Sicherheitsdienst
Sicherheitsdienst (SD, Bezpečnostní služba) byla zpravodajská služba SS a NSDAP – Národně socialistické německé dělnické strany. Tato organizace byla první zpravodajská služba nacistické strany, která byla založena. Často byla považována za sesterskou organizaci gestapa, které bylo těžce infiltrováno SS po roce 1934. Mezi lety 1933 až 1939 bylo SD spravováno jako nezávislý úřad SS, poté začalo spadat pod RSHA – Hlavní říšský bezpečnostní úřad a stalo se jedním z jeho sedmi úřadů.
V roce 1931 byla z iniciativy Reichsführera-SS Heinricha Himmlera zřízena v SS zpravodajská služba. Himmler plánoval tuto organizaci využívat zpočátku i jako tajnou policii, tohoto plánu se vzdal a přenechal ho na jinou uniformovanou složku strany NSDAP, kterou založil společně s Hermannem Göringem. Původní Himmlerova myšlenka byla vytvořit v elitní jednotce SS novou „superelitu“ v řadách SS. Mělo jít o výzvědnou službu, která by dohlížela jak na Sturmabteilung (SA, v překladu úderné či útočné oddíly) také známé jako hnědé košile, tak na odpůrce NSDAP.
Himmler nechtěl Reinharda Heydricha zpočátku ani přijmout do SS, jelikož Heydrich předtím na naléhání své ženy Liny Mathildy von Osten vstoupil do SA. Nakonec v polovině června 1931 na naléhání Karla von Ebersteina, což byl vysoce postavený člen SS a známý Heydrichův známý, Himmler Heydricha pozval na setkání na své slepičí farmě ve Waldruderingu. Heydrich na něj velice zapůsobil a Himmler se ho zeptal, co si myslí o funkci ještě nevytvořené SD. Heydrich mu popsal přesně Himmlerovu představu o vnitřní rozvědné síti a ten ho okamžitě přijal na post šéfa Sicherheitdienst.
SD v první době své činnosti napřed posloužila k eliminaci SA a jejího velení. Pod tlakem vedení Reichswehru, což byl název německých ozbrojených sil v této době, jehož členové považovali početně obrovské ozbrojené síly SA za existenční hrozbu došlo k dohodě mezi Hermanem Göringem, Josephem Goebblesem, gestapem a SD. Tato dohoda vedla k tomu, že Adolf Hitler byl postupně doveden k přesvědčení, že Röhmovy SA představují vážnou hrozbu vyžadující drastické a okamžité řešení. SD poskytla fiktivní informace, že na Hitlera se připravuje atentát a že je hrozba převratu.
Do SD a gestapa navíc přicházely zprávy, že vulgárnost chování SA stranu výrazně poškozuje. 30. června 1934 SS a Gestapo jednaly v koordinovaném hromadném zatýkání, které pokračovalo dva dny. SS podnikla jeden ze svých nejrozhodnějších kroků při eliminaci soupeření o velení bezpečnosti v Německu a pevně se etablovala v nacistické hierarchii, takže SS a její zpravodajský orgán, SD, byly odpovědné pouze Vůdci. Čistka se stala známou jako Noc dlouhých nožů, při níž bylo zabito až 200 lidí.
V dalším období – do přepadení Polska, se tato organizace soustředila na destabilizaci Rakouska jako součásti celé řady německých kroků pro jeho obsazení a připojení k Říši. Použilo se vše, co bylo možné – teror, úplatky, lži, organizace demonstrací a další a další…
Současně s aktivitami v Rakousku SD tvrdě pracovala v Československu. Tato operace byla podobná dřívějším snahám SD v Rakousku. Jenže zde SD narazilo na solidně pracující kontrarozvědku a proto Němci neváhali a využili jako pátou kolonu německé obyvatelstvo v Sudetech. Jakmile začal být realizován Plán Zelený, začali Heydrichovi špioni SD tajně shromažďovat informace, dokonce zašli tak daleko, že agenti SD používali své manželky a děti ke krytí své činnosti. Operace pokrývala všechny myslitelné typy zpravodajských dat, využívala nesčetné množství kamer a fotografického vybavení a soustředila úsilí na důležitá strategická místa, jako jsou vládní budovy, policejní stanice, poštovní služby, veřejné služby, logistické trasy a především letiště. Operaci řídil příslušník SS Alfréd Naujocks, ale přes vynaložené úsilí jeho výsledky nestačily.
Hitler vypracoval sofistikovaný plán na získání Sudet, včetně zmanipulování slovenských nacionalistů v boji o nezávislost a potlačení tohoto hnutí českou vládou. V červnu 1938 direktiva z ústředí SD naznačovala, že Hitler vydal v městečku Jüterbog svým generálům rozkaz připravit se na invazi do Československa. Aby odvrátil předpokládanou vojenskou reakci Francouzů, Britů a Čechů, Hitler začal va bangue a prohlásil, že Češi vraždí sudetské Němce. Důkazy dodala SD. Požadoval bezpodmínečné a rychlé postoupení Sudet Německu, aby byla zajištěna bezpečnost ohrožených etnických Němců. Západní mocnosti mu vyhověly.
Zde je potřeba uvést, že tyto aktivity velmi výrazně překročily okruh činnosti určené pro SD, Vyvolalo to vážnou roztržku s ministerstvem zahraničí Třetí říše a jeho šéfem Joachimem von Ribbentropem.
Poslední špinavost, kterou SD realizoval před vypuknutím světového konfliktu, byla operace s krycím názvem „Operace Himmler “ která měla ospravedlnit útok na Polsko. SD proto naplánovalo a provedlo akci, která předstírala polský útok proti „nevinným Němcům“ na německé rozhlasové stanici v Gleiwici. SD vzala vězně z koncentračních táborů odsouzených k smrti a vybavila je uniformami polské armády. Tuto misi vedl Heydrichem osobně vybraný veterán SS Alfred Naujocks. Bezprostředně po zinscenovaných incidentech z 1. září 1939 prohlásil Hitler z Reichstagu ve slavném rozhlasovém projevu, že němečtí vojáci od 5:45 ráno „vrací“ palbu, čímž byla zahájena druhá světová válka v Evropě.
SD byla zastřešující organizací, které byla podřízena Einsatzgruppen der Sicherheitspolizei und des SD, tedy nám už známé Einsatzgruppen; to byl jeden z hlavních důvodů pro pozdější obvinění z válečných zločinů proti organizaci ze strany spojenců. Účast Einsatzgruppen na holocaustu byla dobře zdokumentována. Jeho mobilní vražedné jednotky byly aktivní při realizaci Konečného řešení na územích obsazených nacistickou válečnou mašinérií. Tato pobočka SD úzce spolupracovala s Wehrmachtem také při pronásledování Židů, komunistů, partyzánů a dalších skupin. Počínaje invazí do Polska během tažení na východ Einsatzgruppen nemilosrdně zabíjely každého, kdo byl podezřelý z odporu proti okupaci, stačilo podezření.
Při boji o varšavské ghetto sehrál roli v oblasti zpravodajské činnosti a aktivní roli při bojích v samotném ghettu.
Polská Modrá policie
Polská policie generálního gouvernementu, německy Polnische Polizei im Generalgouvernement, běžně označovaná jako modrá policie byla obecní policií, financovanou polskými samosprávami co Němci uchovaly a byly pod plnou kontrolou německé okupační moci a podřízené nám už známé Ordnungspolizei. Byla organizována ve městech a současně teritoriálně dle určených spádových území.
Vznikla v prosinci 1939 na základě příkazu generálního guvernéra Hanse Franka ze 17. prosince 1939. Již dříve, 30. října 1939, vydal velitel SS a policie v Generálním gouvernementu Friedrich Wilhelm Krüger rozkaz vyzývající polské policejní úředníky a důstojníky, aby se hlásili na nejbližší německé policejní služebně. Termín byl do 10. listopadu. Těm, kteří tento termín nedodrželi, hrozily „nejpřísnější tresty“. Zdroj prvních přírůstků byli policisté vysídlení ze zemí připojených ke Třetí říši.
Po celou existenci se většina modrých policistů rekrutovala z předválečných polských policistů. Němci uložili stávajícímu aparátu státní policie povinnost plné a trvalé ochrany veřejné bezpečnosti a pořádku. Podle rozkazu Heinricha Himmlera z 5. května 1940 „zajištění obecné policejní služby v Generálním gouvernementu je úkolem polské policie. Německá policie zasahuje pouze tehdy, když to vyžaduje německý zájem, a dohlíží na polskou policii.“
V letech 1940-1944 touto formací prošlo 16-18 tisíc lidí, byla zde vysoká úmrtnost. Je doloženo, že v roce 1942 zemřel v průměru jeden policista každé 4 dny. Tvořili ji téměř výhradně Poláci, kromě nich sloužilo asi 200 Ukrajinců. Ti v letech 1940-1942 všichni vstoupili do ukrajinské pomocné policie nebo ze služby odešli a asi 700 Bělorusů, kteří měli před zářím 1939 polské občanství.
Polská policie Generálního gouvernementu se podílela na realizaci politiky Třetí říše v okupovaném Polsku, a to jak ve vztahu k polskému, tak židovskému obyvatelstvu. Podílela se na deportacích na nucené práce, bojovala s černým trhem a podílela se na vytváření, izolaci a likvidaci židovských ghett.
Ve Varšavě sloužilo Němcům mnoho modrých policistů; byli zkorumpovaní, demoralizovaní a obyvatelstvem nenávidění. Ve dnech 17. listopadu a 15. prosince 1941 na příkaz Němců v Ústřední věznici provedli námořní modří policisté dvě popravy Židů chycených na árijské straně. V první bylo zastřeleno 8 lidí a ve druhém 16 lidí.
13. ledna 1942 obdržela varšavská policie příkaz k zatčení a předání Poláků-křesťanů židovského původu německým úřadům. V červnu téhož roku byla vytvořena speciální jednotka asi 100 důstojníků pod velením kpt. Józefa Lisikiewicze. Operoval pod velením německého četnictva a účastnil se bojů s partyzány vesnic v Lublinské oblasti.
Jedním z úkolů modrých policistů bylo střežit brány a zdi ghett. Ve Varšavě je v dubnu 1943, v předvečer plánované konečné likvidace ghetta, vystřídala německá policie a v síle 367 osob pojistila týl jednotek SS. Totéž se dělo i na jiných místech. Například ve Węgrówě byli 21. září 1942 při likvidaci ghetta Židé vyvedení z úkrytu zastřeleni na hřbitově, kam je obvykle vedl jeden německý četník a šest ozbrojených modrých policistů.
A tak by bylo možno pokračovat. Tato policejní složka je dnes vnímána různě. Ale je pravdou, že se její příslušníci podíleli jak na kruté perzekuci spoluobčanů a Židů zvláště, tak i na odbojové činnosti. Z pohledu našeho zkoumání ale patří mezi ty, co vraždily. Nic na tom nemění ani skutečnost, že nemálo příslušníků modré policie bylo po válce oceněno titulem SPRAVEDLIVÝ MEZI NÁRODY.
Tímto ukončíme tuto kapitolu čeká nás předposlední – samotné povstání a jho likvidace.
