JSOU HISTORICI A HISTORICI
Jsou takoví, co na politickou objednávku nebo na příkaz zapomenou na to, že povinnost historika je studovat a vyhodnocovat a říkat pravdu. A jsou tací, co celý svůj pracovní život na tuto povinnost nezapomněli. Dva z nich vystupují nad jiné. Jsou to Liddel Basil Hart, Brit, plukovník který učil generály, člověk co nějakým způsobem byl asi u 40 válek. Je autorem mnoha skvělých prací o obou světových válkách. Tím druhým je, nevím proč, taky Brit.
Ale současně to byl Žid a jeho práce o dějinách válek jsou zajímavé tím, že si vždy všímá osudů židovské populace v zemích dotčených válkou, okupací a při druhé světové válce velmi pečlivě popisuje i holocaust.
Je to historik jaké mám rád – padni komu padni. Kde se jinde dá přečíst, že Ezer Weisman, pilot RAF, později účastník leteckého kursu pro Haganu v Prostějově, budoucí velitel izraelských vzdušných sil a prezident Státu Izrael byl v roce 1946 příslušník Irgunu a měl za úkol provést politickou vraždu? A ne ledajakou. Jeho obětí měl být generál Sir Hugh Barker, vrchní velitel britské armády v Palestině. Jen shoda okolností této vraždě zabránila a Ezer Weizman tak pro historii zůstal skvělým vojákem a kvalitním politikem.
Dne 15. února 1947 Velká Británie oznámila že o budoucnosti Palestiny musí rozhodnout OSN. Útoky Irgunu vedly k tomu, že dne 16. dubna 1947 Britové popravili 4 jeho příslušníky za útoky na britské vojáky a další dva spáchali sebevraždu před popravou o týden později.
Dne 15. května 1947 byl zřízen Zvláštní výbor OSN pro Palestinu – UNSCOP. OSN pracovala, Britové se snažili spolupracovat, ale jejich vojáci vraždění Irgunem a Sternem je stále více vedli až k nenávisti proti Židům. Ve snaze zabránit další popravě svých tří příslušníků Irgun zajal dva britské seržanty. Britové se nenechali vydírat a poprava proběhla. Oba seržanti byli zabiti a jejich mrtvoly pověšeny na pomerančovníky. Pod jejich těla potom byla nastražena nášlapná mina.
Britové na krátkou dobu ztratili soudnost a zabili několik Židů. A ve Velké Británii vypukly protižidovské demonstrace. Martinu Gilbertovi bylo 10 let a jeho spolužáci ho za to, že je Žid ve škole zmlátili…
Podle plánu OSN na rozdělení Mandátní Palestiny ze 31. srpna 1947 na dva státy – židovský a arabský měl být Jeruzalém umístěn pod mezinárodní kontrolu vykonávanou Organizací spojených národů dle corpus separatum. 29. listopadu 1947 byl plán projednán a valným shromážděním OSN schválen.
Obě strany si plán vyhodnotili a zatímco Židé řekli bereme co je – došlo jim totiž, že je to poslední příležitost – Arabové nejen v Palestině okamžitě řekli NE!
Ve své podstatě okamžitě v Jeruzalémě, kde byly obě populace ve značných počtech vypukly verbální a následně i fyzické konflikty – a de facto okamžitě začal ozbrojený boj o město. Obě strany postupně začaly používat všechny možnosti, které se jim naskytly, včetně střelby a pumových útoků. Brzy se ukázalo, že zatímco Západní Jeruzalém, kde naprosto rozhodně své pozice udrželo zásadně dominující židovské obyvatelstvo, ve Starém Městě a rozlehlé oblasti okolo něj, kde mělo naopak převahu arabské obyvatelstvo, bude situace horší a že zde žijící Židé jsou ve vážném nebezpečí.
Orgány britské mandátní správy oznámily dne 9. ledna 1948, že od 29. listopadu 1947 do 6. ledna 1948 bylo zabito 1069 Arabů, 769 Židů a 123 Britů. To jsou vysoká čísla. A aby to nebylo málo, ze Sýrie zaútočila nedávno založená „Arabská osvobozenecká armáda“. Velel jí Fawzím al-Kawukdžím, měla cca 6 000 mužů a zanikla v roce 1949. Velitel viz nížě:
Na bojištích se moc nepředvedla, spíše loupila a napadala lehké cíle. Její první útok byl odražen obránci napadeného kibucu, kterým pomohla britská obrněná jednotka.
Jiné arabské síly oblehly kibuc Etzion. Byl obléhán 5 měsíců a nakonec byl dobyt frontálním útokem za pomoci dělostřelectva Zajordánské legie. Ztráty byly velmi zlé: 252 lidí bylo zmasakrováno, 4 dokázali uniknout a 3 byli zajati. Znásilňované ženy a dívky než bylo po tomto aktu byly zabity, stejně jako muži utlučení pažbamy a bajonety slyšeli výkřiky – to máte za Dejr Jásin… stalo se ale dlouho po popisovaných událostech – 12. května 1946. Britové událostem dali volný průběh – měli Židů plné zuby a necítili potřebu obětovat byť jediného vojáka, když za dva dny měli z Palestiny odejít.
22. února 1948 dva britští zběhové zaparkovali v ulici Ben Nehudá automobil s ukrytou velkou náloží. Byl to historicky první bombový útok na území města, kterému se věnujeme za pomoci vozidla.
Martin Gilbert uvádí 52 mrtvých Židů, pamětní deska – kterou jsem si tam vyfotil při třetím zájezdu do Izraele, jich uvádí 58. Deska započítává i ty, co zemřeli později na zranění. Dnes je to jen ulice s modrou deskou, která to připomíná. Byla to těžká doba a to horší mělo teprve přijít.
Zde je deska zavěšená na jednom z domů
Jeruzalém se dostal do stavu krize začátkém února 1948, zablokovaly arabské milice pod vedením Abd al-Kadíra al-Husajního cestu z Tel Avivu do Jeruzaléma a výrazně bránily zásobování židovského obyvatelstva. V dalším kroku potom nařídil přerušit do Jeruzaléma i dodávky vody. Tato blokáda byla v polovině dubna přerušena operacemi Nachshon a Operation Maccabee.
Než se podíváme na tyto operace, bylo by dobré uvést, že 18. dubna 1945 jednotky Hagany obasily Tiberias, do té doby převážně arabské město – všichni Arabové následně uprchli do Zajordánska. O tři dny později Hagana obsadila Haifu a část obyvatel odešla do Libanonu, část povzbuzena slovy židovského starosty zůstala a dnes to je demograficky smíšené město.
Britové odcházeli a často se pánem opuštěné lokality stal ten, ke komu měl příslušný britský důstojník blíže. V Safedu to byli Arabové, kteří od Britů převzali policejní stanici, Tegartovu pevnost i citadelu. Ve městě probíhala městská válka, ale 10. května ho obsadily jednotky Palmachu a další tisíce Arabů utíkaly do Libanonu.
Policejní stanice v Safedu po dobytí vojáky Palmachu. Dnes to místo vypadá jinak, ale stanice tam pořád stojí a je od ní úžasný výhled do krajiny.
Dne 12. května 1945 se rozhoupaly k akci USA – navrhly, aby v Palestině zavládlo tříměsíční příměří. Idea byla tak, že OSN potřebuje čas k převzetí vlády nad Palestinou, je potřeba zabránit Židům ve vyhlášení státu dříve, než dojde k dohodě s Araby a zajistit klid.
Jenže Ben Gurion byl přesvědčen, že dohoda s Araby není možná a navíc jeho síly při radiaci plánu „D“ už nešlo zastavit. Bylo obsazeno mnoho arabského území a majetku, desítky tisíc lidí byly v pohybu a hlavně – nevěřil, že když stát nevyhlásí hned, nebude vyhlásen.
Jeho vojenský poradce, muž jménem Jigal Alon mu na rovinu řekl, že pokud bude vyhlášen vznik nového státu, hrozí rychlý útok arabské mnohonárodnostní vojenské koalice a že vítězství není jisté. Ale že on osobně v ně věří… věřil svým vojákům.
Byl určen i název nového státu. Ve hře bylo povícero možností – Sion, Siona, Judea či Herzliya. Nakonec bylo rozhodnuto, že to bude IZRAEL.
13. května Hagana poté, co byl Irgun při útoku tvrdě poražen, dobyla město Jaffa. Začal neuvěřitelný exodus – 67 000 Arabů uteklo na jih ke Gaze. Většinou jen s tím co unesli v rukou.
Zatímco Arabové ovládali okolí Jeruzaléma, OSN řešilo, jak to vlastně s Jeruzalémem bude. Dne 14. května se hlasovalo, zda má mít Jeruzalém status mezinárodního města. Jenže arabské státy vše zhroutily ultimativním požadavkem, že město musí být pod jejich plnou správou, i přesto, že majorita obyvatel už byli jednoznačně Židé… Jenže co to bylo platné – ten samý den v 17 00 hodin začala akce, na které byla přečtena, odsouhlasena a podepsána Deklarace nezávislosti Státu Izrael.
Město Jaffa poničená a vylidněná po bojích v roce 1948
Dne 15. května byly jednotky Hagany, Palmachu a Irgunu spojeny do jedné vojenské formace a vznikly tak Izraelské obranné síly.
Hagana do té doby pevně vojensky ovládala celý Západní Jeruzalém a donutila k odchodu všechny místní Araby – zbavila se tak hrozby záškodníků v nepřehledné městské zástavbě.
Na této fotografii je Abd al-Kadír al-Husajní, člen klanu Husajní, vzdělaný a velmi inteligentní arabský vůdce.
Padl při bojích o Castel – Qastal Hill, kde osobně prováděl průzkum před dalším bojem. Jeho smrt rozvrátila morálku většiny arabských sil bojujících okolo Jeruzaléma. Jeho syn Faisal se nakonec stal jedním z vůdců Fatahu a dokonce ministrem Palestinské autonomie pro záležitosti Jeruzaléma.
Příště se podíváme na to, jak se bojovalo o Jeruzalém mimo Jeruzalém
