Praha Jeruzalém


17. 7. 1917: Plzeňský rabín Ludwig Golinsky (nad vlajkou) žehná vlajce skupiny Tchelet Lavan

Začátek činnosti plzeňské skupiny spolku Blau‑Weiss (Modrobílí) se datuje lednem roku 1917, kdy několik mladých Židů vyrazilo na svoje první putování, inspirováno německým hnutím Tažných ptáků (Wandervogel), odkud členy židovského původu vyháněla tzv. árijská klauzule, starající se o „čistotu rasy“ dlouho před Hitlerem

Další impuls dodal plzeňský rodák František Kahn (později přední československý si‑ onistický pracovník), tehdy studující právo, který před odjezdem na frontu (první světové války) během svých návštěv informoval plzeňskou mládež o vzniku nového hnutí v Praze. Činnost popsal jako „výlety romantickou krajinou se zpěvy za doprovodu kytary“, což náramně korespondovalo s činností Tažných ptáků, a protože v Plzni, zdá se, neměli daleko od slov k činům, bylo o vzniku pobočky tohoto hnutí jasno.

Mezi mladíky zakládající plzeňskou skupinu patřili Rudi Faigl a Fredl Wolfner, dále pak Felix Seidemann, Unger, Weisskopf, Strass a Fischer. Důležitým aktérem v této věci byl také Filip Böhm, původně českobudějovičák, který v Plzni studoval stavební průmyslovku a o vznik pobočky hnutí Blau‑Weis se osobně zasadil. Spolek byl oficiálně ustaven 15. července 1917, dostal vlajku – a ve velkém rozjel činnost. Nestandardní byl poměr členů: po téměř ročním působení měla v prosinci 1917 skupina Blau‑Weiss šedesát dívek a třicet chlapců.


Tchelet Lavan na výpravě, 1922. Zcela vlevo Trude Steiner-Masaryková, později členka kibucu Sarid

K náplni kromě výprav do bližšího i vzdáleného okolí (Plzeňáci jezdili hlavně na Šumavu, k Plešnému jezeru, na Třístoličník a na Boubín) patřily také společně trávené večery za zpěvu písní ze zpěvníku Zupfgeigenhansl, vydaného Tažnými ptáky. Organizační rozdělení bylo rovněž věrnou kopií struktury Wandervogelu: skupiny dělené podle věku vedli vedoucí, nad kterými stál ještě vedoucí celé pobočky. Hlavním plzeňským vedoucím byl v té době profesor Federmann, dívky vedla Frida Hahnová, pomocnou vedoucí byla Trude Steinerová.

Na výpravách platilo nepsané pravidlo, že členové nebudou využívat služeb různých uby‑ tovacích zařízení, nýbrž tábořit v lese. Platilo také, že z kotlíku, ve kterém se vařilo, bylo zakázáno smývat saze. Nevíme, zda to byla plzeňská specialita, anebo se tento zvláštní prvek uplatňoval také v jiných skupinách a oddílech Blau‑Weiss.


Skupina chlapců Tchelet Lavan na výpravě v srpnu 1921

Postupem času se činnost přestala omezovat na pouhé „romantické pochody“; členové plzeňské pobočky se účastnili sněmů stále se rozmáhajícího hnutí Blau-Weiss, věnovali se studiu hebrejštiny (poté, co na naše území dorazili uprchlíci z Haliče a část jich skončila v Plzni) a četli sionistickou literaturu. Sionismus ostatně v celém hnutí nabýval na významu zvláště poté, co byla v roce 1917 vydána tzv. Balfourova deklarace, která se stavěla kladně k vybudování židovské domoviny v Palestině. To, co bylo do té doby mnohými považováno za neuskutečnitelnou teorii, rázem získalo pevnější obrysy a mohlo být předkládáno jako reálný program, který sionistická skautská hnutí jako Blau‑Weiss včlenila do svého programu. Sionismus zde později převládl nad jinými aspekty činnosti.


Plzeňská skupina Tchelet Lavan s vedoucím Gorou Schliesserem ležícím uprostřed

Po skončení první světové války a vzniku Československa došlo v roce 1919 k přejmeno‑ vání německého názvu Blau‑Weiss na hebrejský ekvivalent Tchelet Lavan. Zdůraznil se tak sionistický prvek výchovy; další zdůraznění tohoto směru na sebe nedalo dlouho čekat. Lidé soustředění kolem již zmíněného Filipa Böhma prosazovali, aby letní tábory hnutí Tchelet Lavan nebyly pouhými feriálními osadami či tábory typicky skautskými, nýbrž výcvikovými tábory orientovanými na získání pracovních zkušeností použitelných v Palestině. Později se této fyzické přípravě začalo říkat hachšará. První z výcvikových táborů proběhl v roce 1922 v německém Biebrichu (zde byl přijat důležitý programový dokument hnutí Tchelet Lavan doporučující odchod do Země izraelské a budování židovské domoviny). Další tábory se konaly v západních Čechách o prázdninách roku 1923 na zemědělské usedlosti Göhla poblíž Podbořan a v roce 1924 na Moravě u vesnice Alt Liebe (Stará Libavá). Část frekventantů na tyto tábory přijížděla z Plzně.


Rudolf Slánský a Bedřich Reicin, členové plzeňského oddílu Tchelet Lavan v roce 1922

Nebyl to ovšem jen sionismus, který určoval výchovné aspekty tohoto hnutí. O průlom se pokusil i komunismus, který po vítězství Říjnové revoluce v Rusku oslovoval ve stále širší míře také některé členy Tchelet Lavan. Hnutí samo o sobě bylo orientováno politicky mírně doleva, nicméně komunistické ideje se zda naštěstí neujaly. K těm, kteří se je navzdory odporu  většiny členů pokoušeli prosazovat, patřili v plzeňské skupině Rudolf Salzmann (později Slánský) a Bedřich Reicin. Tito dva později hnutí opustili a vydali se na dráhu extrémních revolucionářů. Provaz, který od spolustraníků v roce 1952 dostali, byl jen potvrzením teorie o revoluci požírající vlastní děti.

V roce 1924 vstoupil Tchelet Lavan do Federace československých skautů a kromě sionismu se jako výchovný prvek ve větší míře začal uplatňovat skauting. V Plzni v té době vedl oddíly Tchelet Lavan Gora Schliesser.

Stopy po plzeňských členech Tchelet Lavan této generace jsem v Izraeli našla například v kibucu Sarid; tento kibuc byl mezi prvními, které v Erec Israel, Zemi izraelské, spoluza‑ kládali přistěhovalci z Československa. Založen byl v roce 1926 a mezi jeho členy nacházíme například Goru Schliessera, Trude Steiner‑Masarykovou nebo Emmu Liebsteinovou. Všichni se výrazným způsobem zapsali do historie kibucu a vzpomíná se tam na ně dodnes. 


Gora Schliesser, vedoucí plzeňské skupiny Tchelet Lavan v roce vstupu hnutí Modrobílých do Federace československých skautů (1924)


Gora Schliesser (druhý zprava) jako osadník v Palestině


Svatební foto zakladatele plzeňské skupiny Tchelet Lavan Filipa Böhma z roku 1926 (před rodinným stanem v Palestině)

Za překlady z hebrejštiny děkuje autorka Chavě a Mordechajovi Livni (Kirjat Ti´von,Izrael) a Jiřímu Pokornému (Husitská teologická fakulta, Praha). Dík za spolupráci patří také ar‑ chivářům v kibucech Neot Mordechai (Tami a Haggaiovi Alexanderovým) a Sarid (Ayelet Karu Rosen).

 

25. 12. 2021 07:05 105 Jitka Radkovičová Zdroj: ZidovskySkauting.cz

Klíčová slova