základny armády na Sinaji a severně od Akaby, která se měla stát ústředním přístavem pro příchod posil, nebo v případě potřeby, přístavem pro evakuaci britských sil do východní Afriky.  Dobytí jižního Negevu, Aravy a Ejlatu Izraelem (operace Uvda) v březnu 1949 tak nejen zvýšilo britské obavy z izraelského převzetí Západního břehu a přímého útoku na Transjordánsko, ale také vykolejilo zásadní britský strategický plán.

Z britského memoranda vyvstává otázka, proč vedoucí pracovníci zpravodajských služeb mandátní Palestiny a vrchní velení v Egyptě naléhali na arabské vůdce, aby zahájili válku, i když předvídali možnou porážku. Někteří z nich se zjevně mýlili při hodnocení schopností vůdců Jišuvu a bojových sil, které měli k dispozici k potlačení Arabů. Věřili, že hlavní cíl – tj. dobytí Tel Avivu - by bylo možné dosáhnout kombinovaným útokem egyptských sil z jihu a arabské legie z východu.

Jiní tvrdili, že nehledě na vítězství či porážku, arabské státy budou stále více závislé na Británii a zruší své námitky proti podpisu obranných dohod. Britské vrchní velení považovalo takové smlouvy za klíčové, jelikož předpokládalo, že Blízký východ bude jednou z hlavních arén v plánované třetí světové válce proti Sovětskému svazu.

Telegram francouzských zpravodajských služeb, který dostal Ben-Gurion. „Rozhodli se tak učinit, i když to představuje riziko selhání. Spoléhají se na nedostatek těžkých zbraní a židovskou leteckou sílu.

Co Ben-Gurion věděl

Vůdce, který ví, že on a jeho hnutí jsou cílem skryté, podvratné činnosti, má výhodu: může zmařit úmysly protivníka. To jistě platilo v případě Ben-Guriona, který věděl o záměru britských důstojníků zmařit založení židovského státu. Na základě těchto informací byl Ben-Gurion do léta 1945 - na rozdíl od vůdců Hagany, předstátní podzemní milice - schopen předvídat vypuknutí války s arabskými státy a učinit zásadní strategická rozhodnutí o tom, jak vést boj proti Britům, jak získat prostředky na výrobu zbraní ve Spojených státech, a jak pořídit těžké zbraně.

 

Během svého dlouhého pobytu v Paříži v letech 1945-46 se Ben-Gurion dozvěděl, jak britští zpravodajští agenti manipulovali vůdce Sýrie a Libanonu, aby vyhnali Francouze z oblastí jejich mandátu v Levantě. Agenti také využili těchto vůdců a dalších - zejména generálního tajemníka Arabské ligy, Abd al-Rahmana al-Azzama - k vytvoření arabské invazní koalice.

Ben-Gurion téměř fatalisticky věřil ve schopnosti britské inteligence manipulovat jak arabské vůdce, tak vlastní vládu v Londýně k dosažení jejich cílů. Jeho víra se se prokázala být správnou.

V předvečer 12. května 1948, na setkání Minhelet Ha'am, Ben-Gurion obdržel informace z francouzských zdrojů o tom, že britští zpravodajští důstojníci a britské vrchní velení v Egyptě úspěšně přesvědčilo krále Faruka, aby změnil své dosavadní postavení a připojil se k arabské válečné koalici.

Král se rozhodl sám a donutil svého premiéra Mahmuda Fahmiho al-Nuqrashiho toto rozhodnutí přijmout, čímž potlačil jeho opozici a opozici vysokých vládních osobností, senátorů, královské rodiny a egyptského vysokého velení. Od 10. do 13. května Nuqrashi vedl tajné rozhovory s dalšími členy vlády, ve kterých účastníci dospěli k závěru, že egyptská armáda postrádá dostatečný válečný materiál, a že není na boj připravena.

Výzkum v archivech francouzské armády, zpravodajské služby a ministerstva zahraničí odhalil mnoho podrobností o tom, jak britští zpravodajští pracovníci a generálové v Egyptě působili na Faruka, aby se připojili k válce proti Izraeli. Jednou z taktik britských agentů bylo využívání hnutí Muslimského bratrstva. Tisíce členů organizace drancovaly židovský majetek a demonstrovaly na ulicích měst a požadovaly, aby král nařídil armádě podniknout kroky k záchraně mešity al-Aksá v Jeruzalémě a palestinských muslimů.

V Negevu stovky členů Bratrstva zahájily útoky proti židovským osadám. Zároveň bylo králi řečeno, že pokud Arabové získají Negev, britská armáda vyhoví jeho žádosti o přesunutí svých sil z Egypta.

Nejsilnější „návnadou“ však byla tajná dodávka zbraní egyptské armádě, navzdory embargu britské vlády na prodej zbraní na Blízký východ. Ve druhém květnovém týdnu si Francouzi všimli neobvyklých návštěv krále Faruka v britském vojenském velitelství v Tel al-Kabiru. Zpravodajství, které se dostalo Francouzům, naznačovalo, že britští důstojníci slíbili králi, že pokud se připojí k válečnému úsilí, Británie poskytne egyptským silám nezbytné zbraně, střelivo a letadla.

Podle zprávy francouzského vojenského atašé v Káhiře v období od 1. do 25. května, britská armáda dodala egyptské expediční síle velké množství zbraní a vybavení ze svých armádních skladů u Suezského průplavu, včetně pušek, kulometů, polního dělostřelectva, munice, kontejnerů na vodu a dalších.

Prioritou bylo především posílení egyptského letectva: Egypt obdržel 16 Spitfirů, řadu letounů Dakotas (Douglas), bomby typu vzduch-země a velké množství munice. Britové také souhlasili s nahrazením poškozených letadel. Francouzi měli podezření, že britští důstojníci se přímo podíleli na plánování egyptské ofenzívy.
Rozhodnutí Faruka bylo klíčovou událostí pro Egypt a pro celý region. Izrael byl nyní nucen bojovat na několika frontách současně: Egyptská armáda postupovala od jihu k Tel Avivu, zatímco armády Transjordánska, Iráku, Sýrie a Libanonu útočily z východu a severu.

Podpis deklarace vzniku Izraelského státu, 15. května 1948.
Ben-Gurion získal opět informace z francouzských zdrojů, že britští zpravodajští důstojníci byli také úspěšní v Damašku. Arabští vůdci se tam setkali ve druhém květnovém týdnu, aby diskutovali o tom, zda přijmout americký návrh k prodloužení britského mandátu o 10 dní, aby bylo možné uzavřít arabsko-židovskou dohodu, nebo vstoupit do války a vypracovat koordinovaný postup invaze.
Podle informací poskytnutých z vyšších syrských kruhů, Britové přinutili iráckého regenta, Abd al-Iláha a krále Abdullaha, aby nahradili iráckého generála Ismila Safwata jiným iráckým generálem Nurem a-Din Mahmudem, který vyhovoval lépe britskému velení.
Zpráva rovněž uvádí, že vůdce Arabské ligy Azzam, Jamil Mardam a Rijad al-Sulh, premiéři Sýrie a Libanonu a muftí Jeruzaléma Mohamed Amín al-Husajní byli připraveni přijmout americký návrh na prodloužení mandátu, ale pod tlakem jordánského monarchy, jehož zástupci je informovali, že Arabská legie (jordánská armáda) napadne Palestinu v každém případě, od amerického návrhu ustoupili.

Abdullahův postoj přiměl ostatní arabské vůdce k podpoře invaze. Nechtěli být viděni vlastním lidem jako méně oddaní než jordánský král k obraně arabských Palestinců. Přítomní na zasedání v Damašku, z nichž někteří tajně spolupracovali s britskými zpravodajskými agenty, nepochybovali o tom, že Abdullah jedná podle pokynů svých anglických sponzorů. Golda Meirová, tehdejší vedoucí politického odboru Židovské agentury, usilovala svojí návštěvou 11. května o odvrácení války, ale tato snaha se ukázala od počátku beznadějná.

13. května byl obsazen Blok Ecjon (Guš Ecjon) arabskými nepravidelnými jednotkami, většinou z okolních vesnic, ve spolupráci s jednotkami Arabské legie. Tento vývoj přesvědčil ostatní arabské vůdce, kteří stále váhali, že jejich armády jsou schopny porazit židovské síly a osvobodit Palestinu. Události v Bloku Ecjon toto přesvědčení potvrdili - mnoho obyvatel kibucu Kfar Ecjon bylo zmasakrováno a stovky dalších ze sousedních osad byly zajaty a na korbách nákladních vozů vystaveny k radosti davů v ulicích Ammánu. Poskytnutí takového důkazu bylo přesně jedním z cílů operace Arabské Legie v čele s velitelem Glubbem Pašou (britský důstojník John Bagot Glubb), jež byl v přímém kontaktu s britským vrchním velením a zpravodajskými službami v Egyptě.

Dobytí bloku Ecjon mělo také okamžitý vojenský účel: zajištění fungování zásobovacích tras ze skladů britské armády v Suezském průplavu pro jednotky Arabské legii. Britské zpravodajské dokumenty a zprávy zpravodajské služby syrské armády jednoznačně prokázaly, že Glubb byl zapojen do britské zpravodajské činnosti v Transjordánsku a Sýrii, včetně náboru beduínských kmenů v syrské poušti jako nepravidelných pomocných sil pro Arabskou legii. Někteří z nich se později zúčastnili bitev proti izraelským silám v Latrunu mezi Jeruzalémem a Tel Avivem.

Rozhodnutí o vzniku státu

Lze konstatovat, že před a během setkání Minhelet Ha'am Ben-Gurion obdržel spolehlivé a přesné informace o rozhodnutí arabských vůdců jít do války s podporou Britů, o plánu útoku a o silách, které se válečných akcí měly zúčastnit.

Členové Minhelet Ha'am se zúčastnili dlouhých jednání, která trvala déle než 10 hodin. Golda Meirová informovala o neúspěchu své mise u krále Abdullaha a Jisra'el Galili, náčelník generálního štábu národního velení (Haganah), a Jiga´el Jadin, operační velitel generálního štábu, informovali o válečné situaci. Jadin odhadl, že šance Jišuvu vydržet arabskou ofenzívu byly nejisté.

Kroky Minhelet Ha'am se z dnešního pohledu jeví jako nezbytné, vzhledem k rozhodnutí Arabských vůdců zaútočit po odchodu mandatorních sil 15. května. Ve světle váhání arabských vůdců a tlaku Washingtonu je velmi nepravděpodobné, že by arabští vůdci přistoupili k britskému tlaku a pokračovali v ozbrojených útocích, pokud by židovský stát nebyl vyhlášen.

Rozhodnutí založit stát bylo učiněno z hlubokého přesvědčení, že právě nyní nastal jedinečný historický okamžik pro židovský lid a sionistické hnutí. Tento historický krok však vycházel z realistického vyhodnocení situace, z aktuálních informacích o nepříteli a jeho úmyslech a z posouzení schopnosti sil Jišuvu potlačit bleskový útok Arabů a zahájit protiútok.

Váhu odpovědnosti, kterou Ben-Gurion pociťoval, potvrzuje krátká poznámka z jeho deníku ze 14. května po vyhlášení státu: „V zemi vypukla ohromná radost a intenzivní oslavy - a já jsem znovu truchlícím mezi radostnými … “

Meir Zamir je emeritní profesor na Ben-Gurionově univerzitě v Negevu. Jeho článek „Úloha MI6 v rozhodování Egypta vstoupit do války proti Izraeli v květnu 1948“ byl publikován v květnu 2019 v britském odborném časopise  Intelligence and National Security.

 

 

13. 06. 2020 06:15 197 Jitka Zich Zdroj: Ha`aretz

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem