Praha Jeruzalém

Protože pravice nikdy nehrozí, že by otočila šachovnici a odešla ze hry.

Autor: Jerome M. Marcus, JNS, 28. července 2023

Čtenáři mainstreamového izraelského tisku se denně setkávají s lavinou článků a inzerátů, které hlásají, že země je na pokraji občanské války, a následně obviňují pravici z návrhů soudní reformy, že nás tam přivedla. Ale my tam nejsme.

Někdo by se mohl pozastavit a poukázat na to, že tvrzení o příčinné souvislosti je, jak známo, nepravdivé, protože protesty byly plánovány ještě před zveřejněním návrhů soudní reformy. V tomto ohledu se zastánci protestů neliší od šéfa OOP Jásira Arafata, který tvrdil, že druhou intifádu „způsobila“ návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře v září 2000. Ve skutečnosti víme, že teroristický program byl plánován předem. Šaronova návštěva byla jednoduše použita k jeho ospravedlnění, jako by něco mohlo ospravedlnit masové vraždění civilistů.

Chtěl bych však upozornit na jinou a zásadnější věc, a to, že levice a pravice v Izraeli nehrají podle stejných pravidel.

Levice, které dobře radí drahé PR firmy, se chopila izraelské vlajky jako své opory a intenzitu svého odporu proti soudní reformě zdůvodnila odvěkou větou,אין לנו ארץ אחרת – „Nemáme žádnou jinou zemi“ – aby tak doplnila svůj výklad o neodvolatelném závazku svého týmu vůči Izraeli. Současně však vůdci protestů – skupina, která je souběžná s high-tech, bohatou, sekulární elitou – vyzvali k odchodu do přesně této země nebo k závislosti na ní: na jiných zemích. Hrozí, že odejdou do jiných zemí; že do jiných zemí přesunou své peníze nebo podniky; že tam pošlou své děti. A vyzývají k tomu, aby byl Izrael zbaven schopnosti se bránit, pokud nebudou jejich politické názory přijaty jako závazné pro všechny.

Nejnovějším příkladem je prohlášení vydané 20. července Nadavem Argamanem, bývalým šéfem Šabaku (izraelské FBI), že přijetí zákona, který by soudům zakazoval rušit zákony přijaté Knesetem jen na základě toho, že většina jednoho soudního senátu považuje zákon za nerozumný, by znamenalo porušení slavnostní smlouvy mezi vojáky a státem. Proto podle něj přestane platit přísaha vojáka, že bude poslouchat rozkazy a bránit zemi.

Takové prohlášení takového člověka může vyvolat třes o budoucnost Izraele. Přesně to je cílem, stejně jako by příval článků o stovkách vojáků v záloze, kteří tvrdí, že se na výzvu nedostaví do služby, mohl vést k domněnce, že většina nejdůležitějších bojovníků se rozhodne opustit zemi bezbrannou, pokud nebudou splněny jejich požadavky.

To je nepravdivé, jak ukazují události nedávné, nepříliš nedávné i události dávno minulé. A hybatelem těchto událostí je politicky nekorektní skutečnost, které je třeba čelit: levice a pravice nehrají podle stejných pravidel.

Zatímco sarvanut – odmítnutí sloužit – některých vojáků se dočkalo širokého vysílání ze strany sympatizujícího tisku, je zakrnělé až bezvýznamné v porovnání s tím, že na službě trvají desítky a desítky tisíc jiných vojáků, kteří to vědí lépe. Dopisy, které kolovaly mezi záložníky jeden den – jen jeden den – a slibovaly, že nikdy neodmítnou rozkaz, podepsalo více než 60 000 lidí. Za 24 hodin. Pokud vím, v žádných velkých izraelských novinách ani na internetových stránkách se o těchto dopisech neobjevila žádná zmínka.

Tento závazek k velitelské struktuře a k tomu nejzákladnějšímu principu demokracie – civilní kontrole armády – je však součástí širšího kulturního faktu: když izraelská vláda nedělá to, co chce pravice, pravice nikdy nehrozí, že by otočila šachovnici a odešla ze hry.

Tak tomu bylo i při odsunu všech Židů z pásma Gazy, proti němuž se pravice vášnivě stavěla, ale vláda ho nařídila. Žádný politický vůdce pravice nepodporoval vojáky, aby odmítli splnit rozkaz k provedení směrnice. Stejně jako byli oddáni židovským komunitám v Gaze, byli vůdci pravice mnohem více oddáni Státu Izrael. A věděli, že sarvanut – odmítnutí rozkazů, dokonce i těch, o nichž byli přesvědčeni, že porušují hluboké náboženské zásady o svatosti Země Izrael – by vedlo k občanské válce, která by mohla stát zničit. Proto neodmítali a nepodporovali odmítání. Těch několik málo okrajových osobností, které o odmítnutí veřejně uvažovaly, bylo odmítnuto jako nevlastenci. A takoví lidé byli ignorováni.

Můžeme jít ještě dál. V roce 1944 pravicová Lehi zavraždila v Egyptě britského úředníka. V období známém jako saisson se k britským jednotkám v odvetě připojil Palmach Davida Ben-Guriona, který shromažďoval a mučil své odpůrce v Irgunu Menachema Begina.

Beginovi muži se chtěli Palmachu pomstít. Ten to však odmítl povolit, protože Begin věděl, že odveta by vedla k občanské válce. Jeho muži ho poslechli. K odvetě tedy nedošlo.

Stejný hluboký pramen oddanosti židovskému státu vedl Begina k tomu, aby nařídil svým mužům na lodi Altalena neopětovat palbu, když Ben-Gurionovi vojáci stříleli na tuto loď uprostřed boje o to, kdo bude mít kontrolu nad zbraněmi na palubě, které byly přivezeny, aby vyzbrojily Židy bránící rodící se stát před těmi, kdo se ho snažili zničit. V sázce byl stejný princip a stejná akce: Střelba by hrozila občanskou válkou. Proto pravice nestřílela zpět.

Tak tomu bylo tehdy, tak tomu je dnes a tak tomu bude i zítra. Pravice nebude střílet zpět na levici.

Na rozdíl od hrozivých, ne-li přímo násilných demonstrací vedených levicí se pravice nesnaží narušit chod země. Nejde jen o to, že se nesnaží paralyzovat armádu nebo využít armádu k tomu, aby zbytek země přiměla plnit jejich vůli. Jde také o to, že se nesnaží uzavřít zemi. Neuzavírají letiště ani národní vlakový systém, nekřičí na své politické odpůrce v restauracích a nenarušují jejich domácí život nebo šabat.

Pravice také neudělá něco jiného, o čem levice mluví a co někdy dělá: neodejde. Zatímco oni pochodují za zpěvu „Nemáme jinou zemi“, levice zašla tak daleko, že přijala kampaň BDS proti vlastní zemi. Vyzvali k odchodu investičních peněz a k emigraci těch, které považují za nejcennější občany Izraele – sebe samých – pokud budou přijaty zákony, s nimiž zásadně nesouhlasí. Los Angeles, New York, Berlín (opravdu? Berlín?) jsou místa, kam tito Izraelci odcházejí. Skutečně mají jiné země. Nebo si to alespoň myslí.

Pravice to nedělá a věřím, že nikdy dělat nebude. Když pravice říká „Nemáme jinou zemi“, ví, že je to pravda. Nevyhrožují odchodem na základě toho, že jejich politika není dominantní, a ve skutečnosti z tohoto důvodu neodcházejí. Koneckonců pravice byla první tři desetiletí existence země poraženou stranou politiky. Ale žádné hnutí Jabotinských nebo haredim nehrozilo odchodem… nikam. Byli oddáni zemi (a svým rodinám), a proto nyní tvoří většinu.

Pravice tedy nebojuje tak jako levice, jednak kvůli tomuto hlubokému závazku, ale také proto, že pravice ví, že nemusí. Částečně je to pravda proto, že má převahu nad levicí, a také proto, že tento populační rozdíl se bude v příštích letech jen zvětšovat, protože porodnost náboženských a tradičních rodin převýší porodnost rodin sekulárních.

Je to také zbytečné, protože logika postoje levice je jasná a bude se jí řídit: Pokud si ve skutečnosti myslíte, že váš závazek vůči státu je pouze podmíněný – slibuji, že budu sloužit jen tak dlouho, dokud vláda neudělá něco, s čím zásadně nesouhlasím – pak až si skutečně budete myslet, že tento závazek je porušen, budete chtít odejít a odejdete. To říkají na levici a není pochyb o tom, že přinejmenším někteří z nich to myslí vážně.

Takže odejdou. Možná budou někomu chybět, ale v rozporu s tím, jak tito hodnostáři odhadují vlastní důležitost, stát přežije.

Přesto existuje alternativa, že se vzpamatují a uvědomí si, že měli pravdu, když říkali, že nemáme jinou zemi než tuto. Zůstanou. Uvědomí si, že musí splnit svůj závazek vůči své zemi. Budou žít jako svobodní lidé v komunitách, které sdílejí jejich hodnoty, a budou se zde účastnit politického procesu stejně jako menšiny v každé demokracii.

Samozřejmě existuje i třetí možnost: Izraelci, kteří odcházejí na pastviny, o nichž si myslí, že jsou zelenější, možná brzy zjistí, že tyto pastviny nejsou tak výživné. Možná si vyjdou na sushi do Los Angeles nebo do pařížského supermarketu a připomenou si, proč jejich prarodiče považovali za nutné vytvořit židovský stát.

Pak uvidí, že měli pravdu, když říkali, že jinou zemi nemáme.

Jerome M. Marcus je právník a žije ve Filadelfii.

30.07.2023 06:04 Daniel ŽingorZdroj: World Israel News

Klíčová slova

Líbil se Vám článek? Sdílejte ho tedy se svými přáteli! Případně děkujeme za Vaši štědrost…
Další možnosti najdete na stránce podpořte nás.

150 Kč
350 Kč
1500 Kč
Jiná částka

7 komentářů

  1. Petr Moravec

    3. 8. 2023

    Odpovědět

    Velmi dobrý článek pro všechny, komu záleží na spravedlnosti a pravdě a ne pocitech. A děkuji za jeho uveřejnění pane Žingore !

    • Daniel Žingor

      7. 8. 2023

      Odpovědět

      :) taky děkuji - snažím se zprostředkovat pohled z obou stran :)

      • Petr Moravec

        7. 8. 2023

        Odpovědět

        ...a mimochodem, je to poprvé, co je zveřejněno něco nepěkného o jinak nedotknutelném a glorifikovaném Davidu Grünovi (ben Gurionovi)... Ne že by si slávu nezasloužil - komu čest, tomu čest, bez něho by Izrael nevznikl, ale opět se potvrzuje, že věci nikdy nebývají jen černo bílé a pravda že málokdy leží na povrchu...:)

  2. Adam

    3. 8. 2023

    Odpovědět

    Dobrej blázen

  3. Dakin

    31. 7. 2023

    Odpovědět

    Izrael je zázračná zem. Bůh podnítil jeho vznik. A nedovolí jeho zánik.

  4. Vladimír Havel

    30. 7. 2023

    Odpovědět

    Historie se opakuje (Ozeáš, Jeremiáš, Izaiáš, ...) - co má odpadnout, odpadne a zahyne. Ale Izrael je Hospodinův miláček a Hospodin neodvolává své sliby. Bůh žehnej Izraeli!

    • Daniel Žingor

      31. 7. 2023

      Odpovědět

      ... Izrael to nepochybně ustojí - otázka je co ho to bude stát...

Přidání komentáře

Váš email nebude zveřejněn.
Abychom zabránili spamu, musí být Váš první komentář schválen. Mějte prosím strpení.

O profilový obrázek se stará Gravatar.