Praha Jeruzalém

Když jsem se s Ráchel Alon Margalit setkala v Jeruzalémě poprvé, rozhovor se rychle stočil do Čech...

Autor: Krista Gerloffová, 6.11.2020

Ačkoliv jsme seděly nad šálkem kávy v kavárně s pohledem na hradby Starého města, myšlenkami jsme byly v Dobrušce, kde Ráchel absolvovala kurs češtiny: „Rozhlížela jsem se kolem sebe a říkala si: Vždyť to mohl být tvůj domov!“ Její hlas zněl dojatě a já jsem bez dlouhého rozmýšlení odvětila: „A zase bude.“ Od té doby už uplynulo hodně vody - spíš v Čechách než v Izraeli. A Ráchel se podílela na organizaci vyučování češtiny pro děti českých rodičů v Izraeli a hlavně se jí podařilo nastartovat výměnu studentů středních škol.

Důvodem, proč Čechy Ráchel přitahují a proč věnuje tolik úsilí, aby mezi oběma zeměmi, nebo spíš mezi lidmi obou zemí, vznikaly přátelské vztahy, je její otec, český a izraelský letec Joe Alon, původním jménem Josef Placzek: „O tátu jsem přišla, když mi bylo pět a půl. Byl atašé letectva na izraelském velvyslanectví ve Washingtonu mezi lety 1970-1973 a bylo mu 44, když byl zavražděn. Po jeho smrti jsme se s maminkou a mými dvěma sestrami vrátily do Izraele, kde jsme žily ve vesničce izraelských letců a jejich rodin.“

Na to má Ráchel pěkné vzpomínky: „Všechny ulice se jmenovaly podle ptáků: Orlí, Slavičí, Skřivaní…Všechny děti byly děti letců a všichni jsme se kamarádili. Náš domov byl otevřený. Maminka každý pátek večer zapalovala svíčky na svátečně prostřeném stole. Velké svátky jsme slavili u strýčka nebo tety z maminčiny strany. Když mi bylo osmnáct, poslala jsem dopis strýčkovi do Austrálie. Byl to bratr mého otce. Do té doby jsme nebyli moc v kontaktu, protože telefonování bylo drahé. Poprosila jsem ho, aby mi napsal něco o tátovi. Neměla jsem o jeho dětství žádné informace z první ruky. Tak se mezi mnou a strýcem Davidem vyvinul úžasný vztah, který trval až do jeho smrti.“

Průkopníci z kibucu Bet Alfa

Při jednom z našich dalších setkání sedíme nad zažloutlými dopisy Rácheliny babičky a dědečka z otcovské strany, které Ráchel obdržela od australského strýčka. Většina je v němčině, některé v češtině, některé v obou jazycích. Snažíme se spolu vyluštit další podrobnosti tragického příběhu Tekly z Paderbornu a Siegfrieda Placzka z Hustopeče. Ti dva se seznámili a vzali v kibucu Bet Alfa v údolí Jezreel. Tekla se tam přes odpor svých rodičů vypravila jako mladá sionistka, pociťující vzrůst antisemitských nálad ve svém okolí. Siegfried, zvaný Friedel, byl sionistou plným komunistických ideálů o založení nové spravedlivé společnosti v židovské domovině, kterou Židům přislibovala v Britském mandátu Palestina Balfourova deklarace.

„Moji prarodiče byli průkopníci,“ vypráví Ráchel ne bez známky hrdosti. „Přišli do údolí Jezreel na úpatí hor Gilboa, aby proměnili skalnaté kopce a bažinaté údolí v kvetoucí plantáže a úrodná pole,“[1] napsal ve svých memoárech její strýc David. Právě v kibucu se David a Josef narodili. Už po osmi letech v roce 1930 se ovšem Friedl rozhodl vrátit s celou rodinou do Evropy, zklamán celkovou situací, která neodpovídala jeho ideálům. Ráchelinu tatínkovi Josefovi byly teprve dva roky.

Zpátky do Evropy

Dědeček Friedel, kterého Ráchel nikdy nepoznala, našel práci v České Lípě. Později se celá rodina usadila v Teplicích, kde působil v radě německy mluvící židovské obce. Chlapci, do té doby znalí hebrejštiny a němčiny, začali chodit do české školy. David ve svých memoárech píše: „Otec věřil, že nejlepší cesta, jak vyřešit „židovskou otázku“, je asimilovat a integrovat se do české společnosti. Aby potvrdil sílu svého přesvědčení, uvedl ve všech našich oficiálních dokumentech jako národnost českou, ačkoliv bylo Československo jednou z mála zemí, kde bylo židovství jako národnost oficiálně uznáváno.“[2]

Hned po vyhlášení Norimberských zákonů v sousední zemi se mnozí příbuzní Placzkových začali z Německa vystěhovávat do celého světa, ale nejvíce do Palestiny. Snažili se Friedla přesvědčit, aby se vrátil, ale bez úspěchu. V pohraničí, kde rodina žila, docházelo ke každodenním potyčkám mezi Čechy a Němci. Ačkoliv byl Ráchelin dědeček přesvědčeným komunistou a vštěpoval dětem, že je náboženství opium lidstva, chodil kvůli svému zaměstnání s rodinou do synagogy. David, starší z obou synů, dosáhl věku třinácti let, tedy náboženské dospělosti. Naučil se přednášet ze svitku Tóry celý starozákonní oddíl. Jeho Bar micva byla úplně poslední v synagoze v Teplicích, která byla zničena po vstupu německé armády.

Rodina Placzkových uprchla s mnohými dalšími do Prahy. Když se pak snažili najít jakoukoli cestu úniku, bylo už pozdě. Poslední zachovaný dopis, který Rachel vlastní, je z roku 1941, kdy byl Friedel poslán do koncentračního tábora v Terezíně. Odtud vedla smutná cesta obou Rácheliných prarodičů do Osvětimi. Chlapce se jim ovšem podařilo zavčasu poslat „Kindertransportem“ do Anglie.

V zachovaném dopise z roku 1939 píše Tekla svému synovi Josefovi německy tyto řádky: „Můj milý Jossi! Neumíš si představit, jakou jsme měli radost z Tvého tak krásně napsaného dopisu. Jak se máš a co děláš o prázdninách? Jak dlouho ráno spíš? Tolik bych o Tobě chtěla vědět. Miluješ mě ještě? Víš, že doufáme, že se tam také brzy dostaneme? To by bylo skvělé, viď? Mám Tě moc ráda. Tvoje maminka.“

Milému Pepíčkovi zase píše tatínek: „Tvůj dopis je tentokrát moc hezky psaný. Sloh je takový, že si myslím, jestli Ti David při tom nepomáhal. Jak jste oslavili Tvoje narozeniny? Víš, že Hana a Ella jsou také již v Anglii? Můžeš také jednou napsat Hugovi. David má adresu od Motte a tam můžeš poslat pro Huga dopis. Co teď děláš o prázdinách celý den? Napiš nám zase brzy a pozdravuj rodinu Ratclifovou. Srdečně Tě zdraví Tvůj otec Friedel.“

Kromě chlapců Davida a Josefa přežil nacistickou okupaci z rodiny Placzků strýček Oskar, se kterým se David a Josef po válce opět setkali. Jeho potomci žijí dodneška v Brně.

Po válce do Izraele

Se svým přítelem Hugem Maislem, později Maromem, absolvoval Ráchelin otec v Čechách letecký kurs. Oba byli odhodláni podpořit židovský stát bojující ve Válce o nezávislost o svou holou existenci. Oba vešli do dějin jako zakladatelé izraelského letectva. V Beerševě se Josef seznámil s Dvorou, která pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici. Ráchel je třetí ze tří dcer, které se jim narodily. Její černé vlasy se stáčejí do drobných kudrdlinek a i její tmavá pleť prozrazuje geny ze strany maminky. „Maminka se narodila v Jemenu. Poté, co se rodiče vzali, už nešla do práce. Protože tatínek přišel jako dítě o domov, chtěla být vždy pro něho. Vařila tradiční jemenské, ale i aškenázké pokrmy, jako například ‚gefilte fisch‘. Naučila se i česká jídla, dělala knedlíky a husu s červeným zelím na kmíně.“

Čeští a australští Plačkovi

Jednou se Ráchel se sestrou a jejich manželi rozhodla podívat se do Prahy. Dali o tom vědět i svému bratranci v Austrálii: „Nato nám vyprávěl, že se s ním spojila dcera našeho bratrance z Brna. Že prý hledá své příbuzné, a že mají v Brně kavárnu Placzek. A tak jsme se rozhodli zajet si do Brna a vzali jsme s sebou nějaké fotky. Při našem prvním setkání vytáhli i Plačkovi stará alba a po sedmi minutách jsme byli jedna velká rodina.“

David si vzal Irenu, Jiří si vzal Jiřinu, a proto už nejsou Plačkovi Židé. Jako Žid se uznává, kdo má židovskou matku. „Ale krev není voda!“ říká Ráchel. „Jsme prostě bratranci, a že už nejsou Židé, mě vůbec nezajímá!“ V jejím hlase je cítit mírné vzrušení. Pochvíli se k tématu vrátí: „Nemohu říct, že nezajímá. Tedy zajímá. Ale neobviňuji nikoho, že po holocaustu opustil židovství. Znám do dneška lidi, kteří nepůjdou do databáze Beit haTfutsot hledat své rodinné kořeny, protože nechtějí být nikde uvedeni. Víme, co tyto listiny způsobily.“

Kurs češtiny v Dobrušce

Později se Ráchel přes Klub izraelských přátel České republiky dozvěděla o možnosti přihlásit se na kurs češtiny. „Skočila jsem do toho po hlavě. Toužila jsem poznat své kořeny, které byly podle mého názoru přeseknuty příliš brzy.“ Cesta autobusem z Prahy do Dobrušky i čeština, kterou kolem sebe slyšela, ji dojímaly. „Dívala jsem se z okénka na krajinu a celou dobu jsem musela přemýšlet: Jestlipak se v tomto lese skrývali Židé? Byly to smutné myšlenky. Po třech dnech jsem rozhodla popovídat si sama se sebou o tom, jestli se chci soustředit na to, co není, nebo na to, co je. ‚Není‘ jsem znala od malička - nebyl dědeček a babička, a i o tatínka jsem přišla. Rozhodla jsem se, že si z příběhu své rodiny vyberu to nejlepší s ohledem na českou zemi, na kurs i na český jazyk.

Myslím si, že pro toho, kdo vyrůstal s traumatem nebo s životními výzvami v dětství, je každý kousek něčeho dobrého obrovská věc. Myslím si, že kdo má snadný život, snáze upadá do depresí. Život je plný výzev, těžkostí a problémů. Ale máme volbu - deprese, anebo vidět to dobré.“ Rachel studovala literaturu a založila soukromé nakladatelství „Tfarim“, které se věnuje zapisování životních příběhů Izraelců: „Protože sepisuji příběhy starých lidí, kterým je zatěžko vstát z křesla a podat skleničku vody, uvědomuji si, že to, že můžu vstát, že můžu chodit nebo si dát kafe s cukrem, je velká věc. Není snadné o tom někoho přesvědčit, ale myslím si, že se člověk v tom může cvičit: Večer se prostě zamýšlím, jaká dobrá věc se mi ten den stala.“

Poté, co se Ráchel rozhodla soustředit se na to dobré, začala se v Čechách cítit jako doma. „Umím si představit, že bych tam žila a přijala za své, co ta země a její lid může dát. A víš co? Češi se ti dívají přímo do očí. Hodně jsem cestovala po světě a zažila, že se lidé odvracejí a hned si myslí, že po nich něco chceš nebo jim vyhrožuješ. I v Izraeli se ti lidé dívají do očí. Je to něco milého a přátelského.“

Studijní program na památku Joa Alona

Během jejího pobytu v Čechách vznikla myšlenka zorganizovat výměnu českých a izraelských studentů: „Chtěla jsem oplatit, co jsem během kurzu přijala, a také vyučovat. Víš, i když nejsem oficiálně učitelka, ráda přednáším. Tak vzniknul nápad vzít mládež z desáté třídy, než se začnou připravovat na maturitu a u nás odejdou sloužit do armády, a stavět na tom, co je mezi námi podobné - na společné historii včetně české pomoci při vzniku našeho státu, ale i na společném humanizmu.

Židé, kteří se narodili před vznikem státu, se na Izrael dívají jako na zázrak, který je potřeba chránit a udržovat. Já už jsem se narodila do úplně jiné situace, než v jaké byli dědeček s babičkou. Je, co vylepšovat, ale máme domov.“

Ráchel je přesvědčena, že se čeští a izraelští studenti mohou vzájemně obohatit. Název programu, který vytvořila, zní v hebrejštině: Studijní program Joa Alona ke sblížení srdcí, v češtině pak: Studijní program na památku Joa Alona. Už v názvu samotném jsou cítit naše kulturní rozdíly. Nicméně srdce se sblížila a čeští středoškoláci z Příboru byli návštěvou Izraele nadšeni.[3] Návštěvu Izraelců v Čechách zatím znemožňuje pandemie.

 

 

[1] David Placzek, Memoir (Jerusalem, Israel: Tfarim Publishing, 2016), 13.

[2] David Placzek, Memoir (Jerusalem, Israel: Tfarim Publishing, 2016), 20.

[3] http://www.gypri.cz/projekt-the-joe-alon-connection-program-uspesne-ukoncil-svou-prvni-polovinu/ (28.10.2020).

 

07. 11. 2020 06:14 105 Krista Gerloffová Zdroj: Redakce Israel.cz

Klíčová slova

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem