Gabriel Rosenberg

Sledujeme-li přístup Evropy k izraelsko-palestinskému konfliktu, musíme konstatovat znepokojivé tendence. Patří k nim nepřiměřené soustředění na izraelskou okupaci a odsuzování židovského osidlování v kontrastu s nedostatečným odsuzováním palestinského terorismu.

Jako příklad může posloužit téměř nulová reakce Evropy na hrůzný masakr ve vesnici Chalamíš 21. července. Palestinský džihádista pronikl do domu Salomonovy rodiny, která právě seděla u šabatové večeře, a brutálně zavraždil dědečka Josefa a jeho dvě dospělé děti Chavu a Elada. Eladově manželce se podařilo s pěti malými dětmi ukrýt se v prvním poschodí domu.

Jedná se o jeden z nejhrůznějších teroristických činů, jaké si lze představit, a přece evropská média a politikové byli buď zcela zticha, nebo útok odsoudili jen velmi zdrženlivě. Když k podobným masakrům dojde v jiných západních zemích, každá evropská hlava státu útok ostře odsoudí, evropská média jsou plná podrobných zpráv a sociální sítě přetékají deklaracemi solidarity s obětmi. Když však teroristé zaútočí v Izraeli, evropská podpora je vždy mnohem slabší. Buď je útok zcela ignorován, nebo se zlehčuje jeho závažnost, anebo – což je nejhorší – se z palestinských pachatelů dělají oběti a předmětem kritiky se namísto teroristy stane Izrael.

Toto evropské tolerování palestinského terorismu má čtyři hlavní důvody: 1) zásadní neporozumění povaze izraelsko-palestinského konfliktu, 2) antisionismus, 3) neschopnost správně pojmenovat příčiny radikálního islamistického terorismu a obava z obvinění z islamofobie a 4) negativní veřejné mínění o Izraeli a nedostatek opravdových vůdců v Evropě. Evropané obecně mají o konfliktu zkreslené povědomí, protože jsou poslední dvě generace krmeni palestinskou verzí událostí. Média, politici a široká veřejnost akceptují doložitelnou lež, že hlavní překážkou míru je izraelská okupace a osady. Většinou nemají povědomí o tři tisíce let dlouhé židovské vazbě na Izraelskou zemi, nevědí, že Palestincům byl stát nabízen už při mnoha příležitostech, a že hlavním důvodem konfliktu není území, nýbrž nenávist k Židům.

Vinou nedostatečného pochopení historie a současné reality Blízkého východu si většina Evropanů myslí, že Palestinci jsou nevinnými obětmi. Navíc protože Palestinci jsou v konfliktu slabší stranou, jejich neortodoxní metody „sebeobrany“ (rozuměj terorismus) jsou omlouvány a břímě řešení konfliktu je kladeno na Izrael jakožto silnější stranu.

Dalším klíčovým faktorem, který stojí za nedostatečným odsuzováním palestinského terorismu v Evropě, je nepochybně antisionismus, což není nic jiného než moderní verze antisemitismu. Stejně jako byli Židé v minulosti obviňováni ze všech neduhů společnosti, je dnes viníkem všeho zlého v mezinárodním společenství židovský stát.

Jestliže bylo možné v minulosti obviňovat Židy, že otravují studně, ožebračují lidí a podporují sexuální zvrácenosti, je stejně tak dobře možné v dnešní době obviňovat Izrael, že je viníkem palestinského terorismu. V posledních několika letech sice dochází k výraznému posunu v evropské debatě o radikálním islamistickém terorismu, ale přesto je pro většinu Evropanů stále ještě obtížné pojmenovat skutečnou příčinu a povahu této hrozby. Vzhledem k tomu, jak dlouho trvalo alespoň části evropské populace správně pojmenovat hrozbu namířenou proti vlastním občanům, nepřekvapí, že většina Evropanů stále ještě nechápe, že palestinský terorismus je součástí stejného radikálního islamistického terorismu, který ohrožuje nejen Izrael, nýbrž celý demokratický svět.

Další důležitý důvod, proč se Evropané zdráhají přiznat, že je rozdíl mezi pravicovým, levicovým a islamistickým extremismem, spočívá v obavě, že budou obviněni z islamofobie. Rasismus je skutečně jedním z nejodpornějších dědictví lidských dějin, a proto už pouhá možnost obvinění z rasismu postačí většině k tomu, aby mlčela. Mnozí dokonce aktivně popírají nepopiratelná fakta, logiku a statistiku.

Konečně, protože ve většině evropských zemí je pohled na Izrael negativní, politici vědí, že kritikou Izraele získají hlasy, a naopak odsouzením Palestinců hlasy ztratí. Většina evropských politiků se raději podřídí veřejnému mínění, než aby stála na straně pravdy. Nejsou to totiž skuteční vůdci, nýbrž hledají jen svůj prospěch. Jde jim hlavně o vlastní popularitu a moc, zatímco pravda a prospěch jejich voličů je pro ně druhořadá.

Jak čelit těmto faktorům, které brání Evropanům zaujmout konstruktivnější postoj k izraelsko-palestinskému konfliktu? Evropané by měli pochopit následující fakta: 1) Důvodem, proč neexistuje palestinský stát, je to, že palestinské vedení odmítá takový stát založit, pokud by to znamenalo ukončení konfliktu s Izraelem. 2) Antisionismus je moderní verzí antisemitismu a je třeba proti němu stejně důsledně a rázně bojovat. 3) Okupace nemůže být příčinou palestinského terorismu, protože teror proti Izraeli začal už řadu desetiletí před vznikem okupace. 4) Radikální islamistické teroristy, neboli džihádisty, pohání politická ideologie, která má kořeny v muslimských svatých písmech, jež vyzývají ke zničení neislámských společností a zavedení islámského práva na celém světě. Demokratický svět včetně Izraele je na mušce džihádistů, protože představujeme hodnoty, které jsou s islamismem v rozporu, například demokracii, rovnost a svobodu vyznání.

5) Izrael si zaslouží podporu, a nikoli odsouzení, protože sdílí s Evropou stejné hodnoty. Odsuzováním jediné demokracie na Blízkém východě marginalizujeme demokratické hodnoty a současně povzbuzujeme totalitní síly ve světě. Jak Evropa, tak Izrael mohou zvýšenou spoluprací v obchodu, technologiích a bezpečnosti

mnoho získat. Aby však vzájemné vztahy naplnily celý svůj potenciál, Evropa musí přestat diskriminovat jediný židovský stát a používat dvojí metr na palestinský terorismus. Autor je členem programu Jewish Diplomatic Corps, skupiny v rámci Světového židovského kongresu, a členem výboru Švédské sionistické federace.

Zdroj: Jerusalem Post; přel.: -mk-