Praha Jeruzalém

Norský generál Odd Bull se narodil 28.6.1907. Pocházel z velmi staré norské rodiny, stal se generálem letectva. V misi OSN v Jeruzalémě působil v letech 1962 až 70. Měl plný respekt všech stran a udržel si nestrannost. Zemřel v roce 1991, o svém působení na Blízkém  východě napsal knihu s názvem „Válka a mír na Blízkém východě: Zkušenosti a pohledy pozorovatele OSN“.

Tvrdil, že norská veřejnost vnímá vše co se děje na Blízkém východě pouze z izraelského hlediska. Jeho kniha ukázala problém ze všech stran. Dnes jak víme, je to přesně naopak – Norské království je výhradně protiizraelské, a pro palestinské Araby udělá cokoliv a přehlédne jakýkoliv zločin co spáchají. Viník čehokoliv je jen jeden – Izrael.

V 11:15 ráno zahájily jordánské polní houfnice umístěné východně od Jeruzaléma na Západní Jeruzalém silnou palbu. Prvotní cíle byly kibuc Ramat Rachel na jihu rozprostírající se uvnitř zelené linie po roce 1949, a hora Scopus – do té doby izraelské území v jordánském území na severu. Poté zahájily ostřelování centra města, cílem se stal i Knesset, vojenská zařízení a rezidence předsedy vlády. Od tohoto momentu nebylo cesty zpátky. Bylo poškozeno na 900 budov, 20 lidí zabito, a počet raněných dosáhl tisícovky. Poničena byla i nemocnice Hadassah Ein Kerem.  

Kibuc Ramat Rachel v roce 1963

V 11:50 zaútočilo šestnáct jordánských letadel, Hawker Hunter na Netanyiu, Kfar Sirkin a Kfar Saba, zahynul jeden civilista, a sedm jich bylo zraněno a byl zničen jeden dopravní letoun na blízkém polním letišti. 

Současně tři irácké Hawker Huntery bombardovaly civilní osady v Údolí Jezreel a jeden irácký dálkový bombardér Tupolev Tu-16, který zaútočil na Afulu, byl sestřelen poblíž letiště Megiddo. Útok způsobil minimální materiální škody, zasáhl pouze domov důchodců a několik kurníků, ale šestnáct izraelských vojáků bylo zabito. Většina z nich při dopadu sestřeleného letadla do prostoru rozmístění vyšší izraelské jednotky.

Izraelský vládní kabinet se neprodleně sešel, aby projednal změnu situace na nově otevřené frontě. Jigal Alon a Menachem Begin, trvali na tom, že je správný čas zaútočit a obsadit Staré město. Premiér ale odmítl rozhodnout, dokud se nebudou mít možnost vyjádřit Moše Dajan a Jicchak Rabin. Generál Uzi Narkiss přitom předložil řadu návrhů na vojenské akce, včetně obsazení Latrunu, a útok pěchoty na Horu Scopus.

Zkušený voják jakým bezesporu generál Narkiss byl, považoval situaci svého Centrálního velitelství za nanejvýš nebezpečnou. Jordáncům nevěřil ani přehled počasí a měl obavu, že jeho slabé formace nezastaví možný jordánský útok, který mohl následovat po vypuknutí války mezi Izraelem a Egyptem. Stačil mu pohled z jeho velitelství kolem dokola a viděl, že reálné ovládnutí hory Scopus Jordánci, by vedlo k izolaci židovské části Jeruzaléma. A pokud by byly jeho síly vázány bojem zde, další jordánské síly mohly udeřit severněji směrem na západ a přetnout tak Izrael na dvě poloviny. Věřil, že pokud zaútočí jako první on, druhá ani první hrozba nenastanou.

Tyto radikální kroky Dajan odmítl, ale povolil dílčí akce pro vylepšení postavení obránců a snížení tlaku na civilisty. V běhu byly totiž akce, které měly výrazně vylepšit možnosti izraelských sil před rozhodnými boji. 

Krátce před 12:30 totiž zaútočilo izraelské letectvo na dvě jordánské letecké základny. Bylo to opět chladnokrevné rozhodnutí.  Letadla, co se vrátila z náletu na Izrael právě tankovala a doplňovala munici. První vlna zničila vzletové a pojížděcí dráhy a druhá zničila všechna letadla na obou základnách, celkově to bylo 29 letadel a vrtulníků. Jordánské letectvo přestalo existovat jako bojeschopná síla.  Jeden izraelský stroj byl sestřelen pozemní palbou. 

Zničená irácká letadla na základně H-3

Další skupina letadel zaútočila na iráckou leteckou základnu v západním Iráku označenou jako H-3. Během útoku bylo zničeno nebo sestřeleno 12 stíhacích letounů MiG-21, 2 kusy MiG-17, 5 kusů Hunter F6 a 3 kusy bombardéru Il-28. 

Pákistánský pilot nacházející se na základně, muž jménem Saiful Azam, který byl jako poradce převelen ke královskému jordánskému letectvu, během náletu sestřelil izraelského stíhače a bombardér, což Izraelce moc nepotěšilo.  Současně s náletem na Irák, bylo zničeno jordánské radarové stanoviště Ajloun. 

A další vlna letadel Fouga CM. 170 Magister zaútočila raketami na jordánskou elitní 40. tankovou brigádu, když se přesunovala na jih od mostu Damia. Mnoho tanků bylo zničeno nebo poškozeno, a muniční kolona 26 vozidel byla zničena kompletně.

V Jeruzalémě reagoval Izrael na jordánské ostřelování raketovým útokem, který směřoval na vybrané jordánské pozice. Izraelci dle všeho použili raketu Jericho I, v té době utajovanou střelu země-země vyvinutou společně s francouzskou společností Dassault. Odtajněna byla až v roce 1971.   

V časných odpoledních hodinách se v blízkosti Vládního domu, což je neuměle přeložené označení výstavního objektu sloužícího jako ústřední základna mise OSN, objevil jordánský pěchotní prapor. Rychle postupoval nahoru po hřebeni k tomuto zařízení a vybudoval si zde obranný perimetr, ze kterého okamžitě zahájil palbu na Ramat Rachel, Allenbyho kasárna a židovskou čtvrť Abu Tor, a to za pomoci minometů a bezzákluzových děl. 

Centrální objekt vládního vrchu, centra mise OSN

Pozorovatelé OSN okamžitě a velmi rozhořčeně protestovali proti tomuto zneužití neutrální půdy, ale na jordánské vojáky to neudělalo žádný dojem. Dokonce obsadili časti budovy. Zlost příslušníků mise OSN nakonec dostala materiální podobu. To tehdy, když Jordánci umístili do druhého patra budovy těžký kulomet. Přítomní vojáci OSN je vyhnali a kulomet vyhodili ven z okna. 

Poté, co další jordánské jednotky obsadili arabskou čtvrť Jabel Mukaber, poslali průzkumnou hlídku k Ramat Rachel. Tato hlídka byla napadena čtyřmi civilisty, z toho jednou ženou, vyzbrojených puškami P-18 z československých dodávek z let 1948 až 1949. Hlídka měla několik raněných, špatně vyhodnotila sílu odporu a ustoupila. 

Okamžitou izraelskou reakcí byl útok s cílem dobýt Vládní dům. Úkol, plnil 161. záložní prapor Jeruzalémské brigády pod velením podplukovníka Ashera Dreizina. Dreizin měl pod svým velením dvě pěchotní roty a osm posilových tanků. Jenže pět těchto tanků zůstalo při postupu viset z důvodu technického stavu, a nebo uvízlo v bahně u Ramar Rachel.  Pěchotu tak mohly podpořit pouze tři. 

Jordánci se odhodlaně bránili a jako podporu měli dva vlastní tanky. Jenže rozjeté Izraelce nezastavili.  Ti prorazili západní bránu areálu a začali čistit budovy za pomoci palby a ručními granáty. Nakonec se objevil nám už známý norský generál Odd Bull a nařídil Izraelcům okamžité zastavení palby a odchod, protože Jordánci už prostor vyklidili. Izraelci jeho pokyn neprodleně splnili - oprávněně mu důvěřovali.

Izraelci se přeskupili, počkali až dojede další tank, co se dokázal vyprostit z bahna a pokračovali od Vládní budovy směrem na Anténní vrch hned za právě vyklizenou lokalitou. 

Začal čtyřhodinový nelítostný boj. Bojovalo se palbou, granáty, pažbami, bodáky i holýma rukama. Nakonec přeživší Jordánci ustoupili zpět do zákopů doposud držených jejich Hattínskou brigádou. Do 18:30 5. června se Jordánci stáhli do Betléma poté, co v boji ztratili na padlých okolo stovky vojáků. Izraelci měli 10 padlých, 43 raněných a sám podplukovník Dreizin byl třikrát zraněn. 

Památník obou válek - za nezávislost a šestidenní na Radarovém vrchu

Dnes je přístupná jen obtížně - na tomto místě existuje izraelská osada a současně jde o jedno z míst, o které se vedly, vedou a povedou spory.

Během pozdního odpoledne 5. června zahájili Izraelci rozsáhlou ofenzívu v celém prostoru Východního Jeruzaléma. Tato ofenziva trvala až do dalšího dne. Během nočních bojů byla pěchota podporována intenzivní palbou tanků, děla minometů, s cílem maximálně rozvrátit jordánské pozice. Světlomety umístěné na vrcholu budovy kde sídlila pracovní agentura Histadrut, tehdy nejvyšší v izraelském Jeruzalémě, odhalovaly jordánská postavení a oslepovaly vojáky v nich.

Uzi Narkiss zatím reorganizoval svoje síly okolo města. Jeruzalémská brigáda se přesunula na jih od Jeruzaléma, zatímco ze severu jej obklíčila mechanizovaná Brigáda Harel a 55. vzdušně výsadková brigáda Mordechaje Gura.

Kombinované síly tankových jednotek a výsadkářů překročily zemi nikoho poblíž Mandelbaumské brány. 66. výsadkový prapor 55. výsadkové brigády se po překonání odporu dostal k opevněné Policejní škole poblíž Muničního vrchu. A jelikož bojové střetnutí o muniční vrch se stalo nejtěžší bitvou v boji o Jeruzalém v roce 1967, budeme se mu věnovat podrobně. 

Bojiště bylo velké - půl Jeruzaléma, ale nejhlavnější událost se odehrála na jednom z vrcholů v centrálním Jeruzalémě, který od dob Velké války nese název Muniční vrch, tedy anglicky Amunitionn Hill. Název má od dob, kdy zde britská armáda vybudovala muniční skladiště. 

Jestliže byla hora Skopus nosným místem, pro udržení židovské části Jeruzaléma, bylo nutno ji obsadit. Stalo se už v ranních hodinách 6. června díky rozhodnému postupu izraelské 10. obrněné brigády. Jenže tanky bez pěchoty nemuseli na hoře vydržet a navíc nebylo jisté, jaké síly mohou nasadit Jordánci. 

Tank 10. tankové brigády postupuje na horu Scopus

Uzi Narkiss proto vyhodnotil své možnosti a sáhl po těžkém trumfu - 55. záložní výsadkové brigádě. Záložní výsadkové brigádě velel plukovník Mordechai ‚Motta‘ Gur. Poněvadž je to osobnost v bohatých vojenských dějinách Izraele mimořádná, je potřeba se u něj trochu zastavit. Fotografie následuje:

 

Mordechaj „Motta“ Gur se narodil ‎6. května 1930. Byl to izraelský generál a politik, který skoro třicet let sloužil v izraelské armádě, kde dosáhl v letech 1974 až 1978 postu náčelníka Generálního štábu IDF. V roce 1981 byl zvolen poslancem za levicovou stranu Ma'arach a během své politické kariéry zastával mezi lety 1984 a 1986 post ministra zdravotnictví v izraelské vládě.

Narodil se v Jeruzalémě ještě za dob britské mandátní Palestiny. V mládí se stal členem elitních jednotek Palmach, náležících pod židovskou vojenskou organizaci Hagana. Když byla Hagana po vzniku Izraele transformována v izraelskou armádu, bojoval v jejích řadách ve válce za nezávislost.

V armádě strávil většinu své vojenské kariéry u výsadkářské brigády, kde se jeho symbolem stal červený baret těchto jednotek. V roce 1955 byl raněn během protiteroristické akce v Chán Junis a tehdejší náčelník Generálního štábu Moše Dajan mu udělil vyznamenání. O dva roky později se stal pobočníkem velitele brigády. Následně vystudoval École Militaire v Paříži.

Po návratu v roce 1961 byl jmenován velitelem brigády Golani a z této pozice velel protiteroristické operaci v Nukievu. V čele brigády působil do roku 1963 a během této doby se zasloužil o zvýšení prestiže výsadkářů, pozdvihl morálku a pomohl jim vštípit ducha, díky kterému je brigáda stále proslavená a je považována za elitní formaci. Hlavně se zasadil o co největší zařazování Drúzú na odpovědná místa.  V roce 1965 byl jmenován šéfem operací v Generálním štábu. Později také sloužil jako náčelník armádní velitelské školy.

V roce 1966 se stal velitelem záložní 55. výsadkové brigády, které velel během šestidenní války v roce 1967. Se svými vojáky má zásadní zásluhu na obsazení Jeruzaléma a byli prvními, kteří se dostali k Západní zdi přes Chrámovou horu. Zvuková nahrávka jeho slov „Chrámová hora je v našich rukou“ se stala jedním ze symbolů šestidenní války.

Po válce byl povýšen do hodnosti brigádního generála a stal se vojenským velitelem v Pásmu Gazy a na severu Sinajského poloostrova. V roce 1969 byl povýšen na generálmajora a jmenován velitelem severního vojenského okruhu. Na severu Izraele tehdy docházelo k útokům palestinských teroristů z Organizace pro osvobození Palestiny proti izraelským osadám a městům. Mordechai Gur velel několika protiakcím.

Od srpna 1972 do prosince 1973 sloužil jako vojenský atašé na izraelské ambasádě ve Washingtonu. Války na Jom Kippur se tedy osobně neúčastnil, ale sehrál velkou roli v organizaci materiální pomoci zoufale bojující izraelské armádě. V lednu 1974 byl znovu jmenován do funkce velitele severního velitelství. Po odchodu Davida Elazara z postu náčelníka Generálního štábu kvůli kritice ze strany Agranatovy komise, která vyhodnocovala postupy armády a jejího velení v době Války na Jom Kippur, byl  Gur jmenován jeho nástupcem. Stal se tak v pořadí desátým náčelníkem Generálního štábu izraelské armády. Z této pozice byl odpovědný za naplánování a provedení operace Entebbe, tedy záchrany 102 izraelských rukojmí unesených palestinskými teroristy v letadle do Ugandy. Na této pozici sloužil až do roku 1978.

Po odchodu z armády se stal generálním ředitelem společnosti Kur Mechanica. V roce 1981 byl zvolen do Knessetu jako poslanec za stranu Ma'arach. Svůj mandát obhájil i v následujících volbách v roce 1984, po nichž byl jmenován ministrem zdravotnictví v první Peresově vládě. Kromě toho v Knessetu zasedal v zahraničním a branně-bezpečnostním podvýboru. V letech 1986 až 1988 pracoval v představenstvu stavebního podniku Solel Bone. V dubnu 1988 byl jmenován ministrem bez portfeje. Tuto pozici si udržel do března 1990, kdy Ma'arach opustil vládní koalici.

 

Mordechai Gur dva roky před stmrtí

V roce 1992 vyhrála volby Strana práce a Mordechai Gur byl jmenován náměstkem ministra obrany. Ze své funkce byl zodpovědný za přípravu izraelské ekonomiky pro případ války či krize.

V roce 1995 u něj byla diagnostikována rakovina. Zkusil s ní bojovat, ale když nastaly obrovské bolesti, vyhodnotil své šance a svůj život dobrovolně ukončil výstřelem ze své osobní pistole.  Stalo se 16. července 1995 ve věku 65 let v Tel Avivu.

Ale zpět k bojům o Jeruzalém 

55. záložní výsadková brigáda měla být původně vysazena na Sinaji u El Arish, kombinovaně ze vzduchu a z moře jako záloha, pokud by zde izraelská ofenziva narazila na potíže. Když ale bylo odpoledne 5. června již jasné, že tankové formace IDF na Sinaji nezastaví nic a nikdo, byla vyslána na pomoc Narkissovým vojákům. Motta Gur dostal rozkaz o půl třetí odpoledne a mobilizované autobusy výsadkáře urychleně převezly na nové bojiště, bohužel zatím jen s lehkou výzbrojí.  Těžká výzbroj zůstala naložena v letadlech a ve výsadkových člunech. Jejich prvním cílem při postupu na horu Scopus byl právě Muniční vrch. 

Opevněný kopec - Muniční vrch, leteclý snímek, současnost

Výsadkáři postupují k Muničnímu vrchu

 

01. 05. 2021 06:26 129 Jaromír Vykoukal Zdroj: Redakce Israel.cz

Klíčová slova

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem