Moshe Rusnak pokračuje tím, že popisuje události ze dne 17. května 1948. Tehdy dle plánu mělo dojít a také došlo k útoku na Staré Město silami jednotek Palmach.

Velitelé jednotek Palmachu, kteří se probili se svými muži přes Sionskou bránu a poté byli odesláni jinam. Z leva to je David Elazar a Uzi Narkis.

Dle všeho měly zaútočit ze dvou směrů. tka nějak podle třetí fáze Mosheho plánu. Napřed měla malá jednotka zaútočit na Sionskou bránu, měla vyvolat pořádný hukot a stáhnout na sebe co nejvíc sil Arabů. Potom měly hlavní síly zaútočit na Jaffskou bránu. Celé to nedopadlo.

Zatímco Sionskou bránou se malá jednotka pod velením Uzi Narkise a Davida Elazara probila a začala se rozhlížet kudy dál, útok na Jaffskou bránu byl tvrdě odražen. Moshe Rusnak popisuje jaký měl on a jeho lidé po měsících boje s přesilou povznášející pocit. Navíc jim oba velitelé průlomu řekli, že přišli obsadit celé Staré Město.

Moshe popisuje i to jal pod vlivem úspěchu Palmachu začali Jeruzalém v panice opouštět stovky a tisíce Arabů. Moshe osobně obešel bojová postavení svých lidí a všem tuto dobrou zprávu řekl. Morálka vyrostla do netušené výše.

Jenže na zpáteční cestě k Palmašnikům Rusnak potkal osvětáře 3. a 4. praporu Palmachu Bennyho Marhaka, který mu řekl, že generál David Shaltiel už nařídil jednotkám Palmachu aby vyklidily dobyté pozice a opustily Staré Město. Moshe reportérce řekl, že poté co se vrátil ze zajetí po tom začal pátrat. Ale až dlouho po válce zjistil, že generál David Shaltiel povolal majora Abdullaha El Tella, místního velitele jordánské legie, a řekl mu, že Izrael Staré Město neobsadí, tak aby zastavil útěk arabského obyvatelstva.

Benny Marshak, osvětář a vychovatel jednotek Palmachu, muž který Moshemu Rusnákovi řekl, že Staré Město brání zbytečně.

Palmach odešel a Moshe Rusnak pro to má jediné označení – zrada. Ale nikdy, jak se zdá, nezjistil o co vlastně šlo.

Boje o Staré Město pokračovaly až do 28. května 1948. Ten den Moshe Rusnak obdržel zprávu, že dva z místních židovských vůdců, sefardský rabín Hazan a aškenazský rabín Mintzberg vztyčili bílou vlajku a kráčí směrem k arabskému velitelství, aby vyjednávali s Abdullahem El Telem o kapitulaci. Moshe je dostihl a požádal je, aby nejednali o kapitulaci, ale o evakuaci civilistů, hlavně žen a dětí, že se svými vojáky zůstane a bude bojovat dál… ignorovali ho a šli za svým cílem.

Abdullah El Tel odmítl cokoliv jiného než bezpodmínečnou kapitulaci. Poslal rabína Hazana zpět do pozic a zabína Mintzberga si ponechal jako rukojmí.

Moshe uvádí, že nebyl připraven se vzdát. Měl strach ze zmasakrování jak svých vojáků, tak civilistů. Poslal vojáky zpět do pozic, ale ti se obratem vrátili s tím, že není co bránit. Díky útěku a návratu Arabů a současně pohybu Židů se obranné linie dílem rozpadly a dílem byly zavaleny zoufalými civilisty.

Abdullah El Tell a David Shaltiel vyjednávají o kapitulaci Starého Města

Poté vyšlo najevo, že obyvatelé – Arabové i Židé – využili klid v boji, aby se vrátili do svých domů, aby si sbalili svůj majetek a smíchání obyvatel znemožnilo boje. Bez jasně stanoveného bojového prostoru nelze bojovat. Moshe tedy zahájil jednání o kapitulaci. Díky vstřícnosti Abdullaha El Tella a jeho lidí, byly podmínky přijatelné. Vstřícnost je ve své podstatě sama o sobě zvláštní a nevylučuje – spíše evokuje – myšlenku, že skutečně šlo o dokončení dříve ujednaného procesu.

V kapitulačním dokumentu podepsaném oběma stranami je uvedeno, že se bojovalo od 19. ledna 1948 do 28. května 1948. Bylo dohodnuto, že do zajetí půjdou pouze vojáci Hagany. Civilisté a ranění vojáci měli být evakuování do Nového města Jeruzalémského.

Bylo uvedeno, že zajati budou pouze bojovníci, všichni civilisté budou evakuování do nového města. Ale když Abdullah El Tell viděl, jak málo obránců odráželo jeho útoky a způsobovalo mu tolik škod, odmítl tomu věřit. Nařídil, aby byly vybraní civilisté – muži co by mohli nést zbraň, také zajati. Šlo o to, že díky tomu, že jich nakonec do zajetí odvedl na 300 bylo možno provést velkolepou přehlídku vítězství s defilé stovek zajatců… do Izraele se tito lidé vrátili až pod 9 měsících.

Po repatriaci se Moshe Rusnak několikrát pokusil o setkání s Davidem Shaltielem. Ten v průběhu války povýšil a stal se velitelem oblasti Jeruzaléma. Shaltiel se mu pokaždé vyhnul. I další důstojníci obránců židovské čtvrti Starého Města se pokusili o zajištění pravdy, ale vždy narazili na nepronuknitelnou hradbu mlčení.

Hrdinské úspěchy obránců byly dle Moshe Rusnaka dlouhodobě ignorovány vládou a armádním velitelstvím. Rusnak dokonce tvrdí, že oficiální historie nakonec byla přepsána a skutečné pozadí není veřejně dostupné. Z toho, co se skutečně stalo při obraně Starého Města bylo vybráno jen pozlátko a doplněné o selektivně vybrané informace.

Zde je anglický text:

Tak a nyní znáte i druhou možnost pohledu na boj o Jeruzalém v letech 1948 až 1949. Bez opravdu hluboké sondy do izraelských zdrojů je možno jen málo. Ale jak jsem se snažil vysvětlit to, co vypověděl pan Moshe Rusnak nevypadá jako fabulace. Dle všeho komunikoval otevřeně, rozhořčeně a hluboce přesvědčen o pravdivosti svých slov.

Když jsem došel až sem, položil jsem si otázku. Je zde něco, co by to všechno podpořilo? A nedalo mi moc práce zjistit, že ano. A půjdeme na to trochu jinak. Projdeme si kus života jeho protivníka na bitevním poli a doufám, že vás tento exkurs nebude nudit – mě osobně nadchl. A uvidíte málo frekventovanou složitost bojů a jednání o Jeruzalém.

Vážení přátelé, seznamte se: – Abdullah El-Tell

Voják, a to hodně dobý voják a zcela jistě arabský vlastenec Abdullah El Tell, 17. července 1918 – 1973 se narodil v bohaté rodině v Irbidu. Narodil se právě tehdy, když osmanská armáda ustupovala pod náporem britských vojáků z města. Jeho matka ho údajně držela u okna, aby byla svědkem odchodu vojáků.

Základní vzdělání získal ve svém městě, ale pro své středoškolské vzdělání se přestěhoval do Al-Salt. Právě tam také získal znalost anglického jazyka.

Fotografie této zcela jistě zajímavé osobnosti

Vysokoškolské vzdělání získal v Egyptě, který považoval za nosný arabský stát a považoval jej za svůj druhý domov. Když mu bylo 18 let – krátce po zahájení studia byl uvězněn za demonstrace proti Britům. Promoval v roce 1937. Když bylo pro Egypt zle nastoupil v roce 1941 do britské armády. Pracoval jako celník pro transjordánskou vládu, poté nastoupil do Arabské legie a v roce 1942 absolvoval důstojnický výcvikový kurz v oblasti Suezského průplavu.

Arabská legie byla pravidelná armáda emirátu Zajordánsko a později Jordánského království v prví polovině 20. století. Vznikla v říjnu 1920 jako mobilní britská vojenská jednotka, která měla v Zajordánsku udržovat pořádek a čelit jak vnitřním, tak vnějším hrozbám. V roce 1939 se stal velitelem legie britský důstojník. V roce 1939 se velitelem legie stal John Bagot Glubb, lépe známý jako „Glubb Pasha“, jehož zástupcem byl generálmajor Abdul Qadir Pasha Al Jundi. Společně legii transformovali do nejlépe vycvičené arabské armády.

Arabská legie bojovala v izraelské válce za nezávislost, ve které se jí podařilo obsadit Západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém. Vedení Arabské legie zůstalo pod velením Glubba Paši i po vyhlášení jordánské nezávislosti. Rostoucí národnostní citěni vedlo k nelibosti z britské působnosti v legii a v březnu 1956 bylo Pašovi velení nad Arabskou legií odejmuto králem Husajnem. Arabská legie byla následně přejmenována na Jordánskou armádu.

Letectvo Arabské legie v roce 1941 v bojích proti Iráku.

Zpočátku sloužil v 1. brigádě jako poručík, v květnu 1943 se stal nadporučíkem a v září 1944 jako kapitán. Výcviková základna arabské legie byla v Sarafandu al-Amar poblíž al-Ramla v Palestině.

V roce 1944 se El Tell oženil s krasavicí Asia Mismar a později měli pět synů a jednu dceru Inas. Všichni se narodili až po roce 1948, kdy Abdullah El Tell žil v exilu v Káhiře. Už v době probíhající občanské války v Palestině byl v březnu 1948 povýšen na majora.

V březnu 1948 byl El Tell povýšen do hodnosti majora a převzal velení 6. pluku arabské legie, dislokovaného v Jerichu. Na začátku května byl jeho pluk zapojen do útoku na tři židovské osady, které byly součástí Kfar Etzion, které částečně ovládaly silnici mezi Hebronem a Betlémem. Vrchní velitel Glubb Pasha mu nařídil, aby stáhl své jednotky a boje kolem tohoto místa ponechal arabským nepravidelným silám. Jeho síly byly potřeba jinde.

Kibuc Kfar Etzion před zničením

Po porážce bylo vše co bylo židovskými osadníky vybudováno a vysazeno totálně zničeno. Ze stromů, kterých bylo několik tisíc, pokácení unikl jeden jediný dub.

Dne 12. května 1948 však El Tellovi nahlásil rádiem jeden z jeho důstojníků, kapítán Hikmet Muhair, že jeho konvoj byl pod palbou z bloku osad Kfar Etzion. Glubb Paša to vyhodnotil jako hrozbu v týlu a nařídil 6. pluku zaútočit a problém s názvem Kfar Etzion vyřešit. 

Místní jednotky Hagany a dobrovolníků úspěšně zadržovaly pozice útoky místních arabských milicí, ale nemohly odolat elitním jednotkám v síle dvou pěších praporů, lehkého dělostřelectva a lehkých obrněných vozidel.

Obránci kibucu byli poražení a povražděni. Běžně u nás dostupné zdroje tvrdí, že bylo povražděno 252 lidí, 4 dokázali utéci a tři byli nalezeni druhý den a zajati. Arabské zdroje tvrdí, že mrtvých bylo „jen“ – 127 povražděných po zajetí – jako odplata za Dejr Jásin, a dalších 320 bylo odvezeno do tábora válečných zajatců v Mafraqu. Zdá se ale, že Arabské zdroje slučují dvě události. Po vyhlášení nového Státu Izrael se vzdaly jiné tři malé kibucy a to by mohlo být těch 320 zajatců. Počet povražděných bych věřil spíše židovským zdrojům – věřím tomu, že vědí kolik lidí jim chybělo když to vše skončilo.

Jeho velitel Glubb Pasha dle všeho už dopředu informoval velení Hagany, že v okamžiku odchodu příslušníků britské mandátní správy vstoupí na území určené dle OSN arabskému státu s omezenými úkoly. To ale nedodržel, protože viděl, že Židé nekompromisně zahájili obsazování jim vyčleněných území a měl za to, že tomu musí zabránit všude, kde se to jen dá.

Dlouho jsem měl a stále mám pocit, že Jeruzalém ho až tak moc nezajímal a že do tohoto velkého zastavěného území nechtěl vůbec vstoupit. Byl zkušený voják a věděl, jak vyčerpávající jsou pouliční boje a z Hagany a hlavně Palmachu neměl sice strach, ale cítil k nim oprávněný respekt.

Jenže 17. května dostal přímý rozkaz od krále Abdulláha, aby zahájil postup a obsadil východní Jeruzalém a Staré Město – vojáci Hagany totiž postupovali západním Jeruzalémem a všechny zdejší Arabské obyvatele vytlačovali do oblasti, které Abdulláh nařídil obsadit. Také sem proudilo mnoho Arabů, kteří pod vlivem bojových operací, strachu a také útokům židovských jednotek utíkali blíže k Jordánsku.

Vojáci majora El Tella dorazili právě včas, aby zabránili průlomu u Sionské brány, kde Palmach, jak už víme prorazil do židovské čtvrti. El Tell zahájil obléhání čtvrti, metodicky zaútočil na každý opěrný bod v pevnosti Hagany a po obsazení – často za cenu těžkých ztrát, tento bod srovnal se zemí.

Dne 25. května napsal Otto Lehnerovi z Červeného kříže vzkaz jasně říkající, že pokud Hagana neopustí své pozice v synagoze v Churva, bude na ni nucen zaútočit a to i za pomoci děl. Velitel Hagany Moshe Rusnak to odmítl, ale dostal se pod rostoucí tlak civilního obyvatelstva, aby se vzdal. Nakonec byla synagoga obsazena jordánskými vojáky, poničena a v roce 1967, když vše obsadily Izraelské obranné síly, našly se z té krásné synagogy jen hromady ruin.

Trosky synagogy Churva v padesátých letech

Moje vlastní fotografie obnovené synagogy – je to úžasná stavba…

Dne 28, května přijal El Tell delegaci vedenou Mordechaiem Weingartenem, který přijal jeho podmínky:
 1. Všechny zbraně a střelivo budou odevzdány
 2. Všichni muži, kteří jsou schopni nést zbraně, budou zajati a převezeni do Transjordánska
 3. Všichni ostatní obyvatelé budou posláni do Nového Jeruzaléma
 4. El Tell se osobně zaručil jménem krále Abdulláha za bezpečnost všech zajatých a také všech odváděných ze Západního Jeruzaléma
 5. Židovskou čtvrť by obsadily jednotky arabské legie

Když došlo ke kapitulaci vojáků Hagany, El Tell byl naprosto znechucen tím, co viděl, Moshemu Rusnakovi dokonce řekl: „Kdybych věděl, že je vás tak málo, šli bychom na vás s holemi, ne se zbraněmi.“

To mu ale nebránilo v tom, aby poté, co celá židovská populace opustila Staré Město, tuto čtvrť nevydal Arabům k totálnímu vyplenění.

Odchod zajatých vojáků Hagany a dalších mužů do zajetí v Jordánsku.