3 komentáře

1. 

   Jaromír Vykoukal

   4. 5. 2026

   Odpovědět

   Íránu dnes velí vojáci. A klidně mohou řícvi, že se jim v boji proti komukoliv si zamanuli a nebo museli dařilo. Je to důkaz toho, že ohlašované úspěchy o zničení, úplném zničení, nebo snížení kapacit na někdy 30 ale i 5 % předválečného stavu byly fikcí a propagandou a také důkazem toho, že ani Izrael ani USA nevěděli kolik čeho Írán má. Když jsem to uváděl, měl jsem pocit, že jsem za osla. Rád bych věděl, čím budou USA a Izrael bojovat, pokud se to celé rozjede znovu.

• 

  Daniel Žingor

  4. 5. 2026

  Odpovědět

  Válečná mlha je vždy a na všech stranách - to víš líp než já... Fikce a propaganda je nedílnou součástí každého válečného konfliktu - dtto předchozí. Přibližnou realitu budeme znát když dobře, tedy za 3 roky... možná i dřív... Mění to něco na současném stavu, či předchozím hodnocení? Za mě asi ne... co by mělo? Írán obnovuje zásoby raket... no co jiného by asi měli v době příměří dělat?! Jistěže obnovují... Oba víme (a shodli jsme se na tom od začátku), že válku nelze vyhrát vzdušnými údery bez pozemní invaze (s výjimkou použití jaderných zbraní - což je díky Bohu mimo hru). Oba víme, že zahájit plnohodnotnou pozemní invazi (vyjma omezených a vysoce riskantních operací speciálních sil) by mohl jen úplný blázen a Trump to neudělá. Za tohoto stavu vidím pořád a kontinuálně dosavadní akce Izraele a USA jako mimořádně efektivní a úspěšné a to do té míry, že tuto efektivitu a úspěšnost nikdo nepředpokládal. Je to u konce? Není! Může se to zvrtnout? Může! Kdo vítězí právě teď? No jistěže USA a Izrael - Írán určitě ne...

• 

  Jaromír Vykoukal

  4. 5. 2026

  Odpovědět

  Je válečná mlha a válečná mlha. Kdo právě vyhrává nevím, doufám ale, že USA a Izrael neprohrávají. Ale myslím si, že lidem je to jedno, pokud sledují jak každý den rostou ceny pohonných hmot. Problém je v tom, jak byla či nebyla Izraelská protiraketová obrana účinná a jak moc jsou vyčerpány možnosti USA. Jelikož jsem od začátku nevěřil bombastickým prohlášením Netanjahua a už vůbec ne Trumpa, začal jsem sbírat kde se dá informace, jaký je reálný úspěch obou států, které prezentují v boji proti íranským raketovým útokům. Co použil Írán, Klidně řekněme že vše, co se dalo odpálit. Tedy střely na kapalné pohonné hmoty, které jsou jen o málo lepší než německé V-2 z druhé světové. K tomu celou škálu střel na tuhé pohonné hmoty a to včetně těch, které po opuštění kosmu mohou křižovat. Zlé bylo i to, že část těch nejlepších měla kazetové hlavice. Množství střel velmi nízké kvality ale zahlcovalo- naprosto programově - protiraketovou obranu Izraele a samo sebou i USA. A touto obranou část střel pronikla a v ten moment začal problém, pokud začaly křižovat. O kvalitách systému Arow 2 a Arow-3 nelze pochybovat a odvedly skvělou práci. Ale jak se zdá, jejich vyčerpanost - tedy úbytek antiraket je ve své podstatě ochromil. A to už pár dní po zahájení války. Takže tíži obrany musely převzít americké systémy THAAD - Terminal High Altitude Area Defense, které úpornouz obranou izraelského nebe dle údajů z USA, které ale nelze bezpečně ověřit, vyčerpali snad až 80% celkové zásoby antiraket, které USA měly k dispozici. I kdy to bylo jen 50%, je to vážný problém jak logistický, vyrobit takovou střelu není asi jednoduché a hlavně levné - jeden kus je za cca 15 milionů dolarů - a tím se to stalo problémem ekonomickým. Střely - opět USA - SM-3 Block IIA od firmy Raytheon, stojí neuvěřitelných 28 milionů dolarů za jediný výstřel. Těch bylo odpáleno tolik, že na lodích v oblasti války jich zbylo naprosté minimum, ale zde je zásoba větší, protože lodí, které je nesou, bylo v oblasti relativně málo. A nelze pominout i velkou spotřebu střel PAC-3 do systému Patriot. Kde ale zůstal Davidův prak? Systém, který měl převzít boj se střelami v atmosféře? Když inženýři z amerického Lockheed Martinu vyvíjeli systém PAC-3 a jejich kolegové z evropského konsorcia Eurosam pracovali na střele Aster 30, byli si dobře vědomi jedné věci: budoucí hrozby mohou manévrovat. Vybavili proto oba systémy unikátními, byť diametrálně odlišnými technologiemi řízení. Evropskou střelu neřešme, na tomto bojišti nebyla. Americký PAC-3 sází na technologicky komplexní řešení nazvané ACM (Attitude Control Motors). V podstatě jde o prstenec 180 miniaturních raketových motorků na tuhá paliva, které v terminální fázi navigují střelu pomocí sérií bleskových, kontrolovaných mikrovýbuchů. Tento inženýrský unikát umožňuje, aby byl samotná antiraketa až překvapivě rozměrově nenáročná oproti Aster 30, či staršímu PAC-2. Obdobně manévrují i střely THAAD, kde samotná kinetická hlavice v terminální fázi letu manévruje pomocí systému DACS (Divert and Attitude Control System) na kapalné pohonné látky, vyvinutého společností Pratt & Whitney Rocketdyne. Střela je v terminální fázi naváděna infračerveným senzorem BAe Systems. Střela nenese výbušnou hlavicí, ale svůj cíl při zásahu ničí kinetickou energií. SM-3 je azsae jiný systém a navedení má několik fází a účinnost je obdobná jako u THAAD, i když se se zdá, že jsou účinnější. Proti tomuto technologickému klenotu působí střela Stunner, srdce systému Davidův prak, jako o něco chudší příbuzný. Inženýři z izraelského koncernu Rafael vsadili na konvenčnější přístup: střela se spoléhá na klasická aerodynamická kormidla a záměrnou aerodynamickou nestabilitu. Jenže právě zde je ten problém. Fyzika je neúprosná – v horních vrstvách atmosféry, kde je vzduch řídký, mají tato kormidla jen velmi malou oporu. Druhým problémem je, že řízení kormidly se projevuje se zpožděním i v nízkých vrstvách atmosféry. V době vývoje to ovšem v IDF dávalo dokonalý smysl. Izraelská rozvědka i stratégové očekávali, že se Írán pokusí prorazit jejich štít hrubou silou a počtem. Hlavní důraz se tedy nekladl na technologické „vychytávky“, ale na cenu jedné střely. Vyvíjet v té době složité a drahé způsoby řízení, jako má PAC-3, se zkrátka zdálo být zbytečným luxusem. Izrael si zkrátka pořídil ekonomické řešení pro válku, která mezitím technologicky odskočila, Mělo to však v praxi nějaký reálný dopad? Bohužel ano. Tento strukturální nedostatek střední vrstvy izraelského štítu se naplno projevil hned při prvních vlnách útoků. Írán nechal své modernější střely (jako je například typ Kheibar Shekan) manévrovat ve středních vrstvách atmosféry (kolem 15 km), kde je Davidův prak nebyl schopen sestřelit. Izrael a jeho američtí spojenci tak museli bleskově improvizovat a přesunout těžiště obrany na extrémně drahé exoatmosférické interceptory, kterých vypaloval několik proti každé střele. A to jak proti doslova krámům tak i proti kvalitním střelám s manévrovacími schopnostmi. Davidův prak se ale dal využít a také využit byl k takzvané bodové obraně. V nižších výškách totiž útočící hlavice vlivem odporu vzduchu zpomaluje a Stunner v hustší atmosféře získává zpět svou ztracenou obratnost. Jenže i tady Íránci ukázali překvapivou invenci. Nasadili totiž hlavice s kazetovou municí, které se otevírají ve výšce mezi sedmi a deseti kilometry. V ten moment se jeden sledovatelný cíl změní v mrak submunice, proti kterému je i ta sebestřednější „Magická hůlka“ v podstatě mimo hru. Naštěstí jich bylo nasazeno málo. I když se to zdá paradoxem, i tak jde mluvit o amercko-izraelském úspěchu. Írán odpálil kvanta raket a výsledek je strategicky a vojensky zanedbatelný. Ale zavření Hormuzu je strategicky velmi těžkou ranou. Proč jsem se ale rozepsal. Írán vyhrabává ze zasypaných podzemních arzenálových měst svoj strategickou raketovou výzbroj. Jelikož ani netušíme co vše vyhrabe, netušíme jaké mu to dává schopnosti. A je otázka jak dlouho bude schopen Izrael a USA s tím co jim zůstalo, schopni bránit Izrael a americké základny v oblasti. A ještě jednou, já si vítezství představuji jinak, ale toto je proces, který chce čas. Jestli ho bude dost a nebo ne se ukáže. Ale víme čím se bránit, kdyby se to rozjelo znovu?