V říjnu 1936 skončila po šesti měsících arabská generální stávka a Britové zároveň přikročili k politickým jednáním. Do mandátní Palestiny dorazila Peelova komise, která měla vyšetřit příčiny revolty a která později navrhla omezení židocské imigrace a rozdělení země na arabské a židovské entity.

V reakci na ohrožení arabskými útoky a ve snaze posílit židovské demografické pozice přikročili Židé koncem roku 1936 k zakládání opevněných osad, nazvývaných Hradba a věž. V průběhu této kampaně bylo založeno celkem 52 (dle některých pramenů až 56) osad tohoto typu od Danu na severu až po Kfar Menachem na jihu. Předností této metody byla rychlá stavba (jeden den, často během noci) a dobrá obranyschopnost. Stavělo se z předem připravených dílů. Centrem stavby byl dvůr (většinou 35 x 35 m), obehnaný dřevěnou hradbou a vyhlídková věž. Další budovy byly sruby, dočasně se bydlelo i ve stanech. Stěny hradby a věže byly ze dvou vrstev prken, mezi nimiž byl nasypán štěrk, což mělo zabránit průstřelu. V každé této pevnosti byly také úkryty zbraní.

Zde je fotka takové fortifikace – primitivní, ale poměrně účinné.

Bilancí prvních šesti měsíců arabské revolty bylo 91 zabitých a 369 zraněných Židů. Zejména v prvních týdnech povstání zároveň až 10 000 Židů dočasně či trvale uprchlo ze svých domovů v ohrožených či izolovaných sídlech. Židovské osídlení tehdy skončilo v etnicky dosud smíšených městech jako Bejt Še’an, Jaffa nebo Nebroj.

Na zvládnutí revolty umožnili Britové Židům zřízení Židovské pomocné policie, jejímž úkolem bylo hájit židovské vesnice před arabskými útoky. Tyto složky byly pak využity jednak pro budování, spíše ale rozvoj polooficiální židovské vojenské organizace Hagana. Hagana pak utvořila vlastní paramilitární oddíl ha-Nodedet zaměřený na protiúdery proti arabským centrům odporu, který pod vedením Jicchaka Sadeho podnikl v červnu 1936 první bojovou operaci v Judských horách v okolí Jeruzaléma.

Zkvalitňovala se ovšem i arabská vojenská síla. V sprnu 1936 do země přišel důstojník z Iráku, Fauzí al-Kaukdží a začal organizovat arabské dobrovolnické jednotky pro operace proti Britům i Židům. Další významnou postavou povstaleckých skupin byl Abd al-Kadir al-Husajni.

Našel jsem tuto úžasnou fotografii:

Jicchak Sade v roce 1938 při zakládání kibucu Chanita, po jeho levici Jigal Alon, po pravici Moše Dajan.

Po zahájení jednání došlo k relativnímu uklidnění situace. Zde ale představitelé Britského mandátu fatálně selhali.

Roku 1937 totiž došlo k návštěvě Adolfa Eichmanna a Herberta Hagena v Palestině, při které Velký Mufti vyjádřil svoji solidaritu s Německem, přičemž požádal Třetí říši, aby se postavila proti vytvoření židovského státu, zastavila imigraci Židů do Palestiny a poskytla zbraně jeho arabským milicím. Všem jeho požadavkům bylo vyhověno a Arabové dostávali od Německa a Itálie již zcela pravidelně zbraně i peníze na genocidní protižidovské operace.

Tato fotka ukazuje německé kulomety MG-34 v rukou arabských povstalců. Možná se mílím, ale zdá se, že dvě tváře jsou ženské.

Britská správa na toto centrálně organizované násilí odpověděla zatčením několika „pěšáků“, pouličních vrahů jako prostých kriminálníků. V duchu této politiky britské bezpečnostní složky pozatýkaly členy arabské „Strany obrany“ tvořené a financované klanem Našasbibi, rivalem muftího ambiciózním mocenským zájmům, kteří byli označeni za hlavní vyníky protižidovských vražedných pogromů. Ani jeden člen muftího milicí nebyl zatčen, natož souzen, ač vlna masivních organizovaných pogromů byla výhradně jeho dílem.

Po pokusu o atentát na generálního inspektora britské policie v Galileji Lewise Andrewse, jakož i po vraždách stovek zejména Židů, ale i Arabů se postavení Velkého Muftího stalo neudržitelným. Přišel o svůj post prezidenta Arabské nejvyšší rady, o členství ve výboru Waqf a po varování byl nucený uprchnout do Libanonu a později do Sýrie, tou dobou pod francouzským mandátem Společnosti Národů. Britové vyhlásili Arabskou nejvyšší radu za ilegální a její členové, spolu s např. arabským starostou Jeruzaléma, byli rovněž přinuceni k odchodu do exilu.

Peelova komise, běžně známá jako Královská komise, byla britská komise, která v letech 1936-1937 vyšetřovala příčinu nepokojů, které vypukly v roce 1936 a přerostly v útoky na židovské civilisty a generální stávku Arabů. V čele komise stál bývalý Státní sekretář pro Indii, lord Robert Peel.

Během šetření Peelovy komise se poprvé objevila myšlenka na rozdělení Palestiny na dva státy. Konečná zpráva, vydána v červenci 1937, na jedné straně uznala významně kladný vliv židů na rozvoj země, na druhé však souhlasila s arabským požadavkem na omezení židovského přistěhovalectví na 12 000 osob po dobu následujícíh pěti let. Zejména však zpráva navrhla rozdělit zemi na tři regiony:
 – židovský, zahrnující přímořské pláně a Galileu
 – podstatně větší arabský, zahrnující zbytek Palestiny, který by byl připojen k Zajordánsku
 – trvalou britskou správu nad enklávou zahrnující jeruzalémsko-betlémský výběžek s koridorem k moři a britské základně na Galilejském jezeře a Arabský záliv.

Později byl plán poněkud upraven, aby usnadnil výměnu pozemků a obyvatelstva podle řecko-tureckého vzoru po první světové válce.

Všichni představitelé Arabů v Palestině i zajordánský král Abdulláh plán odmítli. Na židovské straně plán okamžitě odmítli Vladimír Žabotnický a další revizionisté. Světová sionistická organizace přes výhrady plán přijala – bylo to lepší než nic. Nakonec však plán realizován nebyl, což zapříčinilo pokračování arabského povstání.

Ačkoliv se vzpouru nakonec podařilo potlačit, reagovala britská vláda v květnu 1939 vydáním MacDonaldovy bílé knihy, která paradoxně odměnila arabské buřiče, pohřbila návrhy „Peelovy komise“ a navíc ještě přísněji omezila židovské přistěhovalectví. Dnes to bývá dle mého účelově vykládáno jako rozsudek smrti pro statisíce Židů prchajících před nacismem.

Účelovost vidím v tom, že my dnes víme co se stalo. V roce 1939 nikdo nemohl ani jen tušit jaká zrůdnost se v Němci okupované Evropě nakonec dá do chodu. Ujednání o konečném řešení bylo dosaženo až 20. ledna 1942 na konferenci ve Wannsee, která byla setkáním vysokých představitelů nacistického Německa a předsedal ji Reinhard Heydrich. Ale to jsme trochu předběhli.

Zde je fotografie Roberta Peela, předsedy jmenované komise a jeho plán na rozdělení Palestiny na dva státy a několik území pod kontrolu Velké Británie

V srpnu 1937, po několika měsících relativního klidu, došlo na severu země k obnovení násilností. Arabové provedli atentát na nejvyššího představitele britské správy v Galileji, Lewise Andrewse, a to bylo už i na Brity moc. Okamžitě rozpustili Vysoký arabský výbor a jeho předseda Amín al-Husajní prchl před zatčením do Libanonu a dosadili na potlačení povstání Charlese Tegarta. Tegart nebyl voják – byl to policista, zkušený koloniální úředník.

Nechtěl zbytečně zabíjet lidi – i když si ani z toho těžkou hlavu nedělal – ale chtěl vytvořit prostředí, které bude od násilí odrazovat. Proto zahájil na severu výstavbu série opevněných vojenských základen, dnes zvaných Tegartovy pevnosti, jako opěrné body pro britské mandátní správy a současně vybudoval liniové dělící opevnění zvané Tegartova zeď.

Moje vlastní fotografie jedné z mnoha Tegartových pevností, tato konkrétně bez jakékoliv údržby chátrá u nám známé elektrárny v Naharajim.

Tyto pevnosti sloužily jako opěrné body, byly ze železobetonu, sloužily i jako vězení a posádka měla dost potravin, munice a vodních zdrojů, aby dokázala odolávat 30 dní. Byly ale různě veliké, různě koncipované a asi se nenajdou dvě identické. Jsou i místa, kde jsou dvě vedle sebe doslova hradba na hradbu, i města, kde jsou takové pevnosti dvě. Mnoho z nich dnes slouží jak státu Izrael, tak Palestinské autonomii.

Tegartova zeď byla plotem z ostnatého drátu postaveným v květnu až červnu 1938 britskými mandátními úřady v Horní Galileji poblíž severní hranice území, aby zabránila infiltrování militantů z Francouzského mandátního území, kde je dnes Libanon a Sýrie a na britská území. Šlo o to, aby nemohli posílit místní arabské povstalce. Časem tento bezpečnostní systém doplnili policejní pevnůstky. Opakovaně byla označena jako důmyslné řešení pro omezení terorismu v mandátní Palestině.

Mapa se zakreslením jak hranice mezi francouzským a britským mandátním územím, tak popisované bariéry.

Bohužel ale povstání sílí a dochází i k radikalizaci židovské populace. Prostě už těch mrtvých a škod bylo příliš mnoho. Vojenská organizace Irgun provedla v listopadu 1937 útoky na Araby v Jeruzalému a otevřeně zpochybnila jednotné vedení Hagany ve vojenských a strategických otázkách. Irgun sám by stál za samostatnou práci, ale to není mým cílem.

Zde jen uvedu, že vznikl jako ozbrojená skupina revizionistického, či snad lépe nacionalistického sionismu v reakci na arabské útoky proti židům v Palestině. Podle historika Howarda Sachara byla ideologie Irgunu přímo založena na učení Vladimíra Žabotinského, který tvrdil a trval na tom, že každý Žid má právo přijít do Palestiny, pouze aktivní odveta odradí Araby a pouze židovská armáda zajistí židovský stát.

Spojeným královstvím byl Irgun považován za teroristickou organizaci a po masakru ve vesnici Dejr Jásin řada světových osobností, mimo jiné i Albert Einstein, označila Irgun za organizaci fašistickou.

Během roku 1937 zároveň pokračovala faktická separace židovské a arabské komunity v mandátní Palestině. V září 1937 byla otevřena pobřežní silnice z Tel Avivu do Haify, jež míjela vnitrozemské převážně arabské regiony, pokračuje zakládání židovských osad a uvnitř židovské komunity se stále více hovoří o možnosti vzniku židovského státu v části Palestiny. Mimo jiné kvůli pokračujícímu násilí se ovšem v roce 1937 prudce propadla židovská imigrace do Palestiny a v zemi vypukla ekonomická krize s nezaměstnaností jako průvodním znakem. Bilancí nepokojů v roce 1937 bylo 33 Židů zabitých Araby a 30 Arabů usmrcených Židy. Jišuvse už brání arabskému násili a jišuv už i útočí.

Aby toho nebylo málo, v roce 1938 zahájila práci Woodheadova komise, další pokus Britů o řešení arabsko-židovského konfliktu prostřednictvím rozdělení země, tentokrát méně výhodného pro Židy. Židovská komunita mezitím zesiluje ilegální migraci zvanou alija bet. Tato imigrace byla organizována až do roku 1948 a to pomocí lodní dopravy. Stála mnoho obětí, ale do Palestiny se díky ní dostalo mnoho lidí, kteří tak unikli před Holocaustem.

Rostoucí napětí mezi Brity a Židy ilustruje i případ Šlomo Ben Josefa, který byl jako první Žid britskými úřady popraven, pro násilné protiarabské akce prováděné v Galileji. Zaútočil střelnou zbraní na arabský autobus mezi městy Roš Pina a Safed. Ben Josef svůj čin zdůvodňoval jako odvetu za předchozí arabský útok na židovské cestující v tomto regionu, při nemž byli zavražděni čtyři Židé.

Na druhou stranu se zde objevila mimořádná osobnost. Byl to Orde Charles Wingate, což byl nakonec v době svého skonu generálmajor britské armády a tvůrce speciálních vojenských jednotek v britské mandátní Palestině ve 30. letech 20. století, což byly protipovstalecké – rozumějme protiarabské – jednotky zvané Speciální noční oddíly, kterými prošla řada Židů. Zvlástě se pak vyznamenal v Druhé světové válce v bojích proti Japoncům.

Wingate, který  byl zbožným křesťanem, podporoval sinoismus a chápal jako svou náboženskou povinnost pomoci židovské komunitě v Palestině vytvořit židovský stát. V roce 1936 byl převelen do mandátní Palestiny, kde začal cvičit členy židovské polovojenské organizace Hagana, z níž se po vzniku Izraele v roce 1948 staly Izraelské obranné síly. Mezi jeho počiny patřilo vytvoření zvláštních výsadkářských jednotek chinditů, které bojovaly v týlu nepřítele během vojenských operací na Dálném východě proti Japonsku v době druhé světové války. Zemřel ve věku 41 let při letecké nehodě a je pochován na Arlingtonském národním hřbitově.

Orde Charles Wingate v celé své kráse.