Invaze Hamásu se přímo dotkla přibližně 2 500 přeživších holocaustu.

Od: All Israel News 5. května 2024

Zatímco se obyvatelé Izraele stále vyrovnávají s traumatem ze 7. října, několik tisíc starších lidí, kteří přežili holocaust, je zasaženo obzvláště.

Poté, co přežili peklo v Evropě, emigrovali do Izraele ve víře, že židovský stát bude pro Židy bezpečným útočištěm – 7. října však museli opět prchat o život.

Mezi 133 362 přeživšími holocaustu, kteří v zemi zůstali naživu, byl jeden, Moše Ridler z kibucu Holit, zavražděn. Šlomo Mansur z kibucu Kissufim byl unesen a zůstává v zajetí v pásmu Gazy.

Kromě toho bylo asi 2 000 přeživších evakuováno ze svých domovů v blízkosti pásma Gazy nebo severní hranice s Libanonem. Od té doby 86 z nich zemřelo, když byli vysídleni ze svých domovů.

„Sedm měsíců války ovlivnilo životy nás všech, ale v jejich důsledcích pro přeživší je zvláštní prvek,“ řekla Ynet News poslankyně Knesetu Merav Cohen, předsedkyně vládního výboru, který má tuto problematiku na starosti.

„Černý sabat a nepřetržité vysílání hrůz znovu zaplaví traumata a bolest u všech, kteří přežili holocaust, zejména u těch, kteří žili v obálce Gazy. Jedná se o generaci, která stárne a ubývá. Dlužíme jim nejen možnost důstojně žít v tomto věku, ale také dočkat se obnovení státu a návratu rukojmích,“ dodala.

Mnozí z těch, kteří přežili, prostě nedokážou pochopit, jak se 7. říjen mohl v Izraeli stát, řekl Moran Ben David, ředitel programů na jihu ve Fondu přátelství.

„Za druhé světové války nebyli v židovském státě. Sedmého října se to stalo v Izraeli, na našem bezpečném místě. Někteří z nich ztratili sousedy, přátele, blízké lidi. Jsou přeživší, kteří mají vnoučata vojáky, a trauma se tak ještě prohlubuje,“ řekla.

U příležitosti Dne památky obětí holocaustu, který si letos v Izraeli připomínáme 6. května, sestavil zpravodajský server Ynet News příběhy několika lidí, kteří přežili holocaust i hrůzy 7. října.

„Po prvním projevu toho zatraceného Hitlera můj dědeček, který byl sionista, shromáždil naši rodinu a oznámil, že od zítřka bychom se měli snažit opustit Německo,“ vyprávěl 92letý Yosef Bernhard, který se v roce 1938 přistěhoval z Berlína.

Usadil se v kibucu Saad, kde se oženil a měl pět synů. Dnes má 17 vnoučat a sedm pravnoučat.

Když Hamas 7. října napadl jižní Izrael, stal se z něj podruhé uprchlík, řekl Bernhard.

„O šabatu nezapínáme rádio a ten den jsem ještě plně nechápal, co se stalo. Teprve druhý den jsme si uvědomili rozsah katastrofy.“ Bernhard si uvědomil, že se jedná o neštěstí.

„Moje obavy vzrostly, když jsem se dozvěděl, co se stalo našim sousedům ve Kfar Aze, kteří přišli asi o 70 přátel. Opravdu mě to zasáhlo. Nemohl jsem uvěřit, že se to stalo. Je to katastrofa. Mezi branami kibuců je 200 metrů a je zázrak, že omezené síly Saadova pohotovostního oddílu dokázaly plot ubránit.“

Bernhard a jeho sousedé z kibucu Saad byli evakuováni do hotelu u Mrtvého moře. Řekl, že jedním z jeho nejpyšnějších úspěchů bylo, že pomohl založit osadu na hranicích země, a její opuštění pro něj bylo velmi těžké.

Zhruba před měsícem jim bylo umožněno vrátit se domů díky zlepšení bezpečnostní situace. „Pro mě to byl velmi velký dar, i když dodnes nedaleko od nás stále slyšíme boje, výbuchy a střelbu z ručních zbraní,“ řekl Bernhard.

Další 92letá přeživší, Šošana Carmin, se obvykle během izraelských válek nikdy nestresovala.

„Poté, co jsem se přistěhovala do Izraele, zde bylo poměrně dost válek. Vždycky jsem se ptala, proč se tomu říká válka? Vždyť je tu elektřina, voda, veřejná doprava, televize, školy a otevřené obchody. Jinou válku jsem poznala během holocaustu v Maďarsku. Všechny věci, které jsem vyjmenovala, tam nebyly, stejně jako mnoho dalších,“ řekla Carmin.

Osmaosmdesátiletá Rosa Shotská byla 7. října ráno sama ve svém domě ve Sderotu. „Mám problémy se sluchem a vůbec jsem nevnímala, co se děje venku,“ řekla.

„Teprve druhý den mi řekli, že se v této čtvrti pohybovali teroristé. Naštěstí jsem je neviděla, jinak bych na místě zemřela strachy. Příběhy, které jsem slyšela o tom, co se tu stalo, mi připomínaly příběhy z druhé světové války. Nemyslela jsem si, že by se něco takového mohlo stát v naší zemi.“

Shotská vyrostla v Sovětském svazu a v době vypuknutí druhé světové války byla malou holčičkou.

„Nebylo dost jídla. Někdy jsme dávali do hrnce s vodou trochu mouky a vařili z ní něco jako polévku, aby to bylo syté. Také jsme se museli pořád schovávat.“ Většinu života strávila v Sovětském svazu, do Izraele emigrovala až v roce 1990.

Po událostech 7. října a vypuknutí války byla Shotská ze svého domova evakuována.

„Myslela jsem si, že tu máme bezpečnost, armádu, která nás chrání. Nemyslela jsem si, že by se tu mohlo stát něco takového. Ve Sderotu jsou stále poplachy a já se bojím. Když jsem sama, je to ještě horší. Opravdu se třesu strachy.“