14. 11. 2021 14:00 – 14. 11. 2021 16:00
V neděli 14. listopadu proběhla od 14 hodin v karlovarském kině Drahomíra vzpomínková akce Izrael žije.
Tuto tradiční akci u příležitosti smutného výročí tzv. Křišťálové noci pořádá již šestnáctým rokem Židovská obec Karlovy Vary ve spolupráci s českým zastoupením Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ ČR). Letošní ročník, během kterého jsme si připomínali 83. výročí těchto tragických událostí, byl poznamenán zhoršující se pandemickou situací, a proto bylo v sále přítomno znatelně méně účastníků, než v předchozích letech. Ti, kteří přišli, ale zažili vskutku pestrý program.
Přítomné pozdravil a vzácné hosty přivítal Pavel Rubín, předseda ŽNO KV, aby vzápětí vzpomenul na ty, kteří v uplynulých dvou letech navždy opustili řady karlovarské obce. Byly to dvě charismatické dámy, které se i přes svůj vysoký věk pravidelně účastnily setkání a společenského života. Paní Doris Pešková patřila k hrstce 26 souvěrců z předválečné, dvou a půl tisícové karlovarské židovské komunity, kteří se z nacistických lágrů vrátili zpět. Zesnula dne 8. listopadu 2020. Zbývaly necelé tři měsíce a dožila by se rovných sta let. Paní doktorka Jarmila Weinbergerová, jedna z mála přeživších tzv. rodinného tábora v Auschwitz-Birkenau, zesnula 9. prosince 2020. A právě pro rok 2020 se stala laureátkou Ceny Paměti národa. Cenou Paměti národa oceňuje od roku 2010 organizace Post Bellum osobnosti, které ve svých životech prokázaly, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova.
Moderování následujícího programu se poté ujal Radek Hejret, místopředseda ICEJ ČR. Jako první uvítal na podiu svoji manželku Ludmilu Hejretovou, která svým krásným hlasem bez hudebního doprovodu přednesla židovskou modlitbu Avinu Malkeinu, ve které se mimo jiné říká: „Otče náš, Králi náš, slyš nás všechny, Otče náš, Králi náš, zapiš nás navždy v Knize života.“
Poté byla k mikrofonu pozvána J. E. velvyslankyně Státu Izrael, Anna Azari, která všechny přítomné překvapila projevem předneseným plynně v českém jazyce. Vzpomenula událostí, které se odehrály v noci z 9. na 10. listopadu 1938: „Co se stalo tu noc? Hořely synagogy, rabovalo se, umírali lidé. A měnilo se všechno. Byl to začátek cesty, která pro šest milionů Židů skončila v Terezíně, Dachau, Buchenwaldu, Osvětimi. Byla to noc, kdy se rozbíjelo sklo. A kdy se rozbila civilizace.“ Všem přítomným poděkovala za účast, protože jejími slovy: „Čím více lidé dělají proti antisemitismu a rasismu, tím lépe pro celou společnost.“
Na její slova navázal hejtman Karlovarského kraje, Petr Kulhánek, který použil velmi výstižné přirovnání: „Když pohladíte Kameny zmizelých v našem regionu se jmény zavražděných židovských sousedů, zastudí vás v dlani a zamrazí po těle. Každý z těch mnoha kamenů v sobě nese vzpomínku na zmařený život toho, kdo miloval své blízké, svou práci, místo, kde žil. Dodnes mezi námi žijí pamětníci, kteří na vlastní uši slyšeli řinčení skel, rozbitých výloh a oken. Viděli plameny hořících synagog v Karlových Varech, Sokolově, Chebu, Mariánských a Františkových lázních. A to jenom proto, že namísto normálních sousedských vztahů, v nichž nikdo neřešil etnický nebo náboženský původ, nastoupila demagogie nenávisti a vsudypřítomný strach. Jeho jménem bylo možné ponížit a zadupat hodnotu lidského života na tu nejnižší možnou úroveň. Aby se to už nikdy neopakovalo, je naším hlavním úkolem předat vzkaz dalším generacím. Považuji za nesmírně důležité, aby právě mladí lidé necítili jen chladný otisk Kamene zmizelých, ale aby za ním stále viděli tvář, slyšeli hlas a cítili emoce.“
Primátorka města Karlovy Vary, paní Andrea Pfeffer Ferklová, připomněla, že na začátku dvacátého století zažívalo jejich město zlatý věk: „Vary byly městem kosmopolitním, ve kterém se setkávali návštěvníci z celého tehdejšího světa. Lidé mnoha národností tu také žili a pracovali, město také přežilo celkem bez úhony první světovou válku. Ve 20. a 30. letech však i tady začal sílit německý nacionalismus a tendence odtrhnout Sudety, pohraniční oblasti historických českých zemí, od nově vzniklého Československa a připojit je k nacistické říši. Nesmírnou sebedůvěru dodaly nacistům mnichovské události, během nichž evropské velmoci obětovaly Sudety s vírou, že tím přispějí k uklidnění situace a zachování světového míru. Odpovědí jim ale byla druhá světová válka. Důsledkem rostoucí sebedůvěry nacistů pak byla Křišťálová noc, která v podstatě odstartovala holocaust. V Karlových Varech jí za oběť padla také krásná synagoga, která byla vystavena pouhých šedesát let před tím. Nacistické Německo tím dalo jasně najevo svou pravou povahu, svůj názor na nové uspořádání světa, ve kterém nebylo problémem zbídačování a poté i masové vraždění nevyhovujících spoluobčanů.“ Paní primátorka také zdůraznila, že lidstvo i dnes, ve 21. století, přes veškeré poznání, vzdělanost a technologickou vyspělost, není takového nebezpečí zbaveno. I dnes hrozí popření zdravého rozumu ve jménu národní, rasové, třídní či náboženské nenávisti, a proto je zapotřebí minulost neustále připomínat.
Po další židovské písni Kol ha Olam Kulo v podání Ludmily Hejretové přišla na podium paní Helena Brázdová, žijící svědkyně hrůz šoa, a to v doprovodu pana Lukáše Květoně, sociálního pracovníka karlovarské židovské obce. Paní Brázdová se s námi podělila krátce o svůj životní příběh, v němž hlavní roli sehrála její maminka, se kterou se pro její židovský původ rozešel její tatínek, sudetský Němec. Proto byly obě dne 20. 11. 1942 deportovány do ghetta v Terezíně, kde musely čelit mnoha nesnázím, nemocem, hladu, vyčerpání a neustálému strachu z transportů na východ. Jejich válečný osud skončil dne 8. května 1945 šťastně osvobozením Terezína Rudou armádou, ale všech šestnáct příbuzných z maminčiny strany bylo nacistickou mašinérií zavražděno.
Další vzácný host, který se ujal slova, byl vrchní zemský rabín, Karol Efrajim Sidon, který přítomné vyzval k uvažování nad používáním temínu Křišťálová noc. „V Německu se mluvilo o Kristalnacht. Oni viděli v té spoušti, v té zkáze, něco krásného. Jak je možné, že někdo vidí něco pěkného v něčem, co se jeví jako jasně negativní? Jak mohli lidé vidět křišťály tam, kde na chodnících ležely zakrvácené střepy z vytlučených výloh? Neměl ten okolní svět už tehdy zasáhnout? Neměl ten svět už tenkrát říct a dost? Myslím, že na to sílu měl, kdyby se dal dohromady a nebyl rozštěpen na různé zájmové skupiny, které spolu nedokázaly vést ani dialog.“ A dále nás vedl v modlitbě El male rachamim za všechny oběti zavražděné v období šoa.
Po dalším hudebním předělu, ve kterém Ludmila Hejretová připomněla, že přes všechny historické pokusy o vymazání židovského lidu Izrael žije, přišel k mikrofonu mladý historik a pedagog Jiří Klůc. Ten nás seznámil se svou knihou Příběhy čs. židovského vojáka Josefa Müllera a s výsledky svého bádání s psaním této knihy spojenými: „Manželka pana Müllera se jmenovala Bela, vzali se v únoru 1945 v Prešově na Slovensku, ale co je podstatné, že podle později nalezeného kmenového listu se za svobodna jmenovala Bela Rebeca Lecker a narodila se v roce 1923 právě tady, v Karlových Varech. A zastupuje nám zde několik desítek lidí, karlovarských rodáků židovského původu, kteří se zapojili do osvobozování naší vlasti od nacistické nadvlády.“
Pavel Rubín poté nechal promítnout několik nově nalezených autentických fotografií ze dnů 9. a 10. listopadu 1938, na nichž byla zachycena karlovarská synagoga. Kdybyste na nich hledali krásnou, v letech 1875 až 1877 v novorománském a novogotickém eklektickém stylu vystavenou, na délku 36, na šířku 22 a na výšku 40 metrů velikou, monumentálně vypadající stavbu, byli byste zklamáni. Nic takového fotografie nezachycovaly. Jen kouř, dým, plameny ohně olizující jakési zdi v temné noci. A na poslední fotografii ruiny určené k demolici. Ano, takto vypadají autentické fotografie staré 83 let.
Závěr programu byl věnován připomínce události radostnější. Sledovali jsme video sestřih ze 150. výročí založení Židovské obce Karlovy Vary, u kterého jsme si připomněli krásné slavnostní chvíle z podzimu roku 2019. Celé odpoledne završil video pozdrav Mojmíra Kalluse, předsedy českého zastoupení ICEJ, natočený v kibucu Jad Mordechaj, ve kterém děkuje českým dárcům z řad křesťanů za vytrvalou finanční pomoc Izraeli v krizi, díky které byl v tomto kibucu nedaleko hranic s Pásmem Gazy rekonstruován protiraketový kryt.
Dá-li Bůh život a zdraví, sejdeme se v Karlových Varech za rok znovu, historie Křišťálové noci se totiž nesmí zapomenout.
Radek Hejret
