Dne 6. června pozdě večer nařídil generál Moše Dajan svým jednotkám, aby nevstupovaly do Starého Města. Důvody byly stále stejné. Jenže když k němu pronikla oficiální informace, že OSN se rozhodlo a vydalo předešle citovanou rezoluci došlo mu, že se mu tento stav nezdá dobrý pro budoucí vyjednávání a 7. června někdy okolo 04 00 hodin změnil rozhodnutí.

A jako už několikrát ve své kariéře před touto válkou a také po této válce, rozhodl se sám, a neměl k tomu svolení vlády jako celku, ani ministra obrany či premiéra.

Vojáci v poli o tom neměli žádné vědomí a jakmile rozkazy přijali, začali je plnit. Hlavní práci měla odvést 55. záložní vzdušně výsadková brigáda plukovníka Mordechaie Gura. A izraelští výsadkáři, kteří za poslední dva dny zažili často strašné věci, viděli hodně svých kamarádů padnout a sami mnoho nepřátelských vojáků zabili, se do toho pustili bez váhání. Prostě už toho měli všeho dost a chtěli, aby válka skončila.

Sám Gur rozvinul svoje velitelské stanoviště na svahu Olivetské hory mezi poničenými hroby židovského hřbitova přímo naproti mešitě Al Aksá. Vydal rozkazy a celé se to rozeběhlo.

Dva výsadkové prapory doplnily munici, nabraly si nadbytek ručních granátů, nabily bazooky a na povel současně zaútočily na kopec Augusta-Victoria vypínající se východně od Starého Města, který díky svému převýšení umožňoval dokonalý výhled na Staré Město. Jeden prapor zaútočil z hory Scopus a druhý zaútočil z údolí mezi ním a Starým Městem.

Boje o Victorii Augustu – odpor Jordánců pomohl zlomit letecký úder

Dva výsadkáři odvádí zraněného kamaráda po boji o Victorii Augustu na obvaziště

Když se Gur ujistil, že oba prapory postupují energicky a ničí jeden jordánský bod obrany za druhým, spolehl se na jejich velitele, převzal velení nad posledním praporem a brigádními bojovými jednotkami a zahájil útok na samotné Staré Město.

Mordechai Gur se svým štábem na svahu Olivetské hory plánuje boj, který má jediný cíl – dobýt Staré Město

V prvním náporu výsadkáři smetli veškerý – naštěstí pro ně slabý – odpor pod židovským hřbitovem. Následně se protáhli mezerou mezi křesťanským hřbitovem a Getsemanskými zahradami a dorazili za stále slabého odporu pod Lví bránu.

V té době dorazily posilové jednotky – obrněné transportéry a tanky. Těm ale Gur nepovolil postup do města. Měl obavu o dvě věci: o techniku – ve městě byla lehce zranitelná a hlavně – těžká palubní výzbroj mohla napáchat více škody než užitku. Znal prostě temperament izraelských tankistů – stačilo aby je někdo nastřelil z pušky a už tam letěl tankový granát.

Boj měli vést pouze jeho výsadkáři ručními zbraněmi. Výsadkáři zlomili odpor před Lví bránou a vnikli do města. Okamžitě začaly těžké pouliční boje a postup uvízl. V této situaci výše citované výsadkové prapory dobyly Augustu-Victorii, ponechaly na místě krycí síly, které měly počkat na pozemní vojsko a okamžitě vyrazit ke Lví bráně na pomoc. Posílení útočníci vyrazili znovu v před, ale v té době už jordánská obrana začala koladovat.

Výsadkáři postupují ke Lví bráně

Jordánské velení ztratilo přehled, jeho vojáci byli ve Starém Městě u konce sil. A tehdy došlo k zásadnímu zlomu. Jordánci sdělili Izraelcům, že okamžitě ukončí bojovou činnost ve Starém Městě a jeho blízkém okolí, pokud se izraelská strana zaváže, že muslimská posvátná místa nedojdou žádné úhony a budou nadále moci sloužit svému účelu.

To bylo přesně to, co Izraelci potřebovali. Tato armáda, myšleno Izraelské obranné síly, je v některých ohledech dost divná. Nerada vidí, když její vojáci umírají. Ale stejně nerada zabíjí vojáky druhé strany, když to nemusí být. Když je potřeba, izraelští vojáci bojují nelítostně a tvrdě. Ale jen po dobu nezbytně nutnou – jinak ctí život a snaží se, aby ztráty na obou stranách nebyly zbytečně velké.

Toto bylo považováno za dar z nebe. Jordánci byli okamžitě ujištěni, že jejich návrh izraelské vedení akceptuje a že vše potřebné ohledně posvátných míst islámu se vyřeší po skončení války. Stejné ujištění dostali i představitelé křesťanů – dlužno dodat, že vše, k čemu se Izrael zavázal splnil a plní doposud. Pár fotografií z bojů o Staré město:

Pouliční boje – nejobtížnější druh bojové činnosti

Výsadkáři po boji o Augustu-Victorii přichází podpořit kamarády v boji o Staré Město

Kolopásy jedou podpořit výsadkáře

Přijíždí tank – to proto, aby bylo jasno, kdo je nyní pánem v Jeruzalémě.

Boje ve Starém Městě odumřely. Výsadkáři zastavili postup tam kde se právě nacházeli a umožnili Jordáncům vyklidit pozice a odnést své padlé a raněné. A potom vojáci Mordechaie Gura stanuli před Západní zdí – po 1832 letech toto místo bylo vráceno Židům a pod jejich pevnou kontrolu. A tak je tomu také doposud a já osobně věřím, že to už tak bude navždy.

Vidím v tom naplnění všeho, co začalo Balfourovou deklarací a skončilo protokoly ze San Rema: Jeruzalém dle nich měl a má být součástí židovské domoviny. A je mi úplně jedno co k tomu říká OSN, EU a kdejaký aktivista.

Přeprava raněného kamaráda na obvaziště

Výsadkáři se blíží k Západní zdi a vedle je ikonická osobnost Izraelských obranných sil, vrchní rabín izraelské armády Šlomo Goren, troubí na šofár a nese svitky Tóry.

První vojáci Mordechaje „Motty“ Gura odpočívají u Západní zdi

Tím boje o samotný Jeruzalém v roce 1967 de facto skončily. A začalo se tak trochu slavit. Možná špatně vidím, ale zdá se mi, že ti dva vojáci co jsou k nám zády jsou vyzbrojeni puškami P-18, neboli Mauser vz.98 z československých dodávek v roce 1948.

Jenže ještě bylo potřeba dokončit rozběhnuté bojové operace, protože Jordánci i když stahovali vše, co se dalo na východní břeh Jordánu, mnoho jejich jednotek stále bojovalo a někde dokonce stále bylo ostřelováno jejich prostředky území Státu Izrael.