Spojené arabské emiráty budou profitovat z užších vztahů s nejstabilnější a vyspělou zemí Blízkého východu. Patří sem hospodářská a technologická partnerství, sdílení armády a zpravodajských informací, vzájemný cestovní ruch a lepší vztahy s USA a velkou částí zbytku světa.

Dohoda Spojených arabských emirátů o normalizaci vztahů s Izraelem je pro budoucnost Izraele a nebezpečnou oblast, v níž žije, podstatná. Nebyla to první taková dohoda – byly uzavřeny mírové smlouvy s Egyptem (1979) a Jordánskem (1994) – ale pravděpodobně nebude poslední. Je pravděpodobné, i když stále není jisté, že další země v Perském zálivu mohou následovat. Dokonce i libanonský prezident Michel Aoun „naznačil možnost mírových rozhovorů s Izraelem“. V žádném případě nevylučoval, že by se připojil k dalším arabským zemím, které své vztahy s Izraelem uvedly do běžného stavu.

Ačkoli palestinské vedení se proti dohodě postavilo – jako vždy proti všemu – z toho může mít také prospěch. Spojené arabské emiráty budou usilovat o dvoustátní řešení a hlas SAE bude mít větší vliv jak ve Spojených státech, tak v Izraeli. Řešení mezi dvěma státy, které zajišťuje bezpečnost Izraele, by vyžadovalo demilitarizovanou Palestinu s izraelskou vojenskou přítomností v údolí Jordánu a teritoriální výměny, které udržují současné bloky osídlení jako součást Izraele. To by umožnilo sousední, životaschopný palestinský stát, který by mohl prosperovat, pokud by udržoval mír s Izraelem. Palestinci by si mohli takový stát zajistit, pokud by souhlasili s jednáním s Izraelem o současném Trumpově plánu, který je nyní na stole.

Dohoda objasňuje, že palestinské vedení již nemá veto ohledně jednání a postojů svých arabských sousedů, kteří budou dělat to, co je v jejich nejlepším zájmu. Rovněž se ukázalo, že posilování vazeb s vojensky, technologicky a ekonomicky silným Izraelem je nejlepší ochranou před nebezpečím, kterou představuje Írán, který se po desetiletí snaží disponovat vlastní schopností dodávat jaderné zbraně.

Většina vůdců americké demokratické strany, včetně prezidentského kandidáta Joe Bidena a jeho viceprezidentského výběru, Kamaly Harrisové, dohodu ocenili. Jedním z mála prominentních Američanů, kteří dohodu shazovali, však byl Ben Rhodes, poradce v oblasti zahraniční politiky bývalého prezidenta Baracka Obamy, který byl nápomocen při uskutečňování hrozné dohody s Íránem, který dal v podstatě zelenou jadernému programu. Paradoxně a zvráceně to byla pro íránská politika Obamy a Rhodese, která přispěla k strachu, který přiblížil SAE blíže k Izraeli. Emiráty vědí, že Izrael nikdy nedovolí Íránu vyvinout nebo získat jaderné zbraně, bez ohledu na to, co je to bude stát, ho zastavit. Pro zbytek světa – včetně USA – je jaderný Írán regionálním diplomatickým problémem. Pro Izrael je to existenciální hrozba. Pro státy Perského zálivu představuje jejich režimy vážnou hrozbu.

Dohoda je však více než „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Spojené arabské emiráty budou mít mnoho výhod z užších vztahů s nejstabilnější a vyspělou zemí Blízkého východu. Patří sem hospodářská a technologická partnerství, sdílení armády a zpravodajských informací, vzájemný cestovní ruch a lepší vztahy s USA a velkou část zbytku světa.

Dohoda také ukazuje, jak rychle dochází ke změnám v této nestabilní části zeměkoule. Bylo to teprve před několika desítkami let, kdy nejsilnějšími spojenci Izraele byli Írán a Turecko, a jeho nejvíce nepřekonatelnými nepřáteli byli Egypt, Jordánsko a státy Perského zálivu. Nyní je opak pravdou. Jediným stálým konstruktivním prvkem v regionu je demokratický Izrael s úzkými vazbami na Spojené státy americké.

Druhou konstantou – ale ničivou – je palestinské vedení. To neustále říká ne čemukoliv, co zahrnuje zavedení normálního vztahu s Izraelem. Tento postoj sahá až do 30. let, kdy odmítli doporučení Peelovy komise, které by jim dalo stát ve velké většině britského mandátu. Ale protože by to také dalo Židům nepatrný nesousední stát, Palestinci řekli ne. Chtěli, aby nebyl židovský stát víc, než chtěli, aby byl palestinský stát. Tento přístup pokračoval v letech 1948, 1967, 2000 a 2008. Pokračuje však dodnes, například svým odmítnutím vyjednávat o mírovém plánu podle Trumpa. Jak to jednou uvedl Abba Eban: Palestinci prostě nemohou jen odpovědět ano – nikdy nepromarní příležitost k promarnění příležitosti. Spojené arabské emiráty však mohou říct ano a nenechat si tuto příležitost utéct. Zbytek arabského světa by měl následovat. Možná si pak palestinské vedení uvědomí, že i oni by si měli sednout a vyjednat plný mír s národním státem židovského lidu.

Autor: Alan M. Dershowitz, 16. srpna 2020