Sledujete jak se pořád točíme kolem Jeruzaléma? A to přitom to není úmysl, tak to prostě bylo. Ale to ještě není vše.
Sternova skupina, která nikdy neměla více než pár set členů, byla silně nacionalisticky zaměřena. Stern odmítl kolaboraci s Brity a tvrdil, že pouze soustavný protibritský boj nakonec povede k nezávislému židovskému státu, který vyřeší židovskou situaci v diaspoře. Jeho odpor proti britské koloniální správě však nebyl založen na konkrétní britské politice. Britský mandát definoval jako „cizí mocnost“ bez ohledu na jeho aktuální politiku, a proti takovéto formě imperialismu zastával radikální postoj nehledě na to, jak benevolentní byl.
Stern zformuloval ideologii Lechi do dokumentu, známého jako „18 principů obrození národa“ Ten se sestával z 18 bodů, rozdělených do tří částí. V první rozepisuje postoj k židovskému národu, domovině, půdě a cílům skupiny. Mimo jiné uvádí, cituji:
„Izrael dobyl zemi izraelskou mečem. Zde se stal velkým národem a pouze zde bude obrozen. Nejen, že má Izrael právo na tuto zem, ale toto právo je absolutní a nikdy nebylo ani nikdy nemůže být zrušeno.“
Vysvětluje v ní i například vymezení hranic země izraelské podle Tóry, jde o takzvaný Velký Izrael s územím „od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu“ či cíle, mezi než řadí vykoupení a spásu země, ustanovení suverenity a obrození národa, přičemž dodává:
„Neexistuje suverenity bez vykoupení země a není národního obrození bez suverenity“.
V druhé části zmiňuje cíle během války, kde v souvislosti s níže zmíněným jednáním s Itálií a Německem uvádí:
„dohody budou uzavřeny se všemi, kteří jsou ochotni pomoci Organizaci myšleno Lechi v boji a poskytnout jí přímou podporu“.
Ve třetí části jsou obsaženy cíle v době suverenity a vykoupení. Zde kromě jiného vyjadřuje naději pro budoucí návrat z exilu diaspory, obrození hebrejštiny, ale rovněž tak navrhuje vybudování třetího Chrámu, či odchod Arabů prostřednictvím výměny obyvatel.
Z tohoto myšlení potom vzešlo něco zvláštního. Stern zastával názor, že „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, a proto se rozhodl pro jednání s dvěma britskými nepřáteli – fašistickou Itálií a nacistickým Německem. Jakmile byl v červnu 1940 propuštěn z vězení, zahájil jednání s Itálií. V září téhož roku se v Jeruzalémě sešel s jedním z Mussoliniho agentů, kterému předal svůj návrh na spolupráci. Podle něho by Italové pomohli s vyhnáním Britů z Palestiny a na oplátku by se židovská domovina stala satelitem mocností Osy, přičemž Jeruzalém by byl, s výjimkou židovských svatých míst, předán pod kontrolu Vatikánu. Jednání však nikam nevedla a poté, co byla Mussoliniho vojska poražena v severní Africe, obrátil Stern svoji pozornost k nacistickému Německu
Kopie úvodu dopisu německému atašé v Istanbulu z ledna 1941, zmiňující nabídku na spolupráci ze strany „Národní vojenské organizace v Palestině“ (Lechi). Více níže.
Jakkoli nebyla spolupráce zemí Třetího světa s nacistickým Německem neobvyklá, bylo jednání Židů s antisemity přinejmenším bizarní. Stern však měl pro podobný postup historické precedenty v podobě Theodora Herzla a Ze’eva Žabotinského – oba své jednání zdůvodnili tím, že to bylo ve prospěch židovského lidu. Jenže Stern pokládal záchranu a ochranu židovských životů až jako druhořadou. Na prvním místě u něj byla bezpečnost židovského státu.
V prosinci 1940 Stern vyslal svého agenta do Bejrútu na setkání s Hitlerovými emisary. Agent jim předal Sternův návrh na spolupráci Lechi a nacistického Německa. Stern v něm vyjádřil sympatie s nacistickým plánem na Evropu bez Židů a ocenil nacistický postoj vůči sionistickým aktivitám v Německé říši. Součástí návrhu byla i následující slova:
„ Založení historického židovského státu na národní a totalitní bázi, vázaného smlouvou s Německou říši, by bylo v zájmu udržované a posilované budoucí německé pozice mocnosti na Blízkém východě. Vycházeje z těchto úvah, nabízí Národní vojenská organizace v Palestině [Lechi] aktivní účast ve válce na straně Německa, pod podmínkou, že výše uvedené národní aspirace izraelského hnutí za svobodu budou uznány ze strany Německé říše. “
Za spolupráci při boji proti Britům však nepožadoval pouze německou podporu vzniku židovského státu, ale i podporu židovské emigrace z nacistického Německa do Palestiny. Je třeba uvést, že Stern vnímal Adolfa Hitlera pouze jako jednoho z řady antisemitských utlačovatelů a nikoliv jako člověka, který chce Židy vyhladit.
Rovněž tak myšlenka konečného řešení židovské otázky byla v roce 1940 nepředstavitelná, jak víme byla přijata až o dva roky později. Mimo to se Stern naivně domníval, že nacisté pragmaticky oddělují svou zahraniční politiku od své rasové teorie. Další pokus o navázání spolupráce uskutečnil v roce 1941, avšak neexistuje záznam o německé reakci ani v jednom ze zmíněných případů. Němci totiž Sternovy návrhy nebrali vážně.
Po vraždě Folke Bernadoteho Lechi byla izraelskou prozatímní vládou prohlášena teroristickou organizací a premiér David Ben Gurion rozkázal zatknout všechny její vůdce. Nikdo z osob zodpovědných za Bernadotteho vraždu však nebyl nikdy souzen a vláda nakonec udělila všem členům Lechi amnestii. V roce 1949 byla Lechi rozpuštěna.
Když se nad tím člověk zamyslí, tak vojáky a představitele Britské mandátní správy začali židovští příslušníci různých ozbrojených formací neskutečně štvát. Britové bojovali po celém světě proti zlu, jaké doposud historie nepoznala včetně jeho pro – židy nejničivějšího projevu – Holocaustu. A v mandátní Palestině byli britští vojáci zabíjeni – židy. Nůžky mezi mandátní správou a jišuvem se stále více rozevírali.
Ledacos jsem už popsal i když jsem trochu předběhl dobu. Jenže to hlavní teprve začalo. Jakmile skončila válka a na povrch vyplulo to, co se stalo s židovskou populací v Evropě, radikálové různého typu v jišuvu z toho obvinili Brity a Bílou knihu z roku 1939. A začali Brity považovat za největšího nepřítele a zahájili boj.
Ona totiž probíhala a až do roku 1948 měla probíhat alija, označená jako Alija Bet. Byl to kódový název pro ilegální imigraci židů do mandátní Palestiny. Ti hlavně po roce 1938 omezili počet židovské migrace na 15 000 osob za rok. Vše ostatní bylo mimo povolení a bylo z pohledu mandátu ilegální.
Název byl zvolen pro rozlišení této aliji od aliji Alef (doslova „alija A“) omezené židovské imigrace, povolené britskou správou ve stejném období.
Uprchlický tábor pro židovské imigranty na Kypru
K aliji Bet došlo ve dvou fázích. První, v letech 1934 až 1942, byla snahou umožnit evropským Židům uniknout nacistické perzekuci a vyvražďování. Druhá, v letech 1945 až 1948, byla snahou najít domov pro židovské občany evropských zemí, přeživší holocaustu, protože přes to, co válka přinesla, je v jejich mateřských zemích začali místní lidé znovu vraždit nebo strádali mezi miliony uprchlíků v táborech v poraženém a rozděleném Německu. Během první fáze této aliji se na tajném přesunu Židů podílelo několik organizací včetně těch co odmítali vznik Izraele jako porušení víry. Po válce se tohoto úkolu ujala složka Hagany s názvem Mosad le-alija Bet, zřízená roku 1938.
Více než sto tisíc lidí se pokusilo ilegálně dostat do mandátní Palestiny. Celkem bylo podniknuto 142 plaveb prostřednictvím 120 lodí. Více než polovina přitom byla zadržena britskými hlídkami. Většina zadržených imigrantů byla převezena do internačních táborů na ostrově Kypr – zde bylo 5 táborů. Jiní byli umístěni v internačním táboře Atlit v samotné Palestině a další byli internováni na ostrově Mauricius. Bylo to kruté, ale tito lidé unikli Holocaustu. Celkem Britové v těchto táborech zadržovali více než 75 000 tisíc lidí. Přes 1600 uprchlíků se utopilo v moři a ve skutečnosti jen několika tisícům uprchlíků se podařilo do Palestiny dostat.
Klíčovou událostí této aliji byl incident lodi Exodus v roce 1947.
Dne 25. února 1947 opustila tato loď ještě pod původním jménem President Warfield přístav Baltimore a vyrazila do Středozemního moře. Lodi velel kapitán Palmachu Ike Aronowitz.
Dne 11. července 1947 opustili pod rouškou noci francouzský přístav v Sete s neuvěřitelnými 4515 lidmi na palubě. Na loď která byla skoro vrak to bylo nesmírně riskantní ale byl v tom kalkul – když to Britové uvidí, tak nás do Palestiny pustí. Záhy po vyplutí se k nim přidal britský lehký křižník Ajax a skupina torpédoborců a doprovázely ji až k Palestině kam loď dorazila 18. července. Členové Hagany, pasažéři a posádka postavili barikády, natáhli ostnaté dráty a připravili hadice napojené na parní kotle pro odražení výsadku britských námořníků. Při boji s výsadkem bylo několik mrtvých a více raněných. Zabit byl také první důstojník Exodu William Bernstein. Loď kontrolovaná Brity přistála v Haifě.
Loď Exodus po ovládnutí britskými vojáky a námořníky.
Vzhledem k přeplněnosti internačních táborů na Kypru se britský ministr zahraničí Ernest Bevin rozhodl poslat zadržené cestující Exodu zpět do Francie. Rozmístili je na tři plavidla a nalhali, že plují na Kypr.
31. července lodě dorazily do Port-de-Bouc u Marseille. Cestující odmítli uposlechnout rozkaz k vystoupení. Po třech týdnech stání v přístavu bylo uprchlíkům sděleno, že pokud nevystoupí z lodí, budou odesláni do Německa. Stalo se. 22. srpna tři lodě opustily Port-de-Bouc, 28. srpna propluly Gibraltarskou úžinou a o týden později připluly do Hamburku v britské okupační zóně. Skončili v několika internačních táborech pro vysídlené osoby.
Během roku se více než polovina z původních pasažérů Exodu pokusila o emigraci do Palestiny jinými cestami a byli bez soudu zadržováni v táborech na Kypru. Britská vláda zadržovala vězně na Kypru až do ledna 1949, kdy formálně uznala stát Izrael a všichni zbylí cestující mohli odejít do Izraele.
Dlouho jsem se snažil zjistit důvod tvrdosti postupu britských orgánů proti této lodi a lidem na ní. Nakonec z toho vyšlo, že Britům prostě jen došla trpělivost s tím, že židovské organizace si organizují nelegální transfery osob a očekávají, že když Brity postaví před hotovou věc, tak ti to budou muset akceptovat. V tomto případě to nefungovalo a mělo to velký odrazující účinek. Toto stavění Britů před hotovou věc s očekáváním akceptace se totiž pro židovské organizace stalo běžným způsobem prosazovaní jejich záměrů.
Mnohokrát jsem četl hodnocení, jak to od Britů bylo kruté a necitlivé. Bylo. Ale chladný kalkul se životy tisíců lidí na palubě této lodi – skoro vraku, byl stejně tak krutý a necitlivý. Navíc se zde hrálo s vlastními lidmi. Prostě zloba Britů měla stále rostoucí základ, daný rostoucími útoky židovských ozbrojených skupin na britské vojáky a infrastrukturu v mandátní Palestině
Nůžky se před tím totiž otevřely ještě více. Před tímto incidentem proběhly další a další a vždy vedly ke zhoršení vztahů a k obětem. Jedním z nich byla Noc mostů – Operace Markolet, což byla vojenská akce provedená na jaře roku 1946 v mandátní Palestině jednotkami Palmach.
Operace měla za cíl zničit 11 silničních a železničních mostů, které spojovaly mandátní Palestinu s okolními zeměmi. Tím měly být podkopány zásobovací trasy britské armády, která se po roce 1945 stále více dostávala do konfliktu s palestinskými Židy. Akce proběhla v noci z 16. na 17. června 1946. Jednotkám Palmach se podařilo poškodit 10 mostů. Pouze v jednom případě došlo k ozbrojené konfrontaci s Brity, a to na mostě přes vodní tok Nachal Kaziv nedaleko dnešního Národního parku Achziv, severně od města Naharija. U Achzivu padlo nebo zemřelo na zranění 14 příslušníků jednotek Palmach a most se zničit nepodařilo.
Zničen byl například železniční most přes řeku Jarmuk, nedaleko Chamat Gater, který spojoval Palestinu se Sýrií nebo most Jákobvých dcer, na cestě z údolí Jordánu na Golany. Komandům se podařilo poškodit i Allenbyho most u města Jericho.
Poškozený Allenbyho most u Jericha
18. června 1946 potom došlo k teroristickému útoku jednotek Lechi na železniční stanici v Haifě a únosu šesti britských důstojníků. Dva z nich věznitelé propustili, jeden utekl. Tři další posloužili jako rukojmí pro vydírání…
Britské úřady pak 29. června 1946 provedly masivní razii, zatýkání a internaci špiček židovské komunity v Palestině známou jako ČERNÁ SOBOTA.
Černá sobota byla událost, co se odehrála 29.července 1946, kvůli tomu, že připadla na židovský šabat, je někdy také označována jako Černý šabat či dle britského kódového označení operace Agáta. Šlo o nelítostnou policejní a vojenskou operaci provedenou britskou mandátní správou proti celému jišuvu v Palestině.
Vojáci a policie při operaci pátrali po ukrytých zbraních a zatýkali v Jeruzalémě nejvyšší představitele jišuvu, v Tel Avivu, Haifě a v několika desítkách osad. Kromě jiného byla rovněž uzavřena Židovská agentura. Celkový počet příslušníků britských bezpečnostních složek, které byly do operace zapojeny je uváděn různě, mohlo jich být až 25 tisíc. Celkem bylo zatčeno na 2700 jednotlivců, mezi nimi například i Moše Šared, šéf politické sekce zmíněné Židovské agentury.
Sionističtí vůdci v Latrunu po zatčení. Zleva doprava: David Remez, Moše Šaret, Jicchak Gruenbaum, Dov Josef, Mr. Šenkarsky, David Hakohen, Mr. Halperin.
Mezi britské cíle operace patřilo odrazení všech složek židovských ozbrojených seskupení od páchání dalších útoků proti britským jednotkám a představitelům, stejně tak jako odvrácení případného jednostranného vyhlášení Židovského státu. Kromě toho byla britská správa vedena snahou o podpoření morálky britských vojáků.
Proč k tomu došlo už víme – Britům prostě došla trpělivost.
Britská operace byla velmi rozsáhlá a předčila cokoliv, co proběhlo proti Arabům v době jejich povstání v Palestině. Kolem Jeruzaléma létala v nízkých výškách letadla. Na cesty byly umístěny zátarasy, vlaky byly zastavovány a cestující byli evakuováni a eskortováni do svých domovů. Pro provoz záchranných lékařských vozidel byla požadována speciální licence. Nadto byl vyhlášen zákaz vycházení.
Zničující domovní prohlídky
Během operace došlo k odhalení úkrytů zbraní. V kibucu Jagur nalezli britští vojáci více než 300 pušek, přibližně 100 minometů, více než 400 tisíc nábojů, zhruba 5000 granátů a 78 revolverů. Tyto nalezené zbraně byly ukázány na tiskové konferenci a všichni muži z kibucu byli uvězněni.
Hledání zbraní
Část nalezených zbraní
Operace Agáta vzbudila v myslích mnoha lidí reminiscence Holocaustu. Ženy si vyhrnovaly rukávy, aby ukázaly tetování z německých koncentračních táborů. Během operace se v některých osadách vyskytly případy, kdy vojáci zaháněli vesničany do klecí za jejich křiku, že přesně to samé prováděli Němci a jejich posluhovači….Situaci ještě více zhoršila skupina příslušníků britské armády, která pořvávala „Heil Hitler“ po zdech čmárala hákové kříže a při prohlídkách zmiňovala plynové komory.
Internace – ostnaté dráty, kulomety, identifikace… jaké ti lidé asi měli pocity?
