Jak to, že nějaké sentimenty jako Pencova slova o židovských právech, nebo dokonce uznání faktu, že Jeruzalém je hlavní město Izraele, jsou považovány za další frontu amerických, čím dál hořčích partizánských válek?

Od Jonathana S. Tobina / JNS.org – 23. ledna 2018

V pondělních New York Times popisuje přispěvatel Max Fisher návštěvu viceprezidenta Mika Pence v Izraeli jen jako další vyjádření toho, co považuje za rozdělující politiku Trumpovy vlády. I potom, co Pence přednesl strhující proslov v Knessetu, napsal Fisher, že Trumpův přístup k blízkému východu vyjadřuje to, co on nazývá “obzvláště americkou představou o tom, co to je být ‘proizraelský’”. Trumpův a Penceův postoj k Jeruzalému a k mírovému procesu je, jak napsal, založeny na politice americké identity evangelikálů “my proti nim”, na kterou liberálové nahlížejí s opovržením.

Tímto způsobem pojetí je Penceova instinktivní identifikace s jediným demokratickým spojencem v regionu, jeho robustní podpora práva Izraele na existenci, jeho nárok na starobylé hlavní město Jeruzalém a potřeba, aby se jeho oponenti s těmito fakty vypořádali, jen další verzí imigrační politiky Trumpovy vlády, nebo jejího pohledu na potraty.

Co Trumpovi a Penceovi kritici chápou špatně

To, co ale Trumpovi a Penceovi kritici chápou špatně, není až tak jejich kritika detailů jejich politiky, jako spíše jejich odpor k postoji, že láska Ameriky k Izraeli je založena na jejím náboženském dědictví, jako i na jejích národních zájmech.

Jak to, že jsou nějaké sentimenty jako např. Penceova slova o židovských právech nebo dokonce uznání faktu, že je Jeruzalém izraelským hlavním městem, považovány jen za další frontu neustále hořčích partizánských válek?

Je to opravdu chyba Republikánů nebo křesťanských konservativců?

Nebo spíše někteří na levo zaujali postoj intersekcionality – světový pohled, ve kterém je Izrael falešně nařčen z toho, že je kolonialistickou velmocí, která utlačuje skupinu identifikovanou jako morální ekvivalent těch, kteří trpí kvůli své rase, pohlaví nebo sexuální preferenci? Pro rostoucí počet těch, kdo zastávají tento pohled, je Izrael jen další frontou velkého rozdělení mezi levicí a pravicí, ve kterém jsou Penceova stanoviska běžně démonizována.

Avšak bez ohledu na to, ja se díváte na Trumpa, Pence nebo na postoje evangelikálů v sociálních věcech, to co je skutečným problémem je to, jak jsou někteří levicově smýšlející lidé rychlí útočit na postoje vlády takovým způsobem, že démonizují normativní proizraelské postoje.

Co je potřeba, je ověření skutečností

Ověření skutečností zde není potřeba kvůli vládě a jejím podporovatelům, ale kvůli těm, kdo jsou tak hluboce ztotožněni s “odporem,” který se dal slyšet minulý víkend v pochodech po zemi o tom, že cokoli, co prezident, nebo jeho místopředseda o čemkili řeknou, musí být jakýmkoli způsobem převedeno do povídaček vyjadřujících to, jak hrozní jsou.

Ani v prezidentových poznámkách o Jeruzalému minulý měsíc, ani v Penceově pondělním proslovu, nebylo z pohledu snahy o mír vůbec nic kontroverzního. Ani Trump, ani Pence nebránili dvou-státnímu řešení, ani dokonce znovurozdělení Jeruzaléma z důvodu umístění palestinského hlavního města, pokud by to byla součást mírového plánu, přijatého oběma stranami.

Podpora Izraele – součást politické kultury USA

V Penceově proslovu v Knessetu bylo významné, že citoval George Washingtona a Johna Adamse. Málo amerických židů ví, že prvním americkým prezidentem, který uznal židovský stát, nebyl Harry Truman nebo někdo jiný ve 20.století. Byl jím Adams, první místopředseda země a druhý prezident. To ukazuje, jak daleko do americké politické historie zastávání Sionismu sahá. To, že nezměrný počet Američanů je inspirován Biblí, aby podporoval židovská práva v jejich starodávné domovině, není ani tak funkcí levo-pravého konfliktu, jako spíše integrální součástí národní politické kultury. Ti, kdo jsou Penceovou rétorikou uraženi, by se měli ptát, co přesně to je na té touze ctít židovská práva a požadovat, aby Palestinci vzdali svoji desetiletí starou válku se Sionismem, který je tolik rozhořčuje.

Ani na Penceově prohlášení, že íránská nukleární dohoda musí být znovu projednána, aby byla ukončena soumračná klauzule, která Tehráru umožní legálně vyvíjet zbraň, jakmile v rámci dekády dohoda vyprší, není nic skutečně pravicového nebo bláznivého. Prezident Barack Obama přísahal, že ukončí íránský nukleární program a nikdy Íránu nedovolí bombu získat, ale jediným způsobem jak mohou tyto sliby být splněny, je míra toho, jak je budou Trump a Pence zastávat.

Těm, kteří nejsou schopni poslouchat nic, co z této vlády pochází, aniž by to neinterpretovali pohledem odporu, mohou Penceovy dojemné komentáře o poutech mezi Amerikou a Izraelem připadat jako strašidelné konzervativní intriky proti liberálním hodnotám. Pokud je to toto, co jste v projevu slyšeli, pak problémem není Penceova rétorika, ale odmítnutí toho, co převážná většina Američanů má stále za správné, tedy že se jedná o věc vzájemné shody.