Je mně to líto, ale zahraniční politika EU míru v Pásmu Gazy ani trochu neprospívá. A to pomíjím její nešťastnou roli ve válce v zemích bývalé Jugoslávie a následný průnik radikálních islamistů na Balkán. Už jsem to ostatně naznačil: EU vynakládá obrovské částky na pomoc Gaze, ale není schopna si ohlídat, co se s jejími penězi děje.
Autor: Jan Gazdík, Milan Mikulecký, 8.6.2021, aktualne.cz
„V Gaze není mír, ale jen příměří do další války,“ říká v rozhovoru s Aktuálně.cz bezpečnostní expert Milan Mikulecký, který v oblasti Zálivu dlouhodobě působí. Hamás nemá podle něj žádné ohledy: „Dokonce ani evropští odbojáři si ve druhé světové válce netroufli zneužívat civilisty jako živé štíty, což Hamás běžně dělá. Ve druhé světové válce tohle dělali jen některé jednotky SS nebo Japonci.“
Nedávný konflikt mezi Izraelem a Hamásem v Pásmu Gazy sice zmizel z titulních stránek a obrazovek médií, o žádný mír ale podle všeho nejde. Souhlasíte?
V Gaze o žádný mír opravdu nejde. Když mocnosti Dohody podepsaly po první světové válce s Německem Versailleskou mírovou smlouvu, tak francouzský maršál Ferdinand Foch prohlásil: „To není mír, to je jen pouhé příměří na dvacet let.“ A stejně tak to platí i pro tento konflikt. Žádný reálný mír v Pásmu Gazy nenastal a ani nenastane.
Izrael se ostatně s vedením Hamásu nedohodl na míru, ale jen na příměří. Je tedy jen otázkou, jak dlouhá bude přestávka mezi koncem konfliktu, o němž hovoříme, a začátkem dalšího. Předchozí příměří vydržela v uplynulé dekádě v průměru jen tři roky. Pokud půjdeme do historie ještě dále, tak tahle válka je tu odedávna, nikdy na delší dobu neustala.
S každým dalším konfliktem má Hamás při ostřelování Izraele o něco sofistikovanější rakety než v minulé válce. Některé typy dolétnou dokonce desítky kilometrů.
Hamás má raket také vždy o poznání víc. Neustále se k tomu při jeho útocích zvyšuje míra trpělivosti Izraelců.
Izraelci Hamásu promíjejí stále víc
Jak tomu rozumět? Jsou Izraelci ochotni snášet provokace a střety, které by Hamásu ještě před časem netolerovali?
Promíjejí mu stále víc a víc. Útoky na Izrael z Pásma Gazy nikdy neustaly. O odpalech jednotlivých střel, které izraelský protiraketový systém Iron Dome (Železná kopule – pozn. red.) buď sestřelil, anebo na ně nereagoval, protože mířily do neobydlené oblasti, média už ani neinformují. Izraelcům jednoduše nestojí za to roztočit při odvetě další spirálu násilí.
V Evropě se nepíše o zápalných balonech, jimiž Palestinci rádi útočí hlavně v období sucha na Izrael. Proti nim nefunguje ani jinak mimořádně účinný Iron Dome. Stojí za ohromnými požáry v místech, která Izraelci přeměnili z pouště v les. Tohle se z evropských médií dozvíte jen zcela výjimečně. O desítkách dalších provokací či útoků Palestinců už ani nemluvě. Rádi tento konflikt soudíme, ale hodně toho o něm stále nevíme.
Co tím máte například na mysli?
Naprostá většina elektrické energie proudí do Pásma Gazy z Izraele a Hamás za ni ani neplatí. Jenomže pokud by Izrael elektřinu nedodával, tak celý svět začne protestovat, jak se ubližuje už tak týraným Palestincům.
V izraelských médiích byla nedávno velkým tématem zajímavá událost, kdy Palestinci zasáhli raketami elektrické vedení z Izraele. Sami se od energetického zdroje odstřihli. Odborová organizace izraelských elektráren na to zareagovala prohlášením: nepůjdeme zničené vedení opravit, dokud Hamás nevydá Izraelce, které má v zajetí. Nebo alespoň jejich ostatky.
Izraelská vláda na odboráře přesto velmi silně tlačí, aby šli vedení bez jakýchkoliv podmínek opravit, aby se světové veřejné mínění nepustilo do Izraelců, že elektřinu nedodávají Palestincům úmyslně.
Nabízí se historické srovnání. Umíte si představit, že by Londýn ve druhé světové válce v letecké bitvě o Velkou Británii zásoboval elektřinou útočící nacistické Německo?
Vede to, že si Izraelci nechávají od Hamásu líbit víc než dříve, zároveň k neřešitelnosti konfliktu? Udržují tím při životě někoho, kdo je zároveň ohrožuje?
Přesně tak to je. Světové veřejné mínění se nechalo vmanévrovat do pozice, kdy se mnohdy nekriticky a za každou cenu zastává toho slabšího.
Proč si to tedy Izraelci nechávají líbit?
Časy se změnily. Navíc Izrael není, a možná už ani nechce být, příliš zdatný v propagandě. Velmi zruční jsou v tom naopak Palestinci. V nadsázce řečeno: absolventi „vysoké školy života“ dnes tvrdí, jak Židé ovládají svět. Izraeli kromě toho není nakloněna ani OSN.
Shrnuto: Izraeli se dlouhodobě nedaří přesvědčit světové veřejné mínění o svém pohledu na konflikt. Řekl bych dokonce, že některá velmi vlivná světová média ani nechtějí izraelské argumenty slyšet. A i když je mají k dispozici, tak je ignorují.
Izrael platí hořkou cenu za svou militarizaci
Má tento letitý konflikt vůbec mírové řešení?
Kdo by to dokázal zodpovědět, tak je kandidátem na Nobelovu cenu míru. Velmi tomu ale může napomoci zejména naděje prostých Palestinců na lepší život. Ta se jim ovšem nemůže nikdy splnit pod současným totálně zkorumpovaným vedením Palestinců v čele s prezidentem Mahmúdem Abbásem.
Situaci ovšem komplikuje v jisté míře i samotný Izrael.
Jak to myslíte?
Izrael je v tomto regionu široko daleko jedinou demokratickou zemí, tak jak vnímáme demokracii v Evropě. Protože ale už od svého vzniku v květnu 1948 bojuje o své přežití v mnoha válkách, jde o neobyčejně zmilitarizovanou společnost. To zanechává značné stopy na psychice lidí. Pokud totiž žijete pod neustálým a velmi reálným ohrožením, nemůže to nikdy být dobré pro dlouhodobý a příznivý vývoj společnosti.
Ohromné slovo v životě izraelského státu mají například tajné služby. To je v pořádku, protože chrání životy Izraelců. Pokud ale mají spolu s armádou a policií příliš velké slovo, museli by být lidé v čele těchto silových složek světci, aby toho někdy nezneužili. K tomu také čas od času dochází.
Kde ještě se v této válce nedaří Izraeli?
Izrael je také v posledních letech velmi citlivý na ztráty životů svých vojáků. Politici mají doslova hrůzu z toho, že se budou izraelští vojáci vracet domů v rakvích. Jen proto se mohla před deseti lety uskutečnit paradoxní výměna izraelského vojáka Gilada Šalita za více než tisíc vězněných Palestinců.
Problém je ale v tom, že izraelští politici tím dali Hamásu signál: jsme přespříliš citliví na vlastní ztráty. Mimo jiné i proto nedošlo nyní k pozemní izraelské operaci do Pásma Gazy. Izraelští vůdci se navíc obávali, že světová média budou zaplavena snímky mrtvých Palestinců.
I proto se Izrael spoléhá hlavně na letecké údery či protiraketový systém Iron Dome?
Samozřejmě. Málo se ale mluví o tom, že jde o mimořádně nákladný způsob válčení. Zapnutí Iron Dome stojí vždy miliardy dolarů. Jediná jeho antiraketa přijde na desítky tisíc amerických dolarů. A když ten systém jede nepřetržitě několik dnů, tak už jde o astronomické částky. Pro Izrael je to přesto mnohem přijatelnější než přicházet o své vojáky. Tohle v minulosti úplně neplatilo.
Co dělá naopak Hamás tak dobře, že ho jedna z nejvyspělejších armád, kterou ta izraelská je, není schopna porazit?
Ona by toho schopna byla, avšak jen za cenu obrovských ztrát na životech dětí, žen a starých lidí.
Hamás nemá žádné skrupule. Žádné zábrany v tom, co dělá. Ani ty nejmenší. Dokonce ani evropští odbojáři si ve druhé světové válce netroufli zneužívat civilisty, neziskovky a novináře jako živé štíty, což Hamás běžně dělá. Ve druhé světové válce tohle dělali jen některé jednotky SS nebo Japonci. Hamás kromě toho, jak už jsem říkal, pracuje skvěle s propagandou.
Zahraniční pomoc se málokdy dostane k obyčejným lidem
Může k míru přispět i normalizace vztahu Izraele s některými vlivnými arabskými zeměmi, jak jsme toho byli v poslední době svědky?
Samozřejmě. Na Blízkém východě může nastat mír, pokud se lidé naučí spolu mluvit. Ale nebude to platit, když tam bude neustále nějaká síla, které posílá Hamásu miliony dolarů či zbrojní technologie, aby tím podpořila nestabilitu a nepokoje v regionu. Ať již jde o Írán, Katar či Turecko. Bylo by rovněž zajímavé se podívat i na to, jak se k Hamásu dostávají moderní ruské zbraně.
Tento poslední konflikt proto chápu i jako kampaň k finanční sbírce na Hamás, aby se představitelé celého světa scházeli na dárcovských konferencích k obnově Gazy.
Nad svými penězi ale nebude mít nikdo z nich kontrolu. Část si jako vždy uloupnou politické špičky Hamásu, které nežijí v Pásmu Gazy, ale v pohodlném luxusu v Kataru či v Paříži. Zbytek padne na nákup zbraní a budování teroristické infrastruktury včetně útočných tunelů. Jen minimum vybraných peněz skončí u strádajících a potřebných Palestinců z ulice.
Hamásu se zmíněné sbližování Izraele s vlivnými Spojenými arabskými emiráty, nebo dokonce Saúdskou Arábií vůbec nehodí do krámu. A řekl bych dokonce, že je to pro něj velké riziko.
Klasik praví, že když nejsou peníze, není ani válka.
A o to přesně jde. Administrativa předcházejícího prezidenta USA Donalda Trumpa zmrazila dohodu exprezidenta Baracka Obamy s Íránem. Tomu pak vyschly finanční zdroje, což vedlo k utlumení několika konfliktů. Nejenom v Pásmu Gazy, ale i v Jemenu. Bez zdrojů se najednou ocitlo i hnutí Hizballáh v Libanonu – jednoduše proto, že významně zeslábl tok peněz z Íránu.
Nová americká administrativa pracuje ovšem na tom, aby se dohoda s Íránem opět obnovila. Takže se zřejmě obnoví i zmíněné penězovody.
Vy se ani netajíte názorem, že na konfliktu mezi Izraelem a Hamásem se podepisuje i Evropská unie. Nejste přece jen k EU a USA až příliš kritický?
Je mně to líto, ale zahraniční politika EU míru v Pásmu Gazy ani trochu neprospívá. A to pomíjím její nešťastnou roli ve válce v zemích bývalé Jugoslávie a následný průnik radikálních islamistů na Balkán. Už jsem to ostatně naznačil: EU vynakládá obrovské částky na pomoc Gaze, ale není schopna si ohlídat, co se s jejími penězi děje.
Jak vnímáte postoj České republiky k izraelsko-palestinské otázce?
Přiznejme si, že jsme v této „partii“ přece jen až příliš malým hráčem. Na druhé straně je Česká republika od časů prezidenta Václav Havla ve vztahu k Izraeli konzistentní. Nehledě na drobnější excesy některých českých politiků.
Říká se mně to sice dost těžko, ale i prezident Miloš Zeman je v tomhle směru konzistentní. Myslím, že si ještě dokážeme udržovat, na rozdíl od některých zemí Evropské unie či NATO, kritické myšlení a vnímat, kdo má v nepřehledných poměrech Blízkého východu pravdu.
Milan Mikulecký byl několik let poradcem českého ministra obrany. Nyní dlouhodobě působí jako bezpečnostní expert v oblasti Perského zálivu.
