Pro čtyři ženy v životním nebezpečí není Evropa antirasismu a rovnocenných možností ochotná udělat vůbec nic.

Autor: Giulio Meotti

V posledních letech Evropa přivítala miliony afrických mužů využitých bandy pašeráků, kteří skončili na ulici, páchají trestné činy a kteří se nikdy neintegrují (můžete se začlenit do něčeho, ne do evropské kulturní a sociální nicoty).

Ale pro čtyři ženy nebyla Evropa antirasismu a rovnocenných možností schopná udělat nic:

Jednou z nich byla Saudka Rahaf, která uprchla od své rodiny a ze své země, protože byla „odpadlíkem“ a skončila v Kanadě.

Druhou byla Somálka Ayaan Hirsi Ali, která odešla do Spojených států, poté co jsme ji my Evropané dostatečně neochránili.

Třetí je Maročanka Zineb Rhazoui, ve Francii, kde jí také bylo vyhrožováno smrtí, považovaná za „islamofoba“.

Čtvrtou je samozřejmě pákistánská křesťanka Asia Bibi, jejíž agónie dosud neskončila.

Tento neofeminismus je zároveň zticha ohledně ženských práv, například v islámu, aby náhodou „neurazil“ menšiny. Používá dvojí metr: podle toho zda jste bílý, Evropan, katolík, Žid nebo zda jste Afričan či muslim.

A když se přední ženské postavy ozvaly na případ Harveyho Weinsteina, nebyla to náhoda. Byl ideálním pachatelem: bílý heterosexuální muž, starší, mocný, Žid.. Mohl být prezentován jako „prase“ bez strachu z obvinění „hraní hry extrémní pravice“.

Tento feminismus je feminismem vzteku a to vzteku nasměrovaného výhradně na západ. Boj proti násilí na ženách se stal zástěrkou, ne cílem.

Tyto feministky nikdy veřejně neodsoudily „patriarchát“ totálně cizí západní morálce, spojený s islámskou morálkou, který reguluje vztahy mezi muži a ženami na francouzských „ztracených územích“. Jedná se o území uvnitř měst, jejichž klíče byly předány islamistům.

Ženy na těchto místech opustily veřejný prostor.

Feminismus se stal školou slepoty, skrývá realitu, radši než aby ji odhaloval.

Pro tyto čtyři ženy pronásledované islámem jsme my Evropané zůstali zticha. Jsme to my, kdo si zaslouží výprask, ne muslimské ženy. Hanba!