Praha Jeruzalém

V této části třetí kapitoly se podíváme na průběh vyvražďování varšavského židovského ghetta.

Celá organizace vyvraždění židů byla pojmenována Einsatz Reinhardt neboli Aktion Reinhardt což byl krycí název akce vyhlazování Židů z Generálního gouvernementu a Białystockého distriktu. Byla časově omezena na roky 1942-1943 na území okupovaného Polska jako součást z tzv. konečného řešení židovské otázky, dle nám už známé konference ve Wansse.

Velitelství akce se nacházelo v Lublinu, velel velitel SS a policie v okrese Lublin SS-Standartenführer Odilo Globocnik.  Viz fotografie níže.

Globocnik pocházel z Rakousko-Uherska, byl nosnou osobností rakouské větve NSDAP. Když se dopustil ničemností které znechutili samotného Goringa, byl odvolán. Jeho ochránce Hitler ale zasáhl a posla do Lublinu. Za tuto velkorysost slíbil Himmlerovi, že odpraví milion Židů. Svůj závazek splnil trojnásobně. Od svých obětí získal více než 45 milionů amerických dolarů v hotových penězích, cennostech a obchodovatelných akciích. Pro svou vlastní potřebu zpronevěřil 5 milionů dolarů. Germanizace Polska v jeho rukách znamenala nejen hromadné vraždění Židů, ale také polských občanů.

Povýšil na Obergruppenführera SS a posléze byl v srpnu 1943 jako vyšší vůdce SS a policie v operační zóně Jaderské pobřeží přeložen do svého rodného města Terstu. Na konci války se Globocnik zdržoval v horách u Klagenfurtu, kde se mu několik týdnů dařilo unikat zatčení. Globocnik spáchal 31. května 1945 sebevraždu požitím ampule s cyankáli, když na něj kapitán Ramsey vykřikl jeho jméno.

Náčelníkem štábu akce byl Hermann Höfle. Sloužil jako jeho hlavní expert na deportace a vyhlazování. Na začátku operace měl hodnost Hauptsturmführer (kapitán).

 
Hermann Julius Höfle, dvě fotografie, jedna z roku 1942 a ta druhá z roku 1961, po jeho zatčení.

Höfle byl po válce zatčen ale buď se nenašly důkazy nebo nebyla vůle - byl propuštěn a nebyl okamžitě postaven před soud a žil v Itálii, Rakousku a Německu. 
Zatčen v roce 1961, převezen ze Salzburgu do Vídně, ale deset týdnů po převozu, 20. srpna 1962, spáchal ve své cele sebevraždu oběšením.

V rámci operace byla vytvořena tři SS-Sonderkommando Einsatz Reinhardt. V nich SS využívala zahraniční žoldáky, rekrutované převážně z řad sovětských válečných zajatců v německém zajetí – Lotyše, Litevce, muslimy několika národů, Ukrajince.

Židé také umírali při takzvaných pacifikacích ghett doprovázejících deportace do táborů. Byli tam přivezeni i Židé z jiných evropských zemí, například z Nizozemska, Rakouska, Slovenska, Německa a Řecka. Přibližně 135 000 Židů zavražděných ve třech hlavních táborech operace Reinhardt byli právě židé z těchto zemí.

Tým zabývající se vyhlazováním Židů v Generálním gouvernementu tvořilo asi 450 Němců a Rakušanů. O jejím průběhu byli povinni zachovávat absolutní mlčenlivost a v táborech bylo zakázáno fotografování.

Metoda hromadného zabíjení byla vyvinuta na základě předchozích německých zkušeností s „eutanazií “ postižených a duševně nemocných německých občanů označených jejich spoluobčany majícími moc, za lidi „zbytečné“. Byla to akce označená Akce T-4. Byl to skutečně tajný program vyvražďování postižených lidí v Německu a na jím kontrolovaných územích, který byl ideologicky založen na nacistické nauce o „rasové hygieně“.


Dětské oběti systematického vraždění postižených lidí v rámci Akce T-4

Systematické vyvražďování postižených bylo zahájeno už v roce 1939, k jeho oficiálnímu ukončení došlo v roce 1941 po protestech, které iniciovali představitelé katolické církve. Ve skutečnosti program ovšem skrytě pokračoval dál, byť mnohem pomaleji, až do konečné porážky Německa. Celkem bylo v letech 1939–1945 povražděno 200–250 tisíc postižených mužů, žen a dětí.

Na konci akce, v listopadu 1943, byla provedena akce s krajně cynickým názvem - Erntefest, česky „Dožínky“. Byla to reakce Němců a jejich pomahačů na sérii několika povstání v likvidačních táborech... Měla představovat masové vyvraždění Židů z celého Generálního gouvernementu.

Ani jedno povstání nevedlo k zamýšleným cílům, útěk se podařil jen hrstce odvážných. Ale nacisté poznali, že v zajatcích doutná vzdor, který se může kdykoliv znovu rozhořet. Než riskovat, rozhodl se Himmler k zásadnímu kroku. Ten vešel do povědomí jako „Aktion Erntefest“, a byla provedena v táborech Trawniki, Poniatowa a Majdanek.

Postup byl více méně stejný. Vybraní muži museli předem vykopat obrovské jámy, budoucí hroby své i svých spolutrpitelů. Délka se blížila 100 m, hloubka se pohybovala kolem 1,5 m. Pro uklidnění budoucích obětí byl však účel příkopů prezentován jako ochranný prostředek před napadením.

Za zvuku hlasité hudby byli pak lidé postupně odváděni do prostor, kde museli zanechat veškeré oblečení. Nazí pak byli předvedeni k příkopům. Do nich sestoupili a lehli si na zem, muži a ženy odděleně. Když bylo dno plné mrtvol, museli si další příchozí lehat na již zastřelené. Jistě věděli, co je čeká. Většina šla smířeně, snad s pláčem. Avšak v Poniatowé se skupina Židů vzbouřila. Uprchli a schovali se v ubikaci. Nacisté se nezdržovali dopadením jednotlivců, celý deskobarák s povstalci jen zapálili. Místo rány kulkou tak tito stateční lidé uhořeli zaživa.


Majdanek, dnešní podoba hromadných hrobů z Akce „Dožínky“ s pamětní plaketou…

Jednalo se o bleskovou akci, která se odehrála během 3. listopadu 1943. Židé, koncentrovaní do třech zmíněných táborů, zde byli hromadně postříleni. Beze slova, bez varování, bez emocí vrahů. Za jediný den bylo zabito na 43 000 mužů, žen, i dětí.

4. listopadu byla Himmlerovi odeslána zpráva o úspěšném splnění úkolu a zároveň o ukončení operace Reinhard. Úkol Belzece, Sobiboru a Treblinky skončil, masové vraždění převzala Osvětim. Uvnitř táborů Trawniki, Poniatowa a Majdanek už tou dobou, v rámci zahlazení stop, hořely tisíce těl.

Židé byli do táborů transportováni vlaky (obvykle v nelidských podmínkách, v přeplněných nákladních vagonech). Nově příchozím bylo nařízeno uložit si cennosti a svléknout se, a poté byli nasměrováni do plynových komor (pod záminkou koupání a dezinfekce před pokračováním v cestě) a během 10-20 minut byli zavražděni výfukovými plyny nebo cyklonem B.

Před vražděním byly ženám ostříhány vlasy a všem mrtvým obětem po vynesení z komor byly vytrhány umělé – zlaté nebo stříbrné – zuby. Zpočátku byla těla obětí pohřbena a později spálena. Popel byl pohřben v táborech.

Stejným způsobem probíhala i likvidace varšavského ghetta. Činnost Němců vedených nám už známým Hermannem Juliusem Höflem, je velmi dobře zdokumentována. Do Varšavy přijel 15.července 1942. Týden mu trvaly přípravy a plánování. A potom začala další masová vražda, provedená Němci.

Ve středu 22. července 1942 v 10:00, se Höfle a jeho pomocníci objevili na velitelství Judenratu.

Höfle informoval Adama Czerniakowského, předsedu varšavského Judenratu, „že všichni Židé bez ohledu na pohlaví a věk, s určitými výjimkami, budou deportováni na Východ. Nekompromisně bylo nařízeno, že 16:00 toho dne, musí být zajištěn první kontingent 6000 lidí. A toto číslo - bylo to velmi tvrdě zdůrazněno - bude i na další dny minimálně denní kvóta.

Člen varšavského Judenratu Zygmunt Warman ve svém prohlášení uvedl, že během tohoto setkání s Czerniakowem Höfle nařídil Judenratu připravit dřevěné bedny - 150x70x40 cm.

Warman uvedl, cituji:  „Byl to pro nás velmi zvláštní rozkaz. Mnohem později jsme si uvědomili, že tyto bedny byly určeny ke shromažďování cenností v Treblince, hodinek, šperků a po vraždách i na vytrhané zuby z cenných kovů“.

V poledne se v ulicích ghetta objevily oficiální nástěnné plakáty, kterých obsah nařídil přímo Höfle, ale jejich finální úpravu, tisk a distribuci musel realizovat Judenrat. Během „Velké akce“ ve varšavském ghettu, podle memoárů Samuela Putermana, Höfle navštívil ulice ghetta a shromaždiště deportovaných zvané německy Umschlagplatz. Nebylo na něm vidět, že by ho jakkoliv dojalo peklo, které viděl. Jediné, co opakovaně zdůrazňoval, byl počet deportovaných do Treblinky.


Takto vypadal každodenní přesun deportovaných židů a jiných obyvatel ghetta na shromaždiště.

Každý večer rozkazem určený SS-Unterscharführer, který byl ten den zodpovědný za počítání lidí, kteří byli naloženi do vlaků, podával Höflemu zprávu o denní statistice Židů, kteří byli deportováni do Treblinky. Pravděpodobně stejný postup byl organizován při deportacích z jiných ghett a zprávy o počtech obětí byly zaslány do Höfleho kanceláře.

Jeden z důkazů je takzvaný Höfleho telegram. Je to označení jednostránkového dokumentu objeveného v roce 2000 mezi odtajněnými archivy z druhé světové války v péči Úřadu veřejných záznamů v Kew ve Velké Británii. Dokument se skládá z několika radiotelegramů, a je mezi nimi i přísně tajná zpráva zaslaná SS Hermannem Höflem 11. ledna 1943.

Telegram obsahuje podrobné statistiky o zabitích Židů v roce 1942 ve vyhlazovacích táborech operace Reinhard, včetně Belzecu (B), Sobiboru (S), Treblinky (T) a Lublinu-Majdanku (L). Čísla sestavil a citoval Höfle, pravděpodobně z velmi přesných záznamů sdílených s Deutsche Reichsbahn.

Telegram uvádí, že k 31.12.1942 bylo v těchto uvedených táborech zavražděno:
V Lublinu: 24 733 Židů,
v Belzecu 434 508 Židů,
v Sobiboru 101 370 Židů
v Treblince 713 555 Židů.
Taže od července do prosince roku 1942 němci povraždili 1 274 166 židů. Pokud tomu nedokážete uvěřit, jste na tom stejně jako já.

Z počátku se na deportacích podílela i židovská pořádková policie. Později už ne. Jako trvalé shromaždiště deportovaných před jejich nahnáním do vagonů bylo toto místo, viz fotografie výše.

Höfle velmi přesně věděl, jaké podmínky panují v transportech a věděl, že mnoho lidí zemřelo, než dorazili do táborů. Věděl také, že ve varšavském ghettu se během krátké doby rozšířily zvěsti o Treblince, protože někteří deportovaní, kteří byli v táboře, utekli a vrátili se do ghetta. 

Podle Georga Michalsena mu Höfle řekl, že „nemělo smysl držet cíl transportů v tajnosti, pokud o tom každý Žid věděl“. 


Takto vypadal nástup deportovaných do železničních vozů.

Potom jen zaklaply závory a za podmínek, kterým se nechce dnes ani věřit, byli ti lidé odvezeni do likvidačního tábora zde s výjimkou malého množství jedinců určených k dalšímu využití, neprodleně zavražděni.

Jak jsem uvedl, nařízený denní minimální počet lidí deportovaných k likvidaci byl neuvěřitelných 6 000. Od 22. července 1942 tedy každý den z mizelo 6000 lidí, za deset dní 60 000, za třicet dní 180 000 lidí.

Německá mašinérie byla nelítostná a zastavit ji mohli v dané době jen sami Němci. Celá ta hrůza dostala pro první kolo název: Velká akce

První vlak odjel z Umschlagplatz do Treblinky v noci z 22. na 23. července 1942.

 

23. 04. 2022 05:14 33 Jaromír Vykoukal Zdroj: Redakce Israel.cz

Klíčová slova