Německý deník DIE WELT[1], zveřejnil ve svém online vydání článek francouzské zpravodajské agenturyAFP. Už v jeho titulku je použito slovo „diskriminace“. Čtenáři tak není dána žádná možnost vytvořit si svůj vlastní názor, když se mu dostává informace, že Izrael přijal „kontroverzní zákon“ o „židovském národním státu“ (což je v uvozovkách!).[2] Ještě před vysvětlením, o čem zákon vlastně je, je opětovně označen za „diskriminační“ a „rasistický“. Čtenář, který dostává své informace výhradně od společnosti DIE WELT, stále neví, co zákon říká. Ale už ví, že Izrael „diskriminuje“ a je „rasistický“.

„Kontroverzní“ je dalším oblíbeným slovem v článku AFP – „kontroverzní“ je třetí slovo v názvu a třetí slovo v první větě. V německém myšlení je něco „kontroverzního“ velmi sporné, ne-li odsouzení hodné. Němci, jak se tedy zdá, chodí po bezpečných a vyšlapaných cestách. V Izraeli je to velmi odlišné. Pohádají se tam na začátku o všem – dokonce, i když se to někdy zdá být zcela bezvýznamné. „Kontroverzní“ tedy je každý zákon, který izraelským parlamentem prošel. Bez kontroverze je Knesset jednoduše nemyslitelný.

Že Arabové označujé židovský lid za „rasistický“ a vyčítají svému státu že je státem „apartheidu“ není ani nové ani pravdivé. Pokud si tedy Aiman Oudeh stěžuje na „smrt naší demokracie“, odhaluje se sám jako lhář – protože pokud by byla demokracie Izraele skutečně mrtvá, určitě by nebyl ani členem Knessetu, ani by nemohl na veřejnosti učinit takovéto prohlášení. Izraelská demokracie je živá a vzkvétající – přestože pro mě, jako pro Němce by méně argumentů a víc pořádku bylo někdy příjemnější. Izraelci si často zbytečně ztěžují svůj vlastní život, a to především tím, co sami nazývají demokracií.

Ve skutečnosti by redaktorům i čtenářům DIE WELT mělo být jasno, co jedni článkem AFP šíří a druzí jeho čtením kunzumují, když zde citují ze všech vlád právě tureckou vládu, která Izraelce obviňuje ze „zastaralé a diskriminační mentality“. S ohledem na to, jak Turecko, které je členem NATO, zachází s kurdskou menšinou a jejími národními zájmy, se židovský stát opravdu nemusí obávat jakéhokoli srovnání.

Upřímně řečeno, nejsem si úplně jist, k čemu vůbec ten rozruch o novém základním zákonu státu Izrael. Od svého Prohlášení nezávislosti z 15. května 1948 je Izrael definován jako národní stát židovského lidu. Od té doby je to země, která je otevřena přistěhovalectví výlučně pro Židy. To není nic nového – a mimochodem, Spolková republika Německo se ve vztahu k německé diaspoře nijak neliší. I tu jsou jako přistěhovalci upřednostňováni lidé německého původu. Jeruzalém jako celek byl Základním zákonem již v červenci 1980 prohlášen za nedělitelné hlavní město státu Izrael. Ani to není nové, přestože je to samozřejmě extrémně „kontroverzní“.

Pokud tedy národní vlajka, národní hymna, hebrejský kalendář a židovské svátky v Izraeli dosud nebyly definovány „Základním zákonem“, můžeme v tom vidět, jak moc liberální byl doposud židovský stát, mnohem liberálnější než většina států, které na této planetě existují. Je zajímavé, že Izrael ani v tomto zákoně nestanovuje „státní svátky“ tak, jak tomu je v případě Spolkové republiky Německo. Například v Izraeli neexistuje žádný obecný, zákonem zakotvený zákaz jízdy kamionů v době odpočinku, jak tomu je v případě Německa.

Skutečnost, že je role hebrejštiny zdůrazněna jako oficiální jazyk, zasahuje zejména (vysokoškolsky vzdělané) nové přistěhovalce z USA, Francie a Ruska. Někteří z nich pracovali po celý svůj život jako lékaři nebo právníci ve svých rodných jazycích. Najednou jsou „nuceni“ praktikovat svou profesi výlučně v izraelském „národním jazyce“. Izraelští Arabové mluví hebrejsky a status používání arabštiny v Izraeli není tímto zákonem nijak výslovně ovlivněn. Každý, kdo se obává o tento aspekt nového izraelského národního zákona, by se měl ptát sám sebe, kolik dalších jazyků a kultur je „utlačováno“ úředními jazyky, jako je německý, anglický, španělský, arabský, ruský nebo portugalský a v kolika zemích světa se to děje.

V pozadí celé téhle záležitosti jistě stojí základní otázka, jaké ospravedlnění má vůbec národní stát ve světě na začátku 21. století. Myšlenka národního státu je založena na evropské myšlence 19. a 20. století, a je cizí lidem z mnoha jiných částí světa. Kolonialismus ji však vnutil velké části naší planety, přestože v minulém století byla zdrojem mnoha utrpení i v samotné Evropě. Když něco takového zmíním na přednáškách, hledí na mě Evropané nechápavě, zatímco Afričané, lidé z Blízkého východu nebo Asiaté mě sledují svýma velkýma očima a poměrně často mi přitakávají: „Konečně, nás někdo začíná chápat! „

Pro stát Izrael je toto základní uvažování spíše nepříjemné, protože si přeje být v duchu počátku 20. století chápán jako národní stát pro židovský lid. Evropa, jak se zdá, změnila své směřování a pohybuje se směrem k multietnickému státu. Jenom pokud jde o řešení „konfliktu na Středním východě“, drží se většina Evropanů staré, nemoderní ideologie národního státu. Berou v úvahu pouze „dvoustátní řešení“ a to „bez alternativy“. To zase odhaluje evropské pobouření nad novým zákonem o národním státě Izraele jako absurdní.

[1] https://www.welt.de/newsticker/news1/article179638864/Diskriminierung-Israel-verabschiedet-umstrittenes-Gesetz-zu-juedischem-Nationalstaat.html (21.07.2018).

[2] Den Wortlaut des Gesetzes in englischer Übersetzung kann jedermann zum Beispiel bei den „Times of Israel“ einsehen: https://www.timesofisrael.com/final-text-of-jewish-nation-state-bill-set-to-become-law/ (20.07.2018).