Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se mylně domnívá, že příhraniční vojenská operace v Sýrii vyřeší etnický konflikt, který trvá od začátku 19. století. Nedávná historie násilí mezi Tureckem a Kurdy společně s uvážením demografických dat vysvětlují, proč je nepravděpodobné, že vojenská kampaň tento konflikt vyřeší.

Autor: Burak Bekdil

Vojenský vpád Turecka do severovýchodní Sýrie skončil sedmého dne údajně šťastně, když se zdálo, že všichni státní i nestátní herci v syrském divadle jsou nějakým způsobem vítězové: americký prezident Donald Trump tvrdil, že příměří, které vyjednal mezi Tureckem a syrskými Kurdy zachrání miliony životů; turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan tvrdil, že tato invaze vyčistila rozsáhlou oblast od kurdských teroristů; Rusko získalo kontrolu nad oblastí, kterou vyklidily americké jednotky; syrský režim postoupil na území, které přenechal Kurdům v roce 2012; a Kurdové získali nové spojence v Moskvě a Damašku.

Nic z toho nepřinese udržitelný mír regionu, který je věčně v chaosu.

Nedávná válka Turecka proti kurdskému povstání, která trvá zatím 35 let, způsobila přes 40 000 obětí, což je nejoptimističtější odhad. Toto období násilí začalo v roce 1984, kdy PKK – hlavní kurdská povstalecká skupina, uváděná Tureckem, Amerikou a Evropskou Unií jako teroristická organizace – zabila 33 neozbrojených tureckých vojáků v Eruh, na jihovýchodě Turecka. PKK od té doby zabila tisíce dalších tureckých vojáků, kromě toho pracovníky vlády, Kurdy, kteří odmítli spolupracovat a civilisty. Jako odpověď se turecká armáda uchýlila k brutálním metodám potlačení, především v 90. letech. Tyto metody zahrnovaly mučení a vraždění civilních aktivistů. Podle jakéhokoliv rozumného měřítka se jedná o ošklivou válku.

Ankara kolikrát tvrdila, že dorazí teror PKK jednou provždy, ale nikdy se jí to nepodařilo. Prezident Trump přirovnává dlouho doutnající konflikt k bitce na školním hřišti, kterou americká šikovnost dočasně zastavila. „Někdy je musíte nechat bojovat. Jsou jako dvě děti, musíte je nechat bojovat, a pak je od sebe odtrhnete.“ Tyto děti to nemyslí jen z legrace: kdykoliv můžou, vrhnou se jeden druhému po krku.

Turecko chce vytvořit v severní Sýrii „bezpečnou zónu“, která by měla 440 km na délku a 32 km na šířku, tím, že vytlačí Kurdy na jih. K 20. říjnu její armáda tvrdila, že ovládá oblast 120 km dlouhou a 30 km širokou, která je ve středu cílové zóny. Je nepravděpodobné, že se tato operace posune dál na východ směrem k Damašku, kde sídlí režim společně s ruskými silami, novým patronem Kurdů.

Erdoğan trdí, že operace už přinesla požadované (vojenské) výsledky. Možná. Ale mýlí se, pokud si myslí, že příhraniční vojenská operace plně vyřeší etnický konflikt, který trvá od začátku 19. století. Nedávná historie a demografická data nám vysvětlují, proč.

– Bezpečná zóna zamýšlená Tureckem znamená, že už nebude probíhat ostřelování z kurdských předsunutých základen na hranici s Tureckem. Tyto kurdské útoky zabíjí civilisty, včetně dětí (během Operace Mírové Jaro zabily desítky lidí, včetně devítiměsíčního dítěte). Ale to nezmění fakt, že Turecko a jeho armáda sousedí s převážně kurdskou oblastí. Vypadá to, že operace posunula 120 kilometrovou hranici o 30 km na jih, což je o něco více než překreslení turecko-kurdské hranice.

– Severní Sýrie je domovem milionů Kurdů a tvoří přibližně třetinu veškeré půdy země. Nepřichází v úvahu, že by Turecko vyhladilo miliony Kurdů hledajících autonomii nebo nezávislost, někteří z nichž bojují prostřednictvím politického aktivismu, spíše než pomocí vojenských zbraní.

– Problém Turecka s Kurdy není omezen pouze na politické aspirace syrských Kurdů. Iráčtí Kurdové mají podobné ambice, stejně jako polovina přibližně 20 milionů tureckých Kurdů. Strana za autonomii v Turecku, Lidová demokratická strana, má celostátní podporu okolo 10% voličů.

– Většina bojů od roku 1984, spolu s doprovodnými obětmi, se odehrála na turecké půdě, kdy milice PKK používaly irácké a syrské území jako úkryt.

Od začátku bojů se odehrálo nespočet příhraničních operací, většinou do severního Iráku. Operace Mírové Jaro nám připomíná, mimo jiné, ofensivní zaměřování bojovníků PKK v severním Iráku v únoru 2008, které turecká armáda zahájila podle vlastních slov proto, aby „zabránila tomu, aby se z této oblasti stala trvalá a bezpečná základna pro teroristy, a aby přispěla ke stabilitě Iráku a vnitřnímu míru.“ Do tohoto dne zůstává severní Irák bezpečným útočištěm pro tisíce bojovníků PKK. Je pravděpodobné, že v severní Sýrii to bude to samé, bez ohledu na tvrzení Turecka, že odrazila kurdský teror.

Jako mnohé z jejích předchůdců se zdá Operace Mírové Jaro být pro Ankaru Pyrrhovo vítězstvím. Aby tento konflikt skončil, musí Turecko nejprve uzavřít mír se svými vlastními Kurdy, spíše než aby se honilo za Kurdy v Iráku nebo v Sýrii. Erdoğan byl natolik odvážný, že se pokusil v roce 2013 uzavřít s Kurdy historickou mírovou dohodu, ale jeho nacionalistický obrat – a kampaň městského teroru PKK – tuto snahu zabili. Měl by dát míru další šanci.