Kapitola druhá: Budoucí bojiště – Varšavské ghetto
Vážení přátelé, v této kapitole se vám pokusím popsat stručně historii židovských čtvrtí měst, nazývaných od 16. století ghetta. Potom, podrobněji historii vzniku, jejich účel v rámci německého plánu na úplné vyvraždění židů, tedy proč byla německou okupační mocí za nemalého přispění místních obyvatel přebudována do podoby pekla na zemi.
A protože se jedná v této práci o Varšavu, nosnou částí této kapitoly bude varšavské židovské ghetto.
A vážení přátelé, první díl byl věnován boji o kibuc Jad Mordechai v Izraeli, který přestože bojoval statečně, podlehl. Ale v té porážce byl příslib lepších časů a obránci pevně věřili, že jejich právě vzniklá země nakonec vyhraje. To ale nemohu říci o tom, co budete číst v této a dalších kapitolách. Od tohoto momentu to bude smutné čtení…
Proč ghetto?
V obchodních střediscích a městech zakládali Židé již od 10. století vlastní osady. Smutnou pravdou je, že od 12. století po III. a IV. Lateránském koncilu které proběhly v letech 1179 – 1215 bylo výslovně zakázáno soužití křesťanů s Židy.
Důsledkem tohoto zákazu bylo oddělení židovského obyvatelstva ve zvláštních ulicích a čtvrtích. Tato fyzická izolace byla posilována řadou dalších nařízení a zákazů. Šlo hlavně o to, že:
– Židé museli nosit odlišující znamení na oděvu, například žluté kolečko a bílý skládaný krejzlík
– nesměli se věnovat řemeslům
– nesměli vlastnit ani obdělávat půdu
– nesměli se stravovat ve veřejných hostincích apod.
Zbaveni téměř všech práv byli Židé majetkem panovníka.
Jde-li třeba o Země koruny české, většinu těchto omezení zrušil až císař Josef II. v roce 1781, plné občanské rovnoprávnosti v moderním smyslu dosáhli Židé v českých zemích až roku 1867. Přesto ale plná ústavní práva Židé žijící na československém území dosáhli až přijetím Ústavní listiny přijaté 29. února 1920 Národním shromážděním Republiky československé.
Samotné slovo ghetto se používá od 16. století, kdy benátští Židé mohli obývat pouze část města zvanou „ghetto nuovo“ v překladu „Nová slévárna“. Byla to nová, zcela segregovaná židovská čtvrť, která byla zřízena v Benátkách roku 1516, po vydání restrikcí papežskou bulou Cum nimis absurdum. Podle tohoto Ghetta Nuovo se začaly nazývat i ostatní uzavřené židovské čtvrti, které vznikaly i na mnoha jiných místech v Evropě. Nejvýznamnější české ghetto bylo Židovské město v Praze, až po jeho zrušení, dnes nazvané Josefov.
V 16. století se začaly židovské čtvrti neprodyšně uzavírat zdmi a jejich obyvatelé podléhali přísnému režimu: například v noci nebo při křesťanských svátcích či jiných příležitostech, specificky stanovených, nesměli Židé ghetta opouštět.
Kromě společenské izolace měl život v ghettu i řadu pozitivních aspektů. Oddělené židovské čtvrtě se již od středověku stávaly základem židovských obcí. Obec byla řízena vlastní samosprávou. Jejím náboženským centrem byla synagoga. Uvnitř církví i panovníkem vymezeného teritoria ghetta Židé ve vnitřních sporech směli jednat podle vlastního židovského práva.
Ve sporech s křesťany byl soudcem tzv. židovský rychtář – křesťan, který znal jak právo městské, tak židovské. Náboženská svoboda v ghettech umožňovala rozvoj židovské kultury, literatury, písemnictví, práva, a tím přispívala k jejich vzdělanosti a upevňovala jejich identitu. Izolace v ghettech zabraňovala rozpouštění a zániku židovských specifik v prostředí majoritní kultury.
Vzhled židovského ghetta v praze
Na druhou stranu díky uzavření v těchto ghettech představovali lehký cíl jak spontánních, tak i dobře organizovaných pogromů. Stačilo uzavřít vstupy a byli vydáni napospas vraždícímu davu, což se v historii stalo tolikrát, že se to asi ani nedá spočítat. Stačilo jakékoliv absurdní obvinění, například o šíření moru, či o krvavých obětech. Nebo to bylo pragmatické – například likvidace věřitelů. K pogromu bylo vždy blízko. Někdy pogrom sloužil jen jako odvedení pozornosti při neúspěchu vládnoucí místní nobility v jakékoliv aktivitě. Často je – bohužel – organizovali přímo panovníci…
Výjev z pogromu v Praze, den 18.4.1389.
Násilí vygradovalo v rozsáhlé ničení domů, loupení, vraždění, mučení a upalování Židů, dokonce i k plenění hrobů. Tento hrůzostrašný masakr si vyžádal tři tisíce obětí. Zabíjení vůbec nikdo nebránil. Pražané prý dokonce k zabíjení a plenění byli povzbuzovaní ze strany vrchnosti a kléru.
Uzavřená, oddělená ghetta byla rušena v 19. století v důsledku sekularizace a rozvoje občanské společnosti. Často byly oddělující stěny zbourány, nebo v nich byly prolomeny široké průchody. Mnohde si bývalá ghetta uchovala svou specifickou podobu, například čtvrť v Třebíči, památka UNESCO, jinde byla radikálně přestavěna, jako v případě pražské asanace. Je faktem, že jejich židovští obyvatelé je přes určité možnosti zpočátku opouštěli málo, přirozeným způsobem tíhli ke své víře sdílené v komunitě. Židé ghetta začali opouštět ve významném počtu až ve dvacátém století, často za účelem odchodu do emigrace.
Znovu byla uzavřená ghetta zavedena ve 20. století německými nacisty za druhé světové války v rámci plánu na konečné řešení židovské otázky, kdy sloužila jako shromaždiště Židů před jejich transportem do koncentračních táborů. Mezi největší a nejvýznamnější patřila ghetta na polském území, ghetto ve Varšavě, v Krakově, v Lodži, ale také například ghetto v Terezíně.
Židovská komunita v Polsku se dnes uvádí v počtu asi 3 500 členů, především seniorů. To je pouhý nepatrný zlomek mohutného židovského osídlení, které ještě v roce 1939 čítalo asi 3 miliony Židů, tj. 10 % obyvatel celého Polska. Hlavní příčinou tohoto vývoje byl holocaust a poválečná emigrace.
Podívejte se na tato čísla: dnes čítá populace Polska 37 392 000 lidí. Takže těch 3 500 židů, představuje 0,0093 procenta. Polsko tedy díky okupaci, holocaustu a zvůli samotných Poláků je dnes vlastně bez židů. Přesto i tento nepatrný počet opakovaně vyvolává antisemitské nálady, často iniciované vládní stranou Právo a spravedlnost a katolickou církví.
Kališský zákon Boleslava V., rok 1264
První velký příliv Židů na polské území nastal ve 12. století, kdy v západní Evropě dochází k prvním protižidovským pogromům. Tyto pogromy byly nedílnou součástí chudinských křížových výprav. Například porýnští chudí vedení hrabětem Emerichem z Leisingnenu v Mohuči i v dalších městech pobili tisíce Židů a totálně vydrancovaly lokality kde Židé žili. Z Lotrinska se vydala na cestu výprava vedená knězem Gottschalkem a v českých zemích postavil menší skupinu kněz jménem Volkmar, který rozpoutal pogromy také v Praze, navzdory snahám biskupa Kosmy tomu zabránit.
Před těmito zrůdnostmi se židovští uprchlíci ukrývali na polském území. V roce 1569, kdy lublinská unie dokončila sjednocení polsko-litevského státu, byl počet Židů na tehdejším území odhadován na 200 000.
Pravdou je, že už v roce 1264 byla knížetem Boleslavem V. vydána Velká listina židovských svobod, známá jako Kališský zákon, která židům zajišťovala ochranu a některé výsady. V průběhu středověku byla listina potvrzena několika dalšími polskými panovníky. To byla v tehdejší Evropě naprostá ojedinělost.
K prvním velkým pogromům v Polsku došlo v období let 1648–1654, kdy východní Evropou otřásalo povstání Bohdana Chmelnického. Součástí povstání bylo i systematické vyhlazování Židů, kdy jich ukrajinští kozáci povraždili více než 100 000.
Od 18. století, po zániku polského svobodného státu, dochází k hromadným útěkům Židů z Rusy obsazené části Polska. V letech 1881 – 1890 od začátku ruské okupace obsazené území opustilo 135 000 Židů. V letech 1830-31 značná část Židů – v době tzv. Listopadového povstání – bojovala na straně Poláků proti carským vojskům. V roce 1848 dokonce krakovský rabín Dow Beer Meisels vyzval Židy k podpoře politických požadavků Poláků – obrázek níže:
Pravdou je skutečnost, že Židé v Polsku představovali před druhou světovou válkou největší židovskou komunitu na světě čítající 3 až 3,3 miliony osob. Židovská menšina byla loajální k polskému státu, ale nebyla do polské společnosti integrovaná. Integrování naráželo na dvě hlavní příčiny.
První bylo neochvějné setrvávání Židů na své víře, což nedokázala silně katolická většinová společnost mentálně uchopit a chápala je jako nábožensky cizorodé těleso. V tom byla nelítostně podporována antijudaistickým katolickým klérem.
Druhou příčinou bylo to, že díky staletí trvajícím omezení v možnostech živit se prací na polích a v dílnách, židé šli cestou vzdělání a velká část jejich komunity se díky tomu ekonomicky povznesla a to vyvolávalo závist. To zase v lidech podporovala stále více antisemitsky vystupující pravice. Vše začalo gradovat ve 30. letech, po propuknutí hospodářské krize a smrti maršála Piłsudského.
Polsko přijalo řadu protižidovských opatření, mezi něž patřilo omezení přístupu Židů na vysoké školy a do určitých povolání, například zavedení tzv. lavicových ghett a podobně. Skutečnou katastrofou pro Židy v Polsku se stala okupace země nacistickým Německem, které postupně zahájilo masovou likvidaci všech Židů v Polsku.
Výnos pro identifikací Židů ve Varšavě…jeden z výnosů Ludwiga Fischera
Před druhou světovou válkou byla Varšava se svými 375 tisíci židovskými obyvateli druhým největším židovským centrem na světě, hned po New Yorku. Židé ve Varšavě tvořili 29,1 % obyvatelstva. Po porážce Polska německou armádou musela Varšava 28. září 1939 kapitulovat a následujícího dne do města vstoupily německé jednotky. Židé byli od té chvíle vystaveni diskriminaci, byli přepadáváni na ulicích i ve svých bytech či obchodech a byli odvlékáni na nucené práce. Od listopadu 1939 začaly vycházet protižidovské výnosy, které nařizovaly označení Židů a jejich obchodů, zamezovaly dispozici s jejich majetkem a diskriminovaly je v mnoha dalších ohledech.
Namátkou vyberu…
26. října byli Židé mobilizováni na nucené práce, hlavně na odstraňování škod po leteckých náletech na Varšavu a další fyzicky velmi náročné práce.
20. listopadu, byly zablokovány bankovní účty polských Židů a všechny vklady přesahující 2000 zlotých.
23. listopadu bylo všem židovským zařízením nařízeno vyvěsit na dveře a okna židovskou hvězdu.
Počínaje 1. prosincem byli všichni Židé starší deseti let nuceni nosit bílou pásku na rukávu a 11. prosince jim bylo zakázáno používat veřejnou dopravu.
26. ledna 1940 bylo Židům zakázáno konat společné modlitby kvůli „riziku šíření epidemií“.
