Praha Jeruzalém

Na základě pozitivního dění byla v roce 1924 zahájena Čtvrtá vlna židovských imigrantů do Palestiny, tvořili ji především Židé z Polska (62 tisíc z celkového počtu 80 tisíc), kteří prchali před diskriminačními zákony. Dále to byli Židé ruští, rumunští, litevští, ale i jemenští a iráčtí.

Z Polska odcházelo především židovské měšťanstvo; řemeslníci a drobní podnikatelé. Jejich příchod do Palestiny znamenal silný impuls pro rozvoj. Stavěly se přístavy, rozvíjel se obchod, zakládaly se školy. Na základě usnesení 13. sionistického kongresu v Karlových Varech ze srpna 1923 byla dne 1. dubna 1925 v Jeruzalémě založena Hebrejská univerzita, ale to už víme. Tato silná vlna židovské imigrace a to, jak prudce ovlivnili ekonomický a všeobecný život v Palestině vyprovokovalo palestinské Araby k dalšímu brutálnímu vzepětí. 

Tyto události se nazývají souhrně Nepokoje v Palestině 1929, což byla série násilných útoků Arabů na Židy v mandátní Palestině v roce 1929.

V roce 1928 žilo v mandátní Palestině zhruba 590 000 Arabů a 150 000 Židů. Počet Židů rapidně vzrůstal, přes polovinu z nich přesídlilo do Palestiny v období po roce 1918. Počátkem roku 1929 navíc v Palestině končila ekonomická recese a oživující hospodářství posilovalo přistěhovaleckou vlnu, tak začala pátá alija. 

Jak už jste si mohli přečíst, arabská populace reagovala na rostoucí sílu židovské komunity již krátkými nepokoji v roce 1921. Nepokoje v roce 1929 byly závažnější a závažné bylo, že byly podníceny vymyšlenými náboženskými důvody. 

Už v září 1928 okolo svátku Jom kipur začal spor mezi Židy a Araby ohledně zachovávání statu quo v okolí Zdi nářků. Arabům vadila dřevěná mobilní přepážka, která byla postavena k oddělení mužů a žen na prostranství u Zdi nářků. Nakonec za potlesku Arabů byla odstraněna. 

Tohoto incidentu využil nám už známý Amín al-Husajní, který jej začal vydávat za první krok Židů k ovládnutí Chrámové hory a znesvěcení islámských svatyň na ní stojících. Svolal dokonce na ochranu svatých islámských míst mezinárodní konferenci. K uklidnění situace nepřispíval fakt, že Palestina byla po delší dobu bez faktického nejvyššího představitele britské správy. Britové nějak nezvládli střídání stráží…

Arabská protestní delegace z října 1929 proti britské politice v Palestině – žádné pokání, jen požadavky a vyhrožování.

Vrchní rabíni, Židovská národní rada a politická strana Agudat Jisra'el adresovali v květnu 1929 mandátním úřadům memorandum, ve kterém požadují zastavit veškeré stavební práce, které muslimové provádějí na Chrámové hoře. Mělo jít o demolování zdiva poblíž Zdi nářků. Díky Arabům zaměstnaným v úřadech se to jejich souvěrci okamžitě dověděli. A začalo se dít mnoho věcí:
 - 3. května 1929 byli Židé modlící se u Zdi nářků napadnuti Araby. 
 - 28. června muslimové narušili modlitby před začátkem šabatu úmyslnou hrou na bubínky a hudební nástroje. Provokace se opakovaly 5. července. Situace se dále vyostřila 
 - 30. července, kdy se vrchní rabíni sešli s představiteli mandátní správy a opakovali požadavek na zastavení stavebních prací na Chrámové hoře. 
 - 3. srpna se opakovalo narušení šabatových modliteb. 
 - 14. srpna se do Jeruzaléma sjely tisíce Židů v rámci oslav svátku Tiš'a be-av. Část z nich ale náboženský svátek využila k politické agitaci, zpívala na místě hymnu Hatikva a mávala sionistickou vlajkou. což nebylo asi zrovna moudré ale právo na to měli. 
 - 16. srpna pak následovala protiakce v podobě masové arabské demonstrace. Arabský dav se dostal až ke Zdi nářků a napadl několik Židů, kteří se zde modlili. Došlo k izolovaným násilnostem, bylo zapáleno několik svitků Tóry. 
 - 17. srpna pak byl v Jeruzalémě při potyčce s Araby ubodán mladý Žid, Avraham Mizrachi. 
- 23. srpna 1929 se v centru Jeruzaléma srotilo víc než tisíc Arabů a začali útočit na místní Židy. Dav byl ovlivněn tvrzením některých muslimských předáků, že Židé hodlají zničit islámské svatyně na Chrámové hoře. Tuto úmyslnou lež rozšířil Husajní a věděl co dělá. Docílil toho co chtěl – výbuchu násilí.  Útoky se velmi rychle rozšířily i do dalších etnicky smíšených lokalit Palestiny. Napadnuta byla židovská předměstí Jeruzaléma, sedm Židů bylo zabito v čtvrti Hadar ha-Karmel v Haifě. Boje se přenesly i do Tel Avivu, kde zemřelo 6 Židů.

Nejvážnější incident se odehrál v Hebronu, kde arabský dav zabil 59 Židů včetně žen a dětí, z toho 23 lidí zemřelo v jediném domě, kam se uchýlili. Mnoho obětí bylo před i po smrti mučeno a zohaveno. Na druhou stranu je potřeba vědět, že mnoho Židů ovšem přežilo díky pomoci a azylu, kterého se jim dostalo od konkrétních místních Arabů. 

Rozsáhlé násilí se odehrálo také ve městě Safed, kde bylo zabito 20 Židů a 32 jich bylo zraněno. 

Pohřeb židovských obětí v Safedu

Britské mandátní úřady odmítly Židům povolit zřídit ozbrojené jednotky domobrany, proti arabským útočníkům se v následujících dnech snažily zasáhnout britské pořádkové síly. Do 26. srpna 1929 bylo zabito 133 Židů a 339 jich bylo zraněno.

 Zemřelo 116 Arabů. Je pravdou, že kromě šesti Arabů zabitých Židy v Tel Avivu, šlo ve všech případech o osoby zabité britskými bezpečnostními silami. Britové, když jim došlo co se děje, postupobvvali velmi tvrdě, ale už bylo pozdě.  

Důsledkem nepokojů bylo dočasné ukončení židovské přítomnosti v některých obcích. Šlo o lokality Ramat Rachel, Be'er Tuvja, Chulda a Mišmar ha-Emek. Později se ale do nich židovští obyvatelé vrátili. 

Trvale ovšem skončila existence židovských komunit v Hebronu a Bejt Še'anu. Několik set Židů opustilo i historické jádro Jeruzaléma, i když určité množství Židů zde zůstalo žít až do roku 1948. Bezprostředně po skončení nepokojů bylo 8 000 Židů mimo své domovy a to bylo velkou zátěží pro celý jišuv. 

Židé utíkají ze Starého města - směřují k Jaffské bráně

Reakci britských úřadů na nepokoje považovali mnozí Židé za liknavou. Terčem kritiky byl například velitel policie v Hebronu Raymond Cafferata. Britové si to nemysleli a v září 1929 nařídily úřady dočasně zastavit vydávání hebrejského deníku Do'ar ha-jom, který postup Britů veřejně kritizoval. Se zvládnutím nepokojů nebyli ale spokojeni ani mnozí Arabové, kteří kritizovali podle nich přílišnou tvrdost britského zákroku proti davu. V září proto Arabové vyhlásili protestní generální stávku. 

V téže době zároveň mandátní správa oznámila ustavení vyšetřovací komise, která potom skutečně předložila výsledky svého šetření známé jako Shawova zpráva. Následovala Hope-Simpsonova zpráva a nakonec Passfieldova bílá kniha. Jedním z jejích závěrů bylo doporučení omezit židovské přistěhovalectví do Palestiny, které od nynějška mělo být závislé na absorpční kapacitě celé Palestiny, včetně jejího arabského obyvatelstva. 

Napětí v zemi přetrvávalo ještě několik měsíců. V říjnu Britové preventivně zakázali Židům nechat zaznít u Zdi nářků rituální roh v předvečer svátku Jom kipur, zároveň v tutéž dobu soudy vydaly tvrdé rozsudky nad zatčenými arabskými násilníky. Celková trestněprávní bilance nepokojů byla cca 700 obžalovaných Arabů za násilí a rabování, z toho bylo 55 odsouzených a 25 odsouzených k smrti. Obžalováno bylo cca 160 Židů, z toho 70 odsouzených a 2 odsouzeni k smrti - jejich tresty ovšem později byly zmírněny na doživotí.  K smrti byl odsouzen za zabití dvou Arabů i Žid Josef Urfali a ten byl také popraven. 

Ještě v listopadu 1929 byl v Jeruzalému arabským útočníkem ubodán a zabit židovský lékař Avraham Ticho a v prosinci přepadli Arabové na severu země automobil s lékařem A.Berkowitzem, který byl vážně zraněn. Vyhrocené emoce se obracejí i dovnitř židovské komunity. Část studentů Hebrejské univerzity v Jeruzalémě například v listopadu 1929 narušila projev rektora Judy Leona Magnese, který byl znám pacifistickými názory a obhajobou židovsko-arabské koexistence. 

Nepokoje ve dvacátých letech odhalily hluboké nepřátelství Arabů k Židům, které pramenilo jednak z pocitu ohrožení vlastní existence, druhak z ekonomické a národnostní frustrace. Bohužel je pravda, že Arabové, byť tvořili naprostou většinu obyvatelstva, představovali z ekonomického pohledu nevzdělanou levnou námezdní sílu. V osmanské říši tato okrajová oblast nebyla pro říši žádnou prioritou. A pokud jde o politické organizace, Arabové nebyli s to překlenout klanové rozpory a ustavit fungující zastřešující orgán, který by je byl schopen reprezentovat a jasně formulovat jejich požadavky. Na jasnou informaci co je špatně, by reagovala jak mandátní zpráva tak i Židé. 

Namísto toho se jejich představitelem stal muftí  Amín al-Husajní, což bylo to nejhorší, co se palestinským Arabům mohlo stát. Ten člověk chtěl jediné Židy vyvraždit, jakéhokoliv konsensu nebyl schopen. Přitom v nové realitě, kdy se Palestina začala významně měnit, byla šance i pro Araby jít dále a od nových sousedů se učit a učit se s nimi. To Amín označil za kolaboraci a vyhrožoval smrtí všem, kdo se k tomu odhodlají. A do úplného pekla své Araby teprve měl zavést. Budete se divit co ten člověk vše byl ochoten a schopen udělat. 

Na druhou stranu i židovská strana na tom měla podíl. Dvě hlavní židovské organizace v mandátu, a to odborový svaz Histadrut a Židovská agentura, které obě podporovaly pouze židovskou zaměstnanost. Stejně jako Hope-Simpsonova zpráva, i Passfieldova bílá kniha shledala tuto sionistickou politiku zničující pro ekonomický rozvoj arabské populace. Nebyl to hlavní důvod událostí, ale i to bylo součástí arabské frustrace.

Obě strany zároveň obviňovaly britskou správu s jednostranného přístupu k řešení problému. Bohužel židé měli pravdu – vraždit začali Arabové a když se z toho staly doslova orgie násilí, britské orgány nemohly jinak, než použít všechny dostupné prostředky, aby to zastavily. Britská mandátní správa se již ve svých počátcích ukázala jako nepříliš schopná při řešení sporů a udržování pořádku. Drtivá většina rozhodnutí, která správa učinila, byla nepřijatelná pro obě strany konfliktu. Buď to Britové neuměli, nebo nechtěli. První variantě moc nevěřím. 

 
Hebron - zničená synagoga a truchlící muž, který oplakává své blízké...

V následujících letech se bezpečnostní situace v zemi částečně uklidnila. Násilnosti z roku 1929 pak ale mnohonásobně překonalo Arabské povstání v letech 1936-1939, které už nebylo jen davovou reakcí na dobře připravenou lež.  Zde šlo o rozsáhlou povstaleckou aktivitu, která v některých etapách nabyla rysů válečného konfliktu.  

Na závěr této části se musím trochu rozepsat o Passfieldově bílé knize, kterou jsem už dvakrát zmínil.  Bylo to závažné prohlášení britské politiky pro mandátní Palestinu z 1. října 1930, které nahrazovalo dřívější prohlášení vyjádřené Churchillovou bílou knihou z roku 1922. 

Sidney James Webb, první Baron Passfield, autor zde řešeného dokumentu

Passfieldova bílá kniha, sepsaná britským ministrem kolonií lordem Passfieldem, vycházela ze závěrů Hope-Simpsonovy vyšetřovací komise, která zkoumala hlubší příčiny palestinských nepokojů z roku 1929, které vypukly v důsledku sporů o přístup k Západní zdi v Jeruzalémě. Mezi hlavní důsledky bílé knihy patřilo značné omezení kvót pro židovskou imigraci. A jak jsem už také uvedl, odůvodněně odsuzovala dvě hlavní židovské organizace v mandátu, a to odborový svaz Histadrut a Židovskou agenturu, které obě podporovaly pouze židovskou zaměstnanost. Stejně jako Hope-Simpsonova zpráva, i Passfieldova bílá kniha shledala tuto sionistickou politiku za zničující pro ekonomický rozvoj arabské populace. 

Sionisté tvrdili, že Passfieldova bílá kniha představuje ústupek závazků daných Balfourovou deklarací, a že její případná implementace by omezila židovskou imigraci do Palestiny. Bílá kniha se však tohoto závazku nezříká, pouze uvádí, že tento cíl není hlavní politikou mandátní vlády. Na místo toho zmiňuje britský úmysl plnit mandátní povinnosti jak pro Araby, tak pro Židy. Britové se zároveň zavázali vyřešit jakýkoliv konflikt, který by vznikl v důsledku potřeb obou komunit. Přiznám se, o této Bílé knize jsem dlouho nevěděl. Tu první znám léta a tu poslední, vydanou před válkou také. Tato je málo prezentovaná. Nyní její hlavní myšlenky znáte i vy. 

Jak se dalo čekat, sionistické organizace po celém světě zahájily proti Passfieldově bílé knize rozsáhlou kampaň. Ve Spojeném království tato kampaň vyvrcholila v předstoupení britského premiéra Ramsaye MacDonalda před Dolní sněmovnu, kde bílou knihu vysvětloval a dopis Chajimu Weizmannovi. 

Ale o tom bude další díl.

 

02. 01. 2021 06:20 70 Jaromír Vykoukal Zdroj: Redakce Israel.cz

Klíčová slova

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem