Uprostřed pandemie, která tu zabila 30 000 lidí, vydává Španělsko zákon o euthenasii – součást evropské sebedestrukce.

Autor: Giulio Meotti, 22. 9. 2020 16:08

„Náš postoj ke smrti je nejednoznačný,“ řekl francouzský historik a filozof Rémi Brague pro Le Figaro loni v dubnu. „Podívejte se na slavnou frázi Friedricha Nietzscheho „Bůh je mrtev“. Znamená to, že smrt je božštější než Bůh, kterého přemohla. Takto se „Bůh je mrtvý“ logicky mění na „Bohem je smrt“.

Uprostřed pandemie, která způsobila smrt téměř 30 000 obyvatel Španělska, prosadila španělská vláda návrh zákona o urychlení eutanazie. „Právo na smrt“, které původně zvažoval parlament loni v únoru, právě dokázalo překonat dva pozměňovací návrhy předložené Lidovou stranou a Voxem.

Poslankyně skupiny Vox, María Ruiz Solásová, obvinila socialisty ze sázení „na smrt víc než na ochranu života. To je to, co vždy dělali. Dělali to u zákona o potratech, stejně jako se staršími obyvateli v domovech s pečovatelskou službou v nejtěžších chvílích pandemie, kdy bylo upřednostňováno uspání morfinem místo toho, aby je vzali na intenzivní péči a pokusili se je zachránit.“

Alejandro Macarron Larumbe, esejista, demografický expert a ředitel Fundación Renacimiento Demográfico, v rozhovoru poukázal na paradox země s nejnižší mírou porodnosti v Evropě, která sází spíše na konec života než na životy nové:

„Je to nepochopitelné. Ta posedlost ve prospěch eutanazie má jen jedno logické, hluboce antihumanistické vysvětlení: stát šetří na důchodech a lékařské péči pro seniory. Na druhou stranu neinvestovat do života, ve Španělsku a v Evropě, která kousek po kousku nedostatkem porodnosti umírá, je zradou našich národů a našich předků “.

Bez přistěhovalectví by se počet obyvatel Španělska za dvě generace snížil ze 47 na 23 milionů. „Tyto údaje porodnosti jsou podobné Španělsku z 18. století,“ vysvětlil mi Macarron Larumbe. „A je to dokonce ještě horší než porodnost v době občanské války. V roce 1939 se v bezútěšném Španělsku, s o dvacet miliony méně obyvatel, narodilo 422 000 dětí. Letos jich bude 359 000. Kolektivně nemáme morální právo vážně zhoršovat sociální dědictví, které jsme dostali od svých předků. Ale toto bude mít svou cenu: za úpadek naší společnosti velmi draze zaplatíme.“

Brague řekl vše: „Smrt, která nás dnes ohrožuje v podobě pandemie, je stejná smrt, s jakou Evropa se svou demografií už dlouho flirtuje“.

Tato evropská posedlost smrtí, ukončit spojení se životem, „zemřít důstojně“, uzákonit v každém ohledu sebezničení jednotlivce (jeho pohlaví, identitu, náboženství, rodinu, nyní i vlastní smrt) naznačuje smrtící impuls, který je základem duše naší společnosti.