Jako česká studentka na izraelské univerzitě Bar Ilan jsem po dobu druhého semestru svého studia zažívala různá překvapení. Některá z nich byla nepříjemná, jiná však byla velmi příjemná. Občas jsem se díky koronavirové krizi dostala k místům a aktivitám, na které bych ve svém běžném studijním režimu neměla čas. Vlastně bych se ani nedostala k tomu, abych všechny své cesty tak do detailu naplánovala a projela téměř celý Izrael.

Starověké město Cipori

Cipori bylo starověkým městem ležícím v Dolní Galilei, severozápadně od Nazaretu. Většina obyvatel byla židovská, ale velký vliv zde měla i kultura asyrská, helénská, babylonská, římská, byzantská, islámská, arabská i osmanská. Různorodost všech kultur, které ve městě byly, dodává o to více městu na jedinečnosti. Byly zde nalezeny především památky z římského a byzantského období, které jsou bohatě vyzdobeny mozaikou, například obytné domy, římská vila a synagoga. Další významné památky pochází z křižáckého období, kdy byl na tomto místě postaven kostel, podle tradice na místě, kde dříve stál dům rodičů Ježíšovy matky Marie. Nyní má Cipori podobu archeologického parku.

V současné době si zaměstnanci tohoto parku připravují nejrůznější zábavné a kulturní programy pro návštěvníky, zejména pro rodiny s malými dětmi. Občas jsem po cestě potkávala tyto zaměstnance převlečené za klauny, kteří si hráli s dětmi. Při západu slunce byla vycházka městem kouzelná a romantická. 

Chodila jsem mezi různými vykopávkami, sledovala starověké, docela pěkně zachované mozaiky a představovala si, jak tam lidé v dávných časech žili. Příjemné překvapení mě čekalo i po setmění. Pracovníci oblečení v dobových kostýmech začali zapalovat louče po celém městě, zpívali písně a hráli na hudební nástroje. Celý program měl za cíl přiblížit návštěvníkům historii tak, aby ji skutečně prožívali. A to se jim povedlo opravdu výborně.

Celý tento program s loučemi mi ještě více pomohl zasnít se a alespoň na chvíli se v myšlenkách přenést do minulosti. Kolem sebe jsem stále viděla rozzářené dětské tváře a spokojené rodiče. Na určitých místech v Cipori je také možné zhlédnout několik krátkých filmů, které návštěvníky vtáhnou do historie města.

Avdat

Druhým archeologickým parkem, který jsem navštívila, byl Avdat.

Město Avdat shlíží z výšky na pouštní silnici spojující arabský poloostrov a město Petra s přístavními městy na březích středozemního moře. Rozvaliny archeologické památky Avdat pojmenované po nabatejském králi Obodovi jsou svědkem velkolepé minulosti.

V průběhu staletí město vzkvétalo a proslavilo se historií spojenou s pouští. Avdat byl založen ve třetím století našeho letopočtu jako místo zastavení uprostřed Negevských výšin. Byl zastávkou pro nabatejské velbloudí karavany z Arábie, které převážely náklady parfémů, kadidla a dalšího vzácného zboží. V té době patřili tito kočující Nabatejci mezi několik odvážlivců, kteří putovali vyprahlou krajinou.

Tato trasa dlouhá 2400 kilometrů fungovala od třetího století před naším letopočtem až do čtvrtého století našeho letopočtu a stala se známou jako kadidlová stezka. Nabatejci byli kočovníci, kteří byli neustále na cestách. Jejich zákony jim zakazovaly sázet stromy, stavět domy, nebo pít víno. Ale poté, co se stali bohatým a vzkvétajícím obchodním královstvím, pravidla se změnila. Nabatejci se naučili svádět dešťovou vodu do cisteren, které skrývali před očima cizinců. Tuto vodu využívali v zemědělství a k uhašení žízně svých stád.

Poté podél kadidlové stezky postavili pevnosti a zastávky, které poskytovali potravu, vodu a přístřešek velbloudím karavanům. V průběhu let se z těchto zastávek stala města jako Avdat, jedna z nejdůležitějších zastávek na kadidlové stezce.

Nabatejci postupně přijali křesťanství a ve svých městech začali stavět krásné kostely.

Z návštěvy tohoto místa jsem byla hodně nadšená, jelikož jsem se s podobným místem a jeho historií setkala poprvé. Pracovnice v tomto archeologickém parku byla moc milá, před prohlídkou mi řekla něco o jeho historii, pustila krátký film a odpověděla na všechny mé otázky. Jelikož jsem měla prohlídku objednanou jako poslední návštěvník, užívala jsem si vše o to více, protože jsem mohla být na tomto místě úplně sama bez přítomnosti dalších návštěvníků, což byl v této době zázrak. Izraelci totiž v tu dobu hodně cestovali po celém Izraeli (v tomto roce až extrémně, jelikož nemohli kvůli korona viru odcestovat do zahraničí).

Místo se nachází vysoko v poušti a má nádherný výhled do všech stran. Pohled na západ slunce je nepopsatelný zážitek, který bych každému milovníkovi Izraele, archeologie a krásných vyhlídek ze srdce přála.