Praha Jeruzalém

Jenže s jídlem roste chuť a El Tell se rozhodl, že zahájí frontální útok na Západní Jeruzalém. To mu ale jeho velitel Glubb paša zakázal. Tak alespoň zahájil pravidelné noční dělostřelecké útoky na město - měl tomu celkově 10 kusů polních kanónů a dvě houfnice. Naštěstí měl málo munice - 10 kusů na hlaveň a den. I když dělostřelba byla obtížná a působila mnoho škod, nestačila na nic jiného než na přípravu atmosféry pro jednání obou stran.

Následovala řada setkání za přítomnosti porozovatelů OSN mezi El Tellem a plukovnímek Davidem Shaltielem, velitelem izraelských sil v Západním Jeruzalémě. Při prvním setkání 9. června se zabývali demarkačními čarami ve čtvrti Musrara. Dne 16. června diskutovali o Dier Abu Tor, o zajištění přístupu k získávání osobních věcí uprchlíků, svitků Tóry ze Starého města a uzavření Nové brány.

Dne 11. června nařídil král Abdulláh příměří a při návštěvě Jeruzaléma ve stejný den povýšil El Tella na podplukovníka a dal mu plnou velitelskou pravomoc nad speciálně vytvořenou jednotkou v síle tří pěších rot s dělostřelectvem v síle tří baterií po 4 dělech, který mu dal velení nad třemi pěchotními rotami tvořícími samotný a improvizovaný prapor nesoucí označení 6. BatEl Tellion, jeho velitelství bylo ve Starém městě.

Dne 7. července Shaltiel podepsal „dohodu o statusu Mount Scopus“, ve které Izraelci souhlasici s demilitarizací Mount Scopus a následnou kontrolou OSN. Díky tomu byla hora Scopus izraelskou enklávou ve Východním Jeruzalémě až do šestidenní války v roce 1967. Horu Scopus v roce 1948 ukazuje obrázek umístěný nad tímto textem.

O dva týdny později oba muži podepsali formální příměří stanovující „status quo v zemi nikoho mezi liniemi obou stran“.

To ale neznačilo, že by mlčely zbraně. Během této doby Izraelci zahájili několik útoků na Staré Město. 9. července bylo vystaveno celonočnímu bombardování minomety ráže 120 milimetrů - mám tak trochu pocit, že to byly minomety z československých dodávek. Naše země dodala do Státu Izrael celkově 16 kusů těchto minometů a množství k nim dodaných granátů dosáhlo číslo 12 528 kusů.

Při posledním velkém útoku, v noci 15. července bylo vystřeleno 1 500 granátů za tři hodiny. Následovaly útoky na Novou bránu, Jaffskou bránu a Sionskou bránu. Muži z Irgunu se na krátký čas probojovali za Novou bránu, ale protože ostatní útoky selhaly, ustoupili.

Nakonec došlo k zajímavé situaci. Protože se El Tell stále více angažoval v politických jednáních a Glub Paša, jeho velitel chtěl jeho jednotku, jeho vrchní velitel chtěl přesunout 6. BatEl Tellion z Jeruzaléma na jiné bojiště, bylo dohodnuto, že El Tell bude jmenován vojenským guvernérem Východního Jeruzaléma a Starého Města. Mohu jen říci, že to byla hodně rychlá kariéra.

Dne 28. listopadu zahájil El Tell sérii setkání s izraelským plukovníkem Moshe Dajanem, novým vojenským velitelem izraelského Jeruzaléma, s cílem zavést „skutečné příměří“. Dne 30. listopadu byla podepsána dohoda, která obsahovala ustanovení o pravidelném zásobovacím konvoji na Mont Scopus jednou za čtrnáct dní.

Oba velitelé si spolu rozuměli – byli totiž oba to samé, vojáci jak břitva - a na Dajanův návrh se dohodli na vytvoření přímého telefonního spojení. Něco jako horká linka.

Dne 10. prosince 1948 předal Dajan zapečetěný dopis El Tellovi, a požádal, aby zajistil jeho doručení jordánskému králi Abdullahovi. Před doručením dopisu El Tell opatrně porušil pečeť a zjistil, že jde o  pozvání od Eliyahu Sassona králi Abdullahovi, aby znovu zahájil jednání, která vedla Golda Meirová před vypuknutím války.

Zde je myšleno to, že dne 10. května 1948, pouhé čtyři dny před založením státu, se Golda Meirová - tajně v převleku za arabskou ženu - vypravila do zajordánského Ammánu, kde se setkala s tamním králem Abdalláhem. Toho se snažila přesvědčit, aby se nepřidával k ostatním arabským zemím při útoku na Židy. Golda Meirová na setkání vzpomínala se slovy: „Zeptal se mě: ‚Proč tolik spěcháte s vyhlášením svého státu? Nač ten shon? Jste tak netrpěliví!‘ Řekla jsem mu, že národu, který čekal už 2000 let, se nedá vyčítat, že spěchá, a zdálo se, že to přijal.“ Tajné vyjednávání však nakonec úspěšné nebylo. 

Dne 11. prosince se Sasson setkal s El Tellem a důvěrným a osobním lékařem krále Abdullaha, Shawkat al-Sati. Následovala řada tajných schůzek mezi Moše Dajanem a králem Abdulláhem, když El Tell osobně vozil Dajana do královského zimního paláce v Shunehu.

Prvním návrhem, který předložil El Tell, bylo, že Židé budou mít kontrolu nad židovskou čtvrtí Starého města výměnou za jordánskou kontrolu nad Katamonskou čtvrtí a že silnice u Latrunu bude otevřena oběma stranám. TO je zajímavé. Takže pár slov o tom o co šlo.

Čtvrť založili v době Britské mandátní Palestiny bohatí arabští obchodníci z Jeruzaléma. Šlo tehdy o jednu z nejpřepychovějších čtvrtí města. Říkalo se jí Květinová zahrada Jeruzaléma. Ve středu nové čtvrtě stál klášter San Simon. Zde se během války za nezávislost v roce 1948 odehrávaly těžké boje, protože klášter ležel na výrazném terénním hřbetu, jenž umožňuje ovládat jižní přístup do města. Poté, co Izraelci bitvu o klášter vyhráli, skončilo i arabské osídlení v Katamonu. Tento návrh Ben-Gurion odmítl.

Katamon vynikal a vyniká krásnou architekturou

Vojáci izraelské brigády Harel útočí na Katamonskou čtvrť

Druhým návrhem bylo, že by měla existovat společná kontrola nad silnicí v Latrunu výměnou za umožnění návratu několika uprchlíků do Ramly a Lyddy a aby byla znovuotevřena železnice do Jeruzaléma výměnou za otevření silnice z Betléma k Jaffské bráně. Ben-Gurion však byl proti částečným dohodám a upřednostňoval úplnou mírovou smlouvu. Nařídil svým vyjednavačům, aby odmítli návrat uprchlíků do Ramly a Jaffy, ale ponechali otevřenou otázku návratu Arabů do Lyddy a zmínili možnost přístupového koridoru do Gazy. 

Král Abdulláh požadoval koridor mezi Jordánskem a Egyptem, kontrolu nad Starým městem kromě židovské čtvrti. Chtěl zpět Katamon, a přilehlá území, například německou kolonii, El Tellpiot a Ramat Rachel. Výměnou si měl Izrael ponechat arabské lokality Liftu a Romemu, které Izraelci v bojích dobyli. 

Později, na podzim roku 1949 byl král Abdullah ochoten vzdát se nároků na Ramlu a Lyddu, ale trval na přístupovém koridoru do Gazy, který byl pod egyptskou kontrolou, což se mu nelíbilo. Jedním z výsledků prvních setkání bylo propuštění všech židovských vězňů.

Král Abdullah I. Jordánský, impozantní osobnost, pragmatik a realista. Současně vizionář, kterého zabili hlupáci

Moše Dayan, El Tell a král Abdullah se účastnili řady schůzek ve dnech 18. – 23. března 1949, na nichž byla dokončena „izraelsko-transjordánská dohoda o příměří“.

V červnu 1949 El Tell rezignoval. Podle Dajana to bylo kvůli spolupráci krále s Brity, se kterou El Tell nesouhlasil Další možná příčina prý byla v tom, že Glubb Paša ho odmítl povýšit na brigádního generála.

Na stole leží i konspirační teorie, že se obával odhalení své účasti na spiknutí proti králi, do kterého byl údajně zapleten, nebo že byl propuštěn kvůli své popularitě u Palestinců.

Král Abdullah I Jordánský, přímý potomek 38 v pořadí s prorokem Mohamedem byl zavražděn 20. července 1951, při návštěvě mešity Al-Aksá v Jeruzalémě Palestincem z klanu Husajní  který prošel zdánlivě silnou ostrahou. Byl zastřelen ve společnosti svého vnuka, prince Husajna. Palestinský střelec zastřelil krále třemi kulkami do hlavy a hrudníku. Abdullahův vnuk, princ Husajn, byl po jeho boku a byl také zasažen. Řízením osudu měl na hrudi medaili, kterou si připnul na naléhání svého dědy. Tato medaile odrazila kulku a zachránila mu život.

Díky rychlému soudu byl ale El-Tell, Amin Al  Husajní oba v nepřítomnosti  a tři spoluspiklenci z Jeruzaléma odsouzeni k smrti. Dne 6. září 1951 byli Musa Ali Husseini, 'Abid a Zakariyya Ukah a Abd-el-Qadir Farhat popraveni oběšením.

Abdullah je pohřben na královském dvoře v Ammánu. Jeho nástupcem byl jeho syn Talal; protože však byl duševně nemocný, stal se Talalův syn princ Husajn ve věku sedmnácti let skutečným vládcem Jordánského království. V roce 1967 dostal el-Tell od krále Husajna plnou milost. Takže kdo ví jak to skutečně bylo.

Je to jedno – El Tell opustil Jeruzalém a vrátil se do Irbidu a odsud zmizel do Egypta. Jeho další osudy jsou pořád zajímavé, ale už nemají na dění kolem Jeruzaléma zásadní vztah a proto zde skončíme. A ukončíme i tuto kapitolu.

Když si toto vše prostudujete – omlouvám se za rozsáhlost textu ale nelze vypouštět některé věci, ztratilo by to souvislost – snad si uvědomíte jak složitá byla bojová situace, jak těžká muselo být rozhodování politického vedení Izraelců před vyhlášením státu a hlavně po tomto aktu.

Muset nechat bojovat lidi bez toho, aby věděli, že bojují ztracený boj, tedy zde Moshe Rusnaka a jeho vojáky, muselo být velmi těžké. Ale jejich boj umožnil konsolidovat situaci velké – skoro 60-tisícové populace Západního Jeruzaléma a to za cenu ztráty Starého města a evakuace 1 800 lidí. To je vysoká hra a ne každý by na to měl nervy.

Fotografie Moshe Rusnaka s jeho podřízenými veliteli...

Jednat se muselo - zajordánská legie byla příliš těžký protivník, ostatní arabští nájezdníci se s jordánskými profesionály nemohli srovnávat ani omylem. A to platí i pro egyptský expediční sbor. Stačí pohled na mapu a vidíte, kdo sehrál s Izraelci rovnocennou partii. Všichni poraženi utekli, jen Egypt si udržel Pásmo Gazy. Ale Zajordánsko obsadilo a později anektovalo celý Západní břeh a Východní Jeruzalém.

A můj závěr? Dnes už je to jedno. Válečné události a politická jednání zde popisované vyústily v mnohaletý status quo, rozbitý až Šestidenní válkou. Dnes je Jeruzalém sjednocen, rozvíjí se a je stále v centru pozornosti celého světa.

Je to tak, jak si myslím, že to mělo být podle dohod ze San Rema z roku 1922. A mělo by to tak zůstat.

 

17. 04. 2021 06:18 96 Jaromír Vykoukal Zdroj: Redakce Israel.cz

Klíčová slova

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem