Jeruzalémská radnice, ministerstvo obrany a organizace „Yad Labanim“ uspořádaly slavnostní ceremoniál, jímž byl zahájen Den památky padlých příslušníků izraelských ozbrojených sil a obětí ozbrojených konfliktů.

Od: Israel National News 20. dubna 2026, 16:17

Jeruzalémská radnice, ministerstvo obrany a organizace „Yad LeBanim“ uspořádaly dnes odpoledne (v pondělí) v hlavním městě centrální slavnostní ceremoniál, který zahájil akce Dne památky (Yom Hazikoaron) věnované padlým v izraelských válkách a obětem nepřátelských akcí.

Starosta Moshe Lion na obřadu řekl: „Hora Herzl není jen národním hřbitovem. Tato hora, jak řekl rabín Shlomo Zalman Auerbach, požehnané paměti, je místem odpočinku spravedlivých hrobů. Hora Herzl je domem studia. Kameny tam promlouvají. Každá řada nás učí lekci hlubší než jakákoli jiná. V těchto hrobech jsou totiž pohřbeni věřící i sekulární, absolventi ješivy i univerzity, sabrové i noví přistěhovalci. Všichni byli povoláni, všichni odpověděli a všichni věděli, každý svým způsobem, že nemáme jinou vlast.“

Premiér Benjamin Netanjahu se podělil o své osobní pocity jako člen pozůstalé rodiny: „Rána je hlubší než samotný čas. Čas plyne, ale nezmírňuje vzpomínku na ten okamžik zvěsti, tu nejhořčí ze všech, zprávu, že naše milované duše již nejsou mezi živými. Tak jste se cítili v každé domácnosti a rodině. Tak jsme se cítili my, moji rodiče, já a můj mladší bratr Iddo, když můj bratr Yoni, požehnané paměti, padl před 50 lety během mise na osvobození našich rukojmích v Entebbe. Touha je přítomna každý den; paže touží znovu obejmout. Oči touží vidět úsměv. Uši touží slyšet hlas, hlas našeho milovaného.“

„Den památky je prodchnutý hlubokým smutkem, ale zároveň je kotvou sjednocující pospolitosti. Národ vzpomíná, národ vzdává hold a národ vyjadřuje hlubokou vděčnost synům a dcerám, díky nimž je naše existence zajištěna, jak řekl prorok Izaiáš: ‚Neboť lid bude bydlet na Sionu v Jeruzalémě; již nebudeš plakat,‘“ řekl.

Premiér vyprávěl příběh Cheli Wolfstalové, která ztratila svého syna Ariela. „Zarmoucená matka Cheli Wolfstalová se na začátku tohoto roku připojila k misi ‚Svědkové v uniformách‘ do Polska spolu s veliteli rot IDF. Než cesta začala, Cheli navštívila hrob svého syna, důstojníka zálohy obrněných sborů Ariela Wolfstala, požehnané paměti, který padl ve Válce o vykoupení. Nasbírala hrst kamenů z hřbitova v Kfar Etzion, vložila je do tašky a nesla tu tašku plnou kamenů z Gush Etzion, z hrobu svého syna, do Treblinky, do Birkenau a také na hřbitov v Krakově, kde jsou pohřbeni vojáci Židovské brigády, kteří bojovali proti nacistům na evropské půdě. Tam, v Krakově, Cheli a důstojníci IDF položili kameny ze Země Izraele na hroby těch, kteří bojovali během holokaustu. Tímto činem se důstojníci snažili vyjádřit svůj hluboký pocit, že jsou nástupci svých předchůdců: spojeni stejným posláním, stejným úkolem, zajistit věčnost Izraele.“

Pokračoval: „Cheli Wolfstalová toto poselství ještě zdůraznila. Řekla: ‚Já a moje rodina jsme zaplatili cenu za vykoupení a naše srdce jsou rozervaná.‘ Ale dodala: ‚Tato cesta mi ukázala, co by se stalo, kdybychom neměli Izraelské obranné síly. Místo naprosté bezmocnosti máme dnes sílu a ducha, abychom se našim nepřátelům postavili.‘ Ona to říká a já to říkám také: Írán, jako v každé generaci, povstal proti nám, aby nás zničil. Plánoval nás zničit atomovými bombami. Kdybychom nejednali, jména Natanz, Fordow a Isfahán – tato místa smrti – by se přidala k jménům vyhlazovacích táborů: Osvětim, Birkenau a Treblinka. Ale my jsme jednali a tento vražedný komplot jsme zmařili.“

Netanjahu prohlásil, že „to je přesně ten rozdíl mezi realitou našich životů v hrozném exilu a životem vykoupení na půdě Izraele. Na rozdíl od nedávné minulosti máme dnes domov a musíme ho chránit ze všech sil. 25 648 padlých v izraelských válkách, k nimž se přidali ti, kteří padli v posledních dnech na libanonské frontě, Barak Kalfon a Lidor Porat, jsou základem naší nezávislosti: Židé, drúzové, křesťané, muslimové, beduíni, čerkesové a příslušníci dalších skupin. Vedle nich vzpomínáme na tisíce obětí terorismu, padlé z civilního domácího frontu.“

„V posledních dvou a půl letech jsme byli zapojeni do války na více frontách, jaká tu nebyla od války za nezávislost. ‚Generace války o vykoupení‘, tato současná generace vítězství, vzbuzuje obrovský obdiv svým odhodláním, svou oddaností a svými monumentálními úspěchy. Od útoku 7. října, od strašného masakru o Simchat Tora, IDF a bezpečnostní síly zasazují jeden úder za druhým těm, kteří usilují o naše životy. ‚Hle, lid povstane jako velký lev a vztyčí se jako mladý lev.‘ Naše vlajka je vztyčena od hlubin pásma Gazy až po vrchol hory Hermon a naši piloti ovládají nebe nad regionem jako definitivní důkaz naší převahy nad íránskou osou. Ještě jsme svou práci nedokončili, ale svět již uznává naše odhodlání bránit sebe, a nejen sebe, ale i lidstvo před barbarským fanatismem,“ řekl.

Prohlásil, že „malý Izrael a náš velký přítel, Spojené státy, nesou na svých bedrech tíhu celé západní civilizace. Uctíváme jména izraelských hrdinů, našich padlých blízkých, v každém koutě země i v zahraničí. Stejně jako v případě cesty Cheliho Wolfstala do Polska tomu tak bylo i v případě cesty Orena Smadji, otce Omera, požehnané paměti, a jeho spoluutrápených otců do zmrzlého Laponska. Chlad venku a strašná bolest v srdci jim kladly na ramena těžké břemeno, ale pak přišel okamžik vznešenosti, kdy stáli bok po boku a s hrdostí vztyčili vlajky; pak přišel ten okamžik, který říká vše.“

„Moji bratři a sestry, drahé rodiny, jsme jedna velká rodina. Osudové pouto mezi námi překračuje tábory a sektory. Měli jsme tu čest přivést domů všechny naše rukojmí, živé i padlé, všechny z pásma Gazy. Neexistuje větší vzájemná odpovědnost než tato. V den, kdy byl pochován poslední padlý voják – bojovník protiteroristické jednotky izraelské policie, izraelský hrdina Ran Gvili, požehnané paměti. V den, kdy jsme ho uložili k věčnému odpočinku, v ten den promluvil rabín Doron Perez, otec dalšího hrdiny, důstojníka obrněných sborů Daniela Pereze, požehnané paměti, který padl v sektoru Nahal Oz. Toto řekl: „Jako rodič, který vstupuje do bouřlivých vod, aby zachránil své topící se dítě, a jako bratr, který vstupuje do ohně pro svou sestru, přesně tak jednal můj milovaný syn Daniel a poslední padlý rukojmí Ran Gvili během útoku 7. října. Vstoupili do ohně bez přemýšlení, bez otázek, jen aby zachránili životy, protože rodina je rodina.“

„V rodině jsou také zranění. I je dnes objímáme v našich srdcích; objímáme je dnes i každý další den. Přeji plné uzdravení všem, kteří byli zraněni na těle i na duši. Navštívil jsem je, byl jsem do hloubi duše dojat a vy jste viděli fotografie; snímky z jejich rehabilitačního procesu nás učí o nesmírné síle ducha. Poskytujeme a budeme i nadále poskytovat všechny nezbytné státní prostředky pro jejich uzdravení. Major rabín Liraz Zeira, záložník a vojenský rabín, přišel o obě nohy při výbuchu granátu v nárazníkové zóně se Sýrií. Liraz se však odmítá poddat fyzickým omezením. Trvá na tom, že se vrátí do života. Pohání ho pocit poslání ve prospěch národa. Říká: ‚Vzali mi nohy a místo nich mi dali křídla.‘ Jsou to křídla hrdinství, křídla ducha, křídla vítězství!

„Moji vážení drazí, moji bratři a sestry, skláníme hlavy na památku všech padlých v izraelských válkách a obětí terorismu. Nechť je jejich památka požehnána pro budoucí generace,“ uzavřel Netanjahu.