Praha Jeruzalém

Minulý díl jsem ukončil pár řádky o Passfieldově bílé knize. Nedovedu dnes správně vyhodnotit, jak moc se odrazila na rozvoji jišuvu v Palestině, ale rozhodně nezastavila imigraci. Začala totiž pátá alija.

Ale než se na ni podíváme, musíme uvést ještě jednu věc. Nerad bych se časem dověděl, že jsem ignorant a že jsem v minulém díle neuvedl jednu důležitou událost, která se stala v Britském mandátu Palestina. Byla to návštěva našeho prezidenta Tomáše Garique Masaryka. Já na ni nezapomněl.

Cesta na Blízký východ v roce 1927 měla mimo jiné i vnitropolitické důvody. Masaryk se chtěl před třetí prezidentskou volbou vzdálit z Prahy.

Cestou do Palestiny měl Masaryk podobný doprovod jako při svých cestách na ostrov Capri. Součást výpravy byla dcera Alice, bývalá snoubenka Milana Rastislava Štefánika a prezidentova blízká přítelkyně markýza Giuliana Benzoni, prezidentův osobní lékař Adolf Maixner, sekretář Vladimír Kučera a komorník Josef Hůza. O Masarykovu osobní bezpečnost dbali dva policisté: vrchní inspektor Lehrer a inspektor Maršík.

Pan prezident ve společnosti rabínů - jde o výřez z větší fotografie

Přestože cesta byla soukromá, absolvoval Masaryk řadu neoficiálních politických jednání, bylo jich hodně, ale my se soustředíme na Svatou zemi. Před odjezdem do Palestiny byl v Káhiře přijat králem Fundem a potom už směřoval dál. 7. dubna 1927 pokračoval přes Suez a Kantaru East, kde byla výchozí stanice palestinských drahm přes dnešní Gazu a Tel Aviv do jeruzaléma. Zde se setkal s britských vysokým komisařem lordem Plumerem. Ve Svaté zemi absolvoval prezident klasický turistický program, během něhož navštívil nejznámější židovské, křesťanské i muslimské památky a byl přijat také zástupci všech významných náboženských skupin. Jeho zájem se ale neomezoval jen na historii: navštívil několik kibuců a setkal se se sekulárními i ortodoxními Židy pocházejícími z Československa. Zatímco v Egyptě cestoval prezident hlavně salonním železničním vozem, v Palestině, kde byly vzdálenosti kratší, využíval častěji automobil. 15. dubna odjel Masaryk s doprovodem zpět do Alexandrie, odkud následující den odplul parníkem Boulac do řeckého Pirea.

TGM v kibucu Beth Alfa

Po Svaté zemi našeho prezidenta doprovázel bývalý knihovník pražské univerzitní knihovny Hugo Bergmann, který je také autorem nejrozsáhlejší publikované vzpomínky na celou návštěvu. V židovské národní a univerzitní knihovně se Masaryk podle Bergmanna zajímal nejen o staré rukopisy, ale také o porodnost a dětskou úmrtnost židovského a arabského obyvatelstva. Tento zájem byl asi neobvyklý, ale je vysvětlován tak, že plynul ze zvláštního pojeti prezidentova ve vztahu k židovské národní domovině.

Bergman ale uvádí, že pan prezident zároveň viděl i obtíže, za nichž se děje onen pokus o vystavění židovské pospolitosti. Prostě nepřehlédnul všechny obtíže sociálního, ekonomického a politického soužití s místními Araby, jejichž národní vědomi v Palestině a v zemích sousedních neustále sílilo. Dle tohoto muže náš prezident Masaryk viděl rizika arabského postavení už v této době, kdy si jej jišuv a jeho představitelé nechtěli uvědomit i když vše zcela jistě vnímali.

Své dojmy ze Svaté země pak Masaryk po návratu domů shrnul v rozmluvě s redaktorem Prager Tagblattu a byla to skeptická slova. Obdivoval úspěchy jišuvu i jednotlivých židů, nadchly ho výsledky jejich práce, nasazení a to, že si dokáží díky velké solidaritě sehnat potřebné prostředky. Problém ale viděl v demografii - nevěřil, že početně mohou židé získat převahu. To ho vedlo k závěru, že celý projekt sionismu je a ještě bude velmi obtížný. Následně se stalo něco, co jsem ještě před pár dny nevěděl.

Dne 4. června 1929 byli prezidentem Republiky československé oceněni tito lidé z britské mandátní Palestiny:
 - EL HUSSEINI, Muhammad Amin Hadj - velký muftí
 - EL NASHASHIBI, Ragheb Bey - starosta Jeruzaléma - fotografie viz níže
 - EL SAID, Assam Bey - starosta Jaffy - všichni obdrželi řád Bílého lva.

Ve stejný den kdy jej obdrželi ti tři arabští představitelé, jej obdrželi i:
 - David BLOCH-BLUMENFELD,starosta Tel - Avivu a potom
 - David YELLIN, což byl prezident Židovské národní gardy v Jeruzalémě, tedy jakási protiváha muftímu. Fotografie níže

 

A mohl jsem i něco přehlédnout. Vypadá to na jakousi paritu v tom kdo byl vybrán

Přesto je pro mě osobně velmi obtížně uchopitelné, co k tomu našeho prezidenta motivovalo. Rád bych zjistil, kdo tyto lidi navrhl a jaké byly odůvodňovací zprávy. Pracuji na tom a pokud zjistím, podělím se o tyto informace i s vámi, kteří tuto práci čtete.

A nyní zase zpátky k tématu této kapitoly

Jako pátá alija se označuje pátá vlna židovské imigrace na území Britského mandátu Palestina z Evropy a Asie v letech 1929 až 1939. Tato migrační vlna začala po událostech které jsem popsal v předchozí části a skončila s počátkem druhé světové války. Během této aliji přišlo do jišuvu více než 250 000 Židů, z toho 100 000 tvořili němečtí a rakouští Židé.

Většina imigrantů se usadila ve městech, hlavně Tel Avivu a podpořila tak městský rozvoj, avšak v rámci této aliji byla i malá skupina lidí, která se usadila v zemědělských oblastech a zakládala kibucy a mošavy. Většinou se jednalo o inteligenci (lékaře, právníky, profesory), podnikatele a řemeslníky. Židovští umělci z Německa vytvořili nový základ pro místní umění. Hudebníci např. založili Palestinský filmharmonický orchestr. Jeho zahajující koncert se uskutečnil 26. prosince 1936 v Tel Avivu a dirigoval jej Arturo Toscanini.

Arturo Toscani v roce 1936

Tato alija byla pro Izrael zásadní především z praktických důvodů: jednak vytvořila demografické předpokladdy pro úspěšný výsledek války za nezávislost v roce 1948 a jednak přivedla do země velké množství finančního kapitálu, jenž zmírnil dopad ekonomické krize, a intelektuálů, kteří se podíleli na založení univerzitn a vědeckých institutů.

Pátá alija začala imigrací malého množství lidí již v roce 1929, ale výrazných rozměrů masové imigrace dosáhla až v letech 1933 až 1935 díky rasové perzekuci Židů v nacistickém Německu. Arabské povstání v mandátná Palestině v roce 1936 imigraci částečně oslabily, ale v předvečer druhé světové války v letech 1938 až 1939 přišly do mandátu další tisíce imigrantů, z nichž část přišla ilegálně.

V tomto období význam Jeruzaléma nadále rostl. Poté, co jeho muslimská svatá místa posloužila jako záminka k útokům na židovskou populaci v celé Palestině, stále více muslimských území začalo jevit nepřiměřený zájem o dění v tomto místě.

Ale také v tomto období došlo k významnému pokroku v industrializaci Palestiny pod vedením právě Židů. Nosnou osobností pro tento proces se stal vizionář, revolucionář a velmi chytrý člověk, jménem Pinchas Rutenberg, rodiným jménem Pjotr Mojsejevič Rutenberg. Byl to prominentní inženýr a podnikatel, člen strany socialistů-revolucionářů a sionistický vůdce. Jeho život by stál za samostatný díl, ale není to mým cílem. Měl pohnutý život plný revolučních událostí na kterých se aktivně podílel, dokonce se zbraní v ruce bránil Zimní palác za bolševické revoluce.

Budova Rutenbergovy společnosti Palestine Electric Company, Ltd

V roce 1919 se Rutenberg usadil v Paříži. K propagaci plánu elektrifikace dostal finančí podporu od barona Edmonda Jamese de Rothschilda a jeho syna.

Roku 1921 odešel Rutenberg do Palestiny, kde začal s plány zavedení elektřiny v Izraeli. V roce 1923 založil společnost Palestine Electric Company, Ltd. Roku 1931 vybudoval hydroelektrárnu Naharajim na řece Jordán. Další elektrárny nechal postavit v Tel Avivu, Haifě, Tiberiasu a jiných městech.

Vynikající technicky, ale současně velmi krásná elektrárna v Naharajim. Dnes leží v troskách, na konci války o nezávislost ji naprosto stupidně zničili iráčtí vojáci, přestože v oblasti nebyl jediný žid. Pjotr Rutenberg zemřel v roce 1942 v Jeruzalémě. Jeho posledním přánim bylo, aby jeho dům a peníze byly užity k elektrifikačním účelům.

Stálý přírustek židovské populace nadále radikalizoval palestinské Araby. Jejich hlavní odpůrce Velký muftí Al Husajní nepolevoval ani na okamžik ve svém boji proti tomuto procesu. Po pogromech v roce 1929 už nikdy nedošlo ke klidnému období. Počet útoků na židy neustále rostl.

Nyní se navíc mezi palestinskými Araby šířila agitace nacistického Německa a fašistické Itálie, která byla namířena proti pokračujícímu vlivu Britského impéria na Blízkém východě. Vliv těchto nedemokratických mocností v tomto regionu posílila zejména okupace Habeše italskými vojsky v roce 1935.

Předznamenáním povstání byla rovněž činnost skupiny okolo Izz ad-Dín al-Kassáma, který do roku 1935, kdy byl zabit, prováděl útoky proti britským i židovským cílům. V dubnu 1936 v Nábulusu šest prominentních pravověrných arabských vůdců vytvořilo Vysokou arabskou komisi, s Velkým Muftím Hadžim Amímem Al-Husajním jako premiérem a spojili síly proti tomu, co považovali za projevy "britské podpory postupu sionistů v Palestině". Významný z ideologického hlediska byl muftího "studijní" pobyt v Saúdské Arábii roku 1930, kde se setkal s řadou význačných tehdejších zejména arabských vůdců a duchovních představitelů.

Požadavkem výboru bylo okamžité zastavení židovské imigrace a prodeje půdy do židovského vlastnictví a převod země opd arabskou vládu. Na podporu těchto požadavků Arabové vstoupili do generální stávky. V důsledku stávky se v mnoha ohledech rozvrátilo fungování místní ekonomiky. Například došlo k uzavření přístavu v Jaffě. Místo něj ovšem byl již v květnu 1936 otevřen nový přístav v sousedním židovském Tel Avivu. To byl pro arabské sebevědomí tvrdý úder. V roce 1906 ještě totiž Tel Aviv neexistoval a v roce 1936 to bylo čistě židovské město, které význam starobylé Jaffy potlačilo.

Vymáhání stávky ze strany arabských stoupenců povstání vedlo k černým násilnostem uvnitř arabské komunity, proti těm Arabům, kteří byli označování za kolaborující se Židy. Pod heslem boje proti kolaborantům navíc došlo k několika případům vyřizování klanových sporů mezi Araby.

První aukce pozemků - na tomto místě dnes stojí Tel Aviv

V létě 1936 se revolsta dále stupňovala. Jen mezi 20. červencem a 22. zářím bylo zabito 33 Židů a zraněno několik set. Britové usmrtili přes 100 Arabů, 33 britských vojáků padlo. Pokračovaly útoky na židovské osady, docházelo k přestřelkám se strážními jednotkami. Britové již během jara 1936 do Palestiny povolali posily z Egypta a Malty. V září 1936 se pak rozhodli pro tvrdý postup proti povstalcům a Vysoký komisař v Palestině Arthur Grenfell Wauchope vyhlásil v zemi výjímečný stav.

V historickém jádru Jaffy dokonce Britové nechali vystěhovat a posléze zbořit několik stovek domů, čímž měly být odstraněny úzké nepravidelné uličky, které pro pořádkové síly představovaly problém.

 

09. 01. 2021 06:44 113 Jaromír Vykoukal Zdroj: Redakce Israel.cz

Klíčová slova

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem