Prosím, říkají, zapomeňte na minulost. Všechny ty ošklivé poznámky na adresu židovského státu jsme nemysleli vážně. Tak nějak.
Autor: Jack Engelhard 17.6.22 11:00
Kdysi se vtipkovalo… proč dal Všemohoucí Židům zemi oplývající mlékem a strdím? Proč ne plyn a ropu?
K údivu téměř všech po dobu asi dvou tisíc let se ukázalo, že ano! Řekl, ať je plyn a plyn byl.
Ale ne tak rychle. Nejprve museli lidé uvěřit, že tato dobrá Země může dodávat ropu. Pro Zemi, která byla od Stvoření považována za zemi bez paliva, o tom neexistovala žádná historie.
Před několika desetiletími se nejlepší staří dobří hoši z Texasu spojili se svými izraelskými kolegy, aby se vydali na cestu a vrtali, baby, vrtali.
Tito „drsňáci“, jak se jim říká, postavili podél izraelských teritoriálních vod vrtné soupravy, aby prozkoumali, co by moře mohlo dát a po letech potu, pokusů a omylů v roce 1999 dalo.
Google k tomu uvádí následující: „Izraelské vody jsou plné plynu a to, co jsme objevili, je teprve začátek. Společnost Noble Energy se sídlem v Houstonu, která v roce 1999 poprvé objevila plyn v Izraeli, našla za posledních deset let u pobřeží země více než 30 bilionů krychlových stop plynu.“
Věříte na zázraky?
Nejprve přišla energetická nezávislost. Dnes je Izrael energetickou velmocí a nyní chce mít podíl na této požehnané energii téměř každý.
Jistěže – Evropané.
Vzpomínáte si na ně? To je ten dav pod záštitou Evropské unie, který ještě před několika týdny židovský stát tvrdě kritizoval.
Přímo nebo prostřednictvím OSN se stavěli na stranu, téměř vždy nakloněnou palestinským Arabům. Izrael byl odsuzován za to, že nikdy neudělal dost pro to, aby tyto lidi uspokojil.
Pak se ovšem něco stalo.
Začaly vysychat dodávky pohonných hmot z ruských ropovodů – Putinova válka na Ukrajině způsobila nedostatek.
Samotnému Rusku docházely zásoby a Evropané jeli téměř na prázdno. Kam jít, když je potřeba zoufalá?
Přirozeně do země, kudy proudí plyn a ropa.
Nejprve pár slov o Donaldu Trumpovi. Bývalý prezident varoval Němce, aby upustili od napojení Evropy na ruský plynovod.
Nikdy nevíte, co s Ruskem, řekl… může se stát cokoli.
Jistě, stalo se… a Evropané se nyní ocitli v područí Izraele. Prosím, říkají, zapomeňte na minulost. Všechny ty ošklivé poznámky na adresu židovského státu jsme nemysleli vážně.
Jsme přece kamarádi, ne?
Mýlili jsme se a od nynějška se budeme chovat jinak. Ať žije Izrael, náš drahý příteli.
To nejsou přesně ta slova, která pronesla šéfka Evropské komise Ursula van der Leyenová, když se před několika dny setkala s izraelským premiérem Bennettem… ale ta podstata tam je.
Chválila Izraelce nahoru, dolů i do stran a dokonce i Bennett vypadal z takových nečekaných vyznání lásky zmateně a rozpačitě.
Dokonce odsoudila nedávnou vlnu arabských útoků na izraelské civilisty.
Docela slušný obrat.
Aha, mezitím ta samá EU rozdává miliony těm samým teroristům.
Klade si snad Bennett podmínky jako cenu za izraelskou velkorysost?
Měl by. Určitě by měl.
