Jak se to stalo, divil se Walid Shoebat z Betléma, že „4. června 1967 jsem byl Jordáncem a přes noc jsem se stal Palestincem?“
Autor: Jerold Auerbach, Der Algemeiner
Tisíce let před tím, než se po Šestidenní válce Palestinci objevili na světové scéně, byl „Západní břeh“ známý jako Judsko a Samaří. „Palestina“ se datuje od Mandátu Ligy Národů (1923), který udělil Anglii vládnoucí moc nad zemí (včetně Transjordánska) která byla předtím ovládána poraženou Osmanskou říší.
Mandát uznal „historickou spojitost židovského lidu s Palestinou“. „Palestinci“ nebyli zmíněni; Arabové v Zemi Izrael postrádali jakékoliv národní povědomí jako lid. Dvě desetiletí po zrodu Izraele, po Šestidenní válce, pak hojně využili židovské a sionistické zdroje, což bylo v podstatě plagiátorství historie.
Název „Palestina“ se objevil jako zkratka názvu „Sýrie-Palestina“, který byl ve druhém století našeho letopočtu zaveden římskými dobyvateli, aby tak vymýtili spojení Židů s jejich biblickou vlastí. Moderní pojetí Palestiny se objevilo teprve v 19. století, kdy britští umělci a spisovatelé začali prozkoumávat „Svatou zemi“. Židé, napsal reverend Alexander Keith, jsou „lidem bez země“, zatímco „jejich vlastní zem… je zemí bez lidu“. O několik let později lord Ashley Cooper popsal „zemi bez národa“, která potřebuje „národ bez země“. Tento národ, tvrdil, je starověkým a právoplatným pánem půdy, Židé!“
Během raných let britského mandátu měli Arabové v Palestině stále velice malé povědomí o vlastní národní identitě. V roce 1937 prohlásil syrský vůdce Auni Bey Abdul-Nadi před Peelovou komisí: „Nic takového jako Palestina neexistuje.. ‘Palestina‘ je pro nás cizí. Byli to sionisté, kdo ji zavedli.“
Dokonce profesor historie na Kolumbijské univerzitě Rashid Khalidi, expert na palestinskou identitu, uznává, že před první světovou válkou „Palestina“ v arabském povědomí neexistovala. Sionistický rozvoj země fungoval jako magnet pro Araby z blízkovýchodních zemí, kteří do Palestiny přišli za lepším životem, a nakonec se z nich stali „Palestinci“.
Krátce před zrodem Státu Izrael arabský historik Philip Hitti připustil: „Nic takového jako Palestina v historii neexistuje.“ Dokonce rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 1947 odkazovala na území západně od řeky Jordán jako na Judsko a Samaří. Charakteristická palestinská identita se objevila až po ponižující porážce Arabů v Šestidenní válce.
Jak se to stalo, divil se Walid Shoebat z Betléma, že „4. června 1967 jsem byl Jordáncem a přes noc jsem se stal Palestincem? … Dokud se Židé nevrátili do Jeruzaléma, považovali jsme se za Jordánce.“
Opožděná palestinská identita
Co je na opožděné palestinské identitě nejnápadnější, je její odvození z židovských zdrojů. Stejně jako ostatní blízkovýchodní muslimové, i Palestinci si přivlastňují Izmaele, syna Abrahamovy otrokyně Hagar, jako spojení ke „svému“ patriarchovi Abrahamovi. Kenaánci byli adoptováni jako jejich vlastní pronásledovaný ancestrální lid. Ironické je, že jejich neustálé tvrzení na „právo návratu“ pro palestinské uprchlíky (a jejich potomky) napodobuje izraelský Zákon o návratu. Palestinští teenageři se nesmyslně přirovnávají k Anně Frankové, tím, že trpí pod izraelským „holokaustem“.
Sionistický aktivista a spisovatel Lee Bender v článku pro Jewish News Service z 9. února poukazuje na fakt, že jedna čtvrtina palestinských oblastí v Izraeli, Judsku a Samaří má starověká biblická jména. Mezi nimi například: Bethlehem (Beit Lechem), Hebron (Chevron), Beitin (Beit El), Jenin (Ein Ganim), Silwan (Shiloach), a Tequa (Tekoa).
Obvinění donekonečna opakovaná Spojenými národy, Palestinci a samozřejmě i The New York Times, že Izrael nemá žádný legitimní nárok na území nyní běžně známá jako „Západní břeh“ (Jordánu) jsou mylná, ba dokonce lživá. Postrádají znalost historie Židů v Zemi Izrael – a fakt, že identifikovatelná „palestinská“ přítomnost nebo identita se objevila teprve před nedávnem. Ale staré lži nikdy neumírají a možná dokonce ani nezmizí.
