Před více než půlstoletím řekl britský spisovatel George Orwell slavnou větu, která může být dodnes počátkem moudrosti každému, kdo se snaží rozmotat spletitý vztah mezi válkou proti terorismu, kterou vedou Spojené státy, a postojem Bushovy vlády k válce proti terorismu, kterou vede Izrael. Orwell tehdy řekl, že politické projevy se povětšinou staly obhajobou neobhajitelného.

Když si teď beru na mušku Bushovu vládu, musím současně ihned co nejzřetelněji prohlásit, že je ze všech vlád na světě nejméně vinna tím, že by svými projevy hájila neobhajitelné – určitě méně než někteří členové současné izraelské vlády, jako například Šimon Peres, nebo její bývalí ministři, jako třeba Jossi Beilin. A z americké vlády nese nejmenší vinu většinou prezident sám.

Ale i to je řečeno ještě příliš mírně. Bush po krátkém váhání po útocích na Světové obchodní středisko a Pentagon 11. září dosáhl větší morální a intelektuální jasnozřivosti ohledně terorismu než kterýkoli jiný západní vůdce před ním. Mnozí jeho dřívější kritici vskutku žasli nad jeho bystrostí a hbitostí, s jakou roztínal jedovaté tlachání, které k tomuto tématu zaznívá z novinářské a z akademické obce.

Například se nikdy nenechal obalamutit ideou, která je v těchto kruzích tak oblíbená, totiž že „kdo je pro jednoho teroristou, je pro jiného bojovníkem za svobodu“. Bush zaujal právě opačný postoj a opakovaně prohlásil, že terorismus je sám o sobě zlo, a to za jakýchkoli okolností. Z čehož plyne, že nemůže existovat něco jako dobrý terorista.

Bush také nikdy, pokud si vzpomínám, nepřevzal nepolepšitelnou praxi médií nazývat Palestince nebo jiné teroristy „bojovníky“. Tento pojem, který prezentuje vrahy jako horlivé bojovníky za věc, kterou považují za spravedlivou (a kdo si dovolí říci, že není?), je dobrou ilustrací toho, jak se dnes používá jazyk k tomu, aby hájil neobhajitelné.

Konečně, Bush nikdy nespolkl další jazykový trik obhájců neobhajitelného, že „kořenem“ terorismu je chudoba či politický útlak; anebo, v případě Izraele a Palestinců, „okupace“. Pro Bushe (který si možná ani neuvědomuje, že 98 % Palestinců už žije pod vládou Palestinské autonomie) je kořenem terorismu kdykoli a kdekoli prostě vůle ke zlému. Tečka.

Je pravda, že pokud jde o Blízký východ, Bush se nedokázal vždy ubránit použití pojmu „cyklus násilí“, který je pravděpodobně nejběžnějším příkladem toho, jak se politická debata může stát obhajobou neobhajitelného. Tento pojem současně také znamená neschopnost bránit to, co je obrany hodno.

Pojem „cyklus násilí“, který je lingvistickým dítětem morální ekvivalence, neumožňuje rozlišovat mezi teroristickými útoky a reakcí na ně. Neumožňuje rozlišovat mezi promyšleným vražděním civilistů a neúmyslným ublížením, kterému jsou civilisté vystaveni při vojenské akci. A v kontextu „arabsko-izraelského konfliktu“ ( což je samo o sobě klamavá nálepka, protože přesněji by se mělo říkat „válka Arabů proti Izraeli“) použití pojmu „cyklus násilí“ znamená, že kreslíme obrázek jakési krevní msty mezi dvěma rovnocenně iracionálními stranami.

Tyto manévry jsou vypočítané na to, aby zakryly základní skutečnost, že palestinský terorismus není ani náhodný, ani nekontrolovatelný, ani „nesmyslný“ fenomén. Naopak, je to pečlivě připravená taktika, která má sloužit naplňování jasného cíle. Tím cílem je fyzicky vymazat židovský stát z mapy, stejně jako je Izrael již nyní vymazán z map regionu, které jsou vytištěny v učebnicích palestinských a jiných arabských dětí.

Bushovo občasné podlehnutí tomuto klišé o „cyklu násilí“ zkrátka vyznačuje meze jeho schopnosti bránit se politickým projevům, které obhajují neobhajitelné, a zamlžuje jasnou představu o terorismu, kterou získal po 11. září.

Válka vedená proti Izraeli také vyznačuje meze Bushovy věrnosti jinému známému výroku George Orwella: že existuje situace, kdy hlavní povinností čestného člověka je opakovat to, co je zřejmé. Bush tuto povinnost plnil obdivuhodně, když trval na tom, že terorismus je zlo za jakýchkoli okolností a když dodal, že režimy skrývající nebo podporující teroristy jsou samy teroristické.

pokačování…