Shrnutí: První dokumentární filmy a první hollywoodský film natočený v Izraeli či příležitost znovu objevit filmové zpracování knihy „Exodus“ To jsou jen jedny z mála příkladů vytvářející fascinující retrospektivu, která odhaluje Izrael očima zahraničních filmových režisérů.
Autor: Uri Klein. 10.1. 2020 10:19
Pokud byste chtěli poznat, co je národní hrdost, museli byste zažít horečku, která zachvátila Izrael v roce 1959, kdy do Izraele přijel filmový režisér Otto Preminger v čele s hercem Paulem Newmanem zfilmovat román „Exodus“ . Byla to téměř naivní pýcha srovnatelná s vzrušením, které vyvolalolo otevření filmového divadla v Tel Avivu v roce 1957 nebo prvního obchodního domu rok poté. Tyto události signalizovaly naplnění sionistického snu a přeměnu Izraele v “normální” zemi a daly zapomenout na situaci sociální, politickou, ekonomickou i bezpečnostní.
„Exodus“, zfilmovaný podle románové předlohy Leona Urise, jehož premiéru navštívil i David Ben-Gurion, když prohlásil, že se jedná o první film, který zhlédl po třiceti letech, je součástí filmové retrospektivy s názvem „Out Looking In: Israel in eyes of Foreign Directors” – volně přeloženo „Pohled zvenčí: Izrael očima zahraničních režisérů“. Promítáním Exodu byl minulý týden zahájen filmový festival Cinematheque v Tel Avivu (https://www.cinema.co.il/en/about/), Festival potrvá do konce měsíce a to nejen v Tel Avivu, ale v kinech po celé zemi. Kurátorem festivalu je Dr. Ariel Schweitzer, filmový historik, který přednáší na Tel Avivské univerzitě a píše recenze pro vlivný francouzský časopis Cahiers du Cinéma.
Celkově lze říci, že výběr filmů nabízí inteligentní a různorodý přehled o tom, jak byl tento region zobrazován v kinemografii v průběhu let – a to od roku 1897 do roku 2006. Jedinečnost festivalu spočívá v kombinací hraných filmů a dokumentů. Jak nás vidí ostatní je vždy fascinující. Pohled zvenčí, jež je poutavý především proto, že vykresluje region s rozporuplnou historií, pak slouží k sebereflexi.
Naděje na soužití
Hrdinství, obětování se a hledání oběti jsou hlavními tématy čtyř celovečerních filmů festivalu. Historicky nejzajímavější z výše jmenovaných snímků – a také proto, že se promítá relativně zřídka – je „Sabra“, film z roku 1933 polského režiséra Aleksandera Forda. Vizuálně působivý film zachycuje skupinu průkopníků, jež se usadili na pozemku zakoupeném od Arabů, kteří do té doby na tomto pozemku žili . Ve filmu jsou patrné prvky konfliktu mezi Židy a Araby, které později vykrystalizovaly v izraelsko-palestinský konflikt.
Ford byl obdivovaným režisérem, jehož pozdější snímky zahrnují „Osmý den v týdnu“ podle románové předlohy Marka Hlaska (který strávil velkou část svého krátkého a trýznivého života v Izraeli); „V kruhu prvním“, upravený podle románu Aleksandra Solženicyna; a „Mučedník“, jež vypráví příběh židovského lékaře Janusze Korczaka, který doprovázel sirotky, o které se staral během Holocaustu do koncentračního tábora. Jádrem konfliktu v „Sabře“ je nedostatek vodních zdrojů v Palestině během období vážného sucha. Arabové jsou vylíčeni jako podvodníci a divoši. Orientalismus, který představují, kontrastuje s evropským původem průkopníků, z nichž někteří sní o návratu do své rodné země. Film však také dává naději na soužití, symbolizované nalezením studny a vztahem mezi dvěma mladými lidmi, arabskou ženou a židovským pionýrem. Tento film také naskýtá vzácnou příležitost vidět několik významných herců divadla Habimah v počátcích jejich kariéry – například Aharona Meskina, Hannu Rovinu, Shimona Finkela, Raphaela Klatchkina a Yehoshuu Bertonova.
„Žonglér“, film režiséra Edwarda Dmytryka z roku 1953 („Vzpoura na Bounty“, „Mladí lvi“), byl prvním hollywoodským filmem, který byl natočen v Izraeli s Kirkem Douglasem v hlavní roli. Douglas hraje přeživšího holocaustu, který byl v Německu úspěšným žonglérem a přišel do Izraele v roce 1949, pronásledován svými vzpomínkami a pocity viny. „Žonglér“, přestože nedosáhl velkého komerčního úspěchu, je velmi zajímavý tím, jak připomíná film noir. Popisuje vnitřní zápas hrdiny , který ve svém duševním stavu nedokáže rozlišovat mezi zástupci zákona ve své nové domovině a nacisty.
Douglas také hraje hlavní roli ve filmu Melvilla Shavelsona z roku 1966 „Velký žal“ (Cast a Giant Shadow). Vypráví příběh plukovníka americké armády, který se účastnil války za nezávislost Izraele a svým životem zaplatil za svou oddanost sionistické vizi.
Díky svému schématickému scénáři a rutinní režii je tento film ze čtyř celovečerních snímků nejméně zajímavý. Nelze nicméně popřít, že šlo o výpravnou produkci, kde se mihly hvězdy jako John Wayne, Frank Sinatra, Yul Brynner a další.
Natáčení filmu však mezi izraelskou veřejností nevytvořilo stejné šílenství jako „Exodus“. Jedním z důvodů bylo to, že ve stejném roce byl také uveden film „Judith“ režiséra Daniela Manna, který se natáčel v Izraeli. Sophia Loren v něm hraje přeživší Holocaustu, která chodí po kibucu v krátkých šortkách a v módníçh slunečních brýlích. Izraelci byli mnohem více nadšeni Loren, která ochotně sdílela své oblíbené recepty na těstoviny s veřejností, než Kirkem Douglasem nebo Sentou Berger, rakouskou herečkou, která hrála ženu, do které se ženatý Marcus během svého pobytu v Izraeli zamiluje.
Dokumenty jsou zajímavější než hrané filmy, protože vyvolávají otázky, které se více dotýkají podstaty, identity a budoucnosti země. Někdy jde o ryzí dokumentaci – archivní záběry. V pátek (10.1.2020) měli diváci možnost zhlédnout 10 minutový snímek z Jeruzaléma, Jaffy a Judské pouště pořízený fotografem Alexandrem Promiem, kterého do regionu v roce 1897 poslali otcové filmu Auguste a Louis Lumière. Promítán bude také film ruského obchodníka Noaha Sokolovského „Život Židů v Palestině“, film, který měl premiéru na 11. židovském kongresu konaném ve Vídni v roce 1913. Film byl dlouho považován za ztracený, ale v roce 1998 se našla kopie filmu, jež byla následně zrestaurována.
Při sledování raných filmů je nutné vzít na vědomí, co dokumentovali a co bylo záměrně vynecháno, ať už o jde o vztahy mezi Židy a Araby, sekulární a náboženskou židovskou komunitou nebo mezi starousedlíky a nově příchozími osadníky.
Další dokumenty představují poutavý výběr, jehož tvůrci přišli do Izraele s řadou otázek, jejichž cílem bylo hledat ospravedlnění existence židovského státu. Mezi těmito filmaři vynikl Claude Lanzmann se svým prvním filmem z roku 1973 „Izrael, proč“ (Pourquoi Israël) – bez otazníku, jak na tom autor vždy trval.V roce 1974, bezprostředně po Jom Kippurské válce, přijela do Izraele Susan Sontag se záměrem natočit film s názvem „Zaslíbené země“. Jde o mozaiku jejích dojmů z cest po zemi a z návštěvy bojišť na Sinaji. Sontag také vedla rozhovory s izraelskými intelektuály. Většinu otázek týkajících se podstaty, identity a budoucnosti země, nechává nicméně otevřenou. A pak je tu italský režisér Pier Paolo Pasolini, který ve svém podmanivém filmu z roku 1963 „Hledání místa v Palestině“ – “Location Hunting in Palestine” (Sopralluoghi in Palestina per il vangelo secondo Matteo) dokumentoval svůj pokus najít místa v Izraeli pro svůj snímek „Evangelium podle Matouše“. Nakonec dospěl k závěru, že země je pro jeho filmový počin příliš moderní.
Skrze okno
Na závěr, dva filmy, které otevírají tuto filmovou retrospektivu. V roce 1960 Wim a Lia Van Leer pozvali francouzského režiséra Chrisa Markera, aby natočil dokument v Izraeli. Výsledkem je dokument „Popis zápasu“ – z hebrejského názvu, anebo „Třetí strana mince“ z anglického „Third Side of a Coin“ – vyprávění v hebrejštině napsané spisovatelem a literárním kritikem Yaakovem Malkinem. Dokument je nezaujatou impresionistickou cestou po Izraeli, po její krajině lidské a ideologické. V dalším uváděném dokumentu, působivém filmu z roku 2006 „Tam dole “( „Down There“), se belgická režisérka Chantal Akerman -narozdíl od putování Lanzmanna, Sontagi, Pasoliniho a Markera – rozhodla natočit celý snímek oknem svého bytu v Tel Avivu. Na pozadí čte pasáže ze svého deníku, ve kterých se pozastavuje nad svou židovskou identitou a nad vztahem sebe samé k druhým.
Zpět k „Exodu“. Premingerův film má v Izraeli špatnou pověst, kde je považován za kýčovitou pro-sionistickou propagandu. Ale film je mnohem zajímavější, než si lidé uvědomují. Nesourodost konceptuální a emocionální rozpolcenost byla vždy hlavní charakteristikou Premingerových snímků. Je to znatelné ve filmech jako „Muž se zlatou paží“, „Kardinál“ a také v jednom z jeho nejlepších filmů „Anatomie vraždy“, který předcházel „Exodu“ a sklidil úspěch. Někteří mladí filmoví kritici ve Francii a Anglii shledali tuto ambivalenci osobním rukopisem Premingera a na „Exodus“ nahlíželi jako na nedílnou součást Premingerova díla.
Tato rozpolcenost je patrná také v „Exodu“, i když v menší míře než v jiných Premingerových filmech. Je to proto,že film má silný děj zasazený ve specifickém místě a čase. Hlavní hrdinka filmu je nežidovská americká žena – ztvárněná Evou Marií Saint – které je cizí, co se odehrává a tudíž je nestrannou pozorovatelkou událostí. Tento film si určitě zaslouží divákovu druhou šanci.
