Kapitola druhá: Cesta Spitfirů do Izraele a pár slov o jejich osudech v této zemi
První kapitolu – zde na israel.cz první a druhá část – jsem ukončil tím, že po dodávkách letounů S-199 izraelská strana začala jednat. Hlavní obchodní persona za Izrael, Otto Felix, intervenoval u velitele letectva generála Vicherka ve prospěch uskutečnění dodávky letounů S-89, tedy strojů Spitfire LF Mk.IX E. V tomto případě šlo o stroje zakoupené na konci války exilovou vládou, které poté přeletěli českoslovenští příslušníci RAF do Československa. Tyto letouny byly speciální verze pro boj v nízkých výškách s motorem lépe pracujícím v malé výšce a zkrácenými křídly pro vyšší obratnost.
Československý souhlas s odprodejem těchto letadel byl ovlivněn skutečností, že na dodávky náhradních dílů pro tyto letouny se vztahovalo embargo a proto již bylo téměř nemožné zajistit jejich dlouhodobý provoz v rámci československého letectva.
Proto nakonec dne 7. června 1948 ministerstvo národní obrany vydalo výnos, ve kterém uvolnilo 30 letounů Spitfire LF Mk.IX E s výstrojí a výzbrojí, avšak bez munice a radiostanic. Izraelská strana pak navýšila požadavek na celkem 50 letounů tohoto typu. Její zájem byl uspokojen rozhodnutím ministerstva národní obrany ze dne 3. srpna 1948.
K tomuto má vztah následující dokument vyhotovený dne 16. října 1948.
Jde o vyjádření II. sekce Ministerstva zahraničních věcí k žádosti československých kovodělných a strojírenských závodů o povolení dodávky dalších 20 kusů těchto velmi ceněných letadel.
Dokument uvádí, že podobná žádost na 30 kusů byla schválena v červnu stejného roku. Dokument dále hovoří o 13 kusů záložních motorů a dokonce uvádí hodnotu kontraktu ve výši 1 253 6000 amerických dolarů.
Na dokumentu je vidět, jak postupně cestoval po kancelářích a jak na něm přibývá podpisů.
Zajímavá je koncovka celého dokumentu, pravděpodobně ze dne 27. října 1948. V ní cituji:
„M.z.v souhlasí s dodávkou letadel, o nichž jedná Váš výše citovaný přípis. Připomínáme znovu, aby byla zachována firmou tak i odběratelem největší diskrétnost“.
No a zbývají nám poslední tři dokumenty. První z nich má vztah k dodávkám letadel S-89, tedy Spitfire IX, do Izraele a je datován 19. února 1949 a je to stanovisko MNO k dodávce 12 kusů podkřídelních přídavných nádrží na tato letadla.
MNO sděluje, že není námitek s obligátními podmínkami. Důležitá ale je poslední věta, tedy vlastně celý poslední odstavec. Tam je přímo uvedeno:
„Současně MNO poznamenává, že vývoz 50 letounů S 89 do státu Izrael byl povolen výnosem MNO čj. 1592/Taj.-48 ze dne 5. 11 1948.“
Druhé dva dokumenty pojednávají o dodávkách náhradních dílů letounů S-89, tedy Spitfirů IX. Konkrétně jde o vrtulové listy.
První je datován dne 7. března 1949 a podnik KOVO, akciová společnost, v něm žádá o povolení k podání nabídky na vrtulové listy. Jedná se o 100 až 150 kusů tohoto dílce pro vrtule ROTOL.
Ty byly jako sestava montovány na Spitfiry. Ale je zde zádrhel. Aby je bylo možno dodat, je potřeba je vyrobit a to z materiálů, které vlastní právě MNO. KOVO připomíná, že v Izraeli jsou desítky těchto letadel a je potřeba tyto díly dodat.
Druhý dokument potom s rychlostí až překvapivou (myšleno ironicky) dne 31. března 1949 toto povoluje. A to jak jednání, tak oznamuje i skutečnost, že potřebný materiál ze zásob MNO bude odprodán, aby se transakce mohla uskutečnit. Dokument následuje:
Takže je jednoznačně prokázáno, že do Izraele bylo odesláno v rámci dvou izraelských akvizic značné množství stíhacích letounů Supermarine Spitfire. Tyto akvizice proběhly v letech 1948-49.
První kontrakt ze září 1948 až únor 1949 řešil dodávku 50 letounů tohoto typu. Od 18. září do 10. ledna 1949 bylo do továrny v Kunovicích pro stát Izrael předáno celkem 45 letounů S 89. Z tohoto počtu 45 kusů jich:
– 20 přelétlo
– 16 bylo transportováno v bednách
– 7 je připraveno k transportu v bednách
– 2 havarovala, po opravě budou transportována v bednách
Tyto údaje platí ke dni 10. února 1949. Posledních 5 kusů se zatím nacházelo na letištích naší armády a jejich přelet do Kunovic byl plánován na nejbližší období. Nakonec bylo vše naplněno v duchu uzavřených dohod. Poslední transport odešel z naší země koncem února 1949.
Ve Vojenském historickém archivu, oddíl MNO, odbor, č.j.: 2309/taj.1949 – se nachází strojová kopie návrhu smlouvy na prodej celkově 50 kusů letounů Spitfire. Píše se v ní pár zajímavých věcí. Například:
– letadla budou dodána v tom stavu, v jakém se nalézají do Kunovic, se standardní výzbrojí
– cena za jeden stroj byla navržena na 23 000 dolarů, v ceně jsou i náhradní díly a přídavné nádrže počtu 40 kusů
Mimo cenu je:
– generální revize každého stroje, průměrná cena prací cca 6 000 dolarů, tempo prací 10 až 15 strojů měsíčně
– povrchové opravy a laky průměrné ceně cca 800 dolarů
– výlohy za přepravu z míst běžné dislokace do Kunovic, přeprav do Izraele a ND spotřebované při generálních revizích budou účtovány zvláště
– platba: 50% ceny předem při podpisu smlouvy a zbytek do 30 dnů od dodávky posledního letounu
Druhý kontrakt z počátku listopadu 1949 hovořil o nákupu 11 letounů, z toho dvou určených na náhradní díly.
Dne 3. listopadu 1949 akciová společnost KOVO potvrzuje příjem objednávky od státu Izrael. Dopis – objednávka udává, že na základě předběžného jednání izraelská strana tímto dopisem žádá dodávku těchto strojů a materiálu: 9 kusů letadel Spitfire IX, letuschopných s těmito imatrikulačními značkami:
TE 515, TE 516 a TE 554,
SL 654 a SL 662
MK 257, MK 567, MK 651 a MK 752
2 kusů letadel značek TE 556 a TE 574 neschopných letu, určených jako zdrojů náhradních dílů.
Cena letadel: 72 000 dolarů
K této ceně byl Izrael připraven doplatit tyto sumy:
– přepravu všech letadel do Kunovic a to 900 dolary
– povrchovou revizi 9 letadel a to 6 750 dolary
– zalétání 9 kusů letadel v ceně 900 dolarů
– demontáž a očištění dvou kusů neletuschopných letadel 4 050 dolary
– uložení všech 11 letadel v bednách 4 730 dolarů
– přepravní bedny na trupy, křídla a vrtule v celkové ceně 8 426 dolarů
Dodávka měla být realizována do 15. února 1950
O pár dní později, 8. listopadu 1949 akciová společnost KOVO podala izraelskému velvyslanectví nabídku na koupi celkově 11 kusů motorů MERLIN.
9 motorů je nových
1 motor byl pro generální revizi a
1 motor byl havarovaný
Celková cena za všechny motory byla stanovena 26 000 dolarů a na potřebné přepravní bedny potom 1 120 dolarů. Bylo stanoveno, že tyto motory budou dodány s potřebnými dokumenty do 31. prosince 1949. Platba byla provedena zálohově předem.
Přejímku, pokud vše proběhlo tak jak mělo, měli provést tyto lidé:
doktor Asher Citron
Jindřích Chobocký
a R.H Dawn a to v závodě AVIA.
Tedy celkem bylo zobchodováno 61 letadel a to včetně kusů, které byly ztraceny v rámci přeletových akcí a dopravy ke koncovému zákazníkovi do Palestiny. Je zajímavé, že většina pramenů píše pouze o 59 kusech letadel. Je možné, že tyto prameny uvažují pouze s letadly schopnými letu. Narazil jsem i na informace, že to bylo jinak – že jich bylo dodáno 70 a dokonce 71, ale celé mi to připadalo jako jakási konspirační teorie jejíž reálnost je mimo okruh mého zájmu.
Kokeckonců statistiky hovoří jasně. Takže se na ně podíváme.
Je neoddiskutovatelné, že odlet trojiece československých stíhacích perutí z Velké Británie do vlasti byl stanoven na 7. srpna 1945. Ráno toho dne v osm hodin ráno začalo z Manstonu postupně vzlétat celkem 54 Spitfirů LF.Mk.ICE směrem k Praze. Všechny stroje měly podvěšeny podtrupové přídavné nádrže o obsahu 410 litrů paliva. Kolem půl jedenácté svaz dospěl do místa plánovaného mezipřistání, americkému polnímu letišti R-16 v Hildesheimu, ležícímu jihovýchodně od Hannoverul. Hned po dosednutí se však obloha zatáhla a základna mraků sahala až na zem, což způsobilo několiadenní zpoždění. Směrem k domovu vzlétli až 13. srpna 1945 v odpoledne a večer kolem sedmnácté hodiny doletí k Praze.
Protože kompletní přezbrojení našich leteckých jednotek ve Velké Británii ještě nebylo k tomuto datu hotovo, zbylých šestnáct Spitfirů dorazilo do Československa o několik týdnů později:
– 12 přistálo v Praze 24. srpna 1945 a
– 8. září 1945 přiletěly ještě 4
– do konce roku 1945 dorazily údajně ještě další dva. Celkem tedy přelétlo z Velké Británie do Československa 72 Spitfirů LF.Mk.IXE.
Ještě před koncem roku 1945 a pak v dubnu 1946 však nově jmenovaný podnáčelník hlavního štábu pro zvláštní úkoly, divizní generál RNDr. Karel Janoušek, vedl s britskou stranou jednání o dalších vojenských dodávkách. Z československé strany se kromě jiného uvažovalo o zakoupení dalších, celkem 175 Spitfirů, které měly jednak doplnit stavy těch pluků našeho letectva vyzbrojených těmito letadly na plné tabulkové počty, a měly také nahradit do té doby havarované stroje. Realizovala se však jen dodatečná dodávka v počtu šesti Spitfirů. Byly dodány mezi prosincem 1946 a červnem 1947. To zvýšilo cekový počet do Československa dodaných Spitfirů LF.Mk.IXE na celkových 78 kusů.
Podle statistiky pořízené k 11. červenci 1946 mělo československé vojenské letectvo k dispozici celkem 146 stíhacích letounů, přičemž Spitfiry LF.Mk.IXE označované jako S 89 tvořily téměř polovinu. Bylo jich celkem 68, zatímco zbytek tvořilo:
– 24 sovětských Lavočkinů La-5FN a
– 54 „avpčkinů La-7.
Spitfiry, které byly vyrobeny zcela nově, tvořily nejkvalitnější součást tehdejšího čs. stíhacího letectva.
K 15. březnu 1948 jich mělo celé československé letectvo k dispozici celkem 64 kusů, z nichž bylo:
– 53 letuschopných a
– 11 opravovaných.
– další 4 kusy byly neprovozuschopné a hodnocené jako neopravitelné nebo už totálně odepsané. Bohužel není mi úplně jasné, zda do tohoto počtu jsou započítány i letouny Bezpečnostního letectva. Nedá se nic dělat, je zde potřeba malá odbočka.
Dne 1. července 1935 byla výnosem MV č. 45.866/13-1935 zřízena československá letecká policie, jejíž výkon byl svěřen četnictvu. Četnických leteckých hlídek bylo na počátku zřízeno pět:
– v Chebu,
– Růžodole u Liberce,
– Hradci králové,
– Dolním Benešově u Opavy a
– Vajnorech u Bratislavy.
Od samého počátku stál u jejich zrodu major Antonín Vlk, který se stal také jejich velitelem. Původní plán na zřízení celkem patnácti leteckých hlídek, které by pokryly celé území Československé republiky, ztroskotal na politické situaci konce 30. let. Smutný konec četnických hlídek přišel oficiálně 31. března 1939, tedy 2 týdny po vzniku protektorátu.
Po skončení 2. světové války bylo v roce 1946 zřízeno bezpečnostní letectvo, zahrnující velitelství letectva sboru národní bezpečnosti při ministerstvu vnitra, letecké oddíly a letecké hlídky. v Jeho čele stál opět Antonín Vlk, tentokrát už v hodnosti plukovníka. V úkolech bezpečnostního letectva se odrážel jak vývoj letecké techniky, tak i potřeby doby a vývoj politické situace na našem území. Letecké hlídky tak prováděly ochranu vzdušného prostoru proti cizím letounům, dozor nad civilními aerokluby, pomáhaly při živelných pohromách, ale také pátraly po banderovcích a dalších pachatelích trestné činnosti. Prováděly také kurýrní službu.
Tato letecká policejní složka obdržela koncem roku 1947 i Spitfiry LF.Mk.IXE. Obvykle bývá udáváno, že Bezpečnostní letectvo převzalo pět Spitfirů, které dostaly novou imatrikulaci:
OK-BXA,
OK-BXC,
OK-BXD,
OK-BXF a
OK-BXL.
Známy jsou však i imatrikulace OK-BXP a OK-BZN, takže nelze vyloučit, že jejich počet zde by mohl být i vyšší.
Sloužily zde zcela jistě do listopadu 1948, nevím tedy, kde by se vzalo 70 či 71 letadel pro Izrael.
