Problém s „dvoustátním řešením“ – vytvořením suverénního nezávislého palestinského státu na západě od řeky Jordán – je ten, že palestinský stát už existuje na východě od Jordánu. Jmenuje se Jordánsko. Jeho obyvatelstvo je převážně palestinské a je umístěn ve východní části toho, co se kdysi nazývalo Palestina. Demograficky a geograficky je Jordánsko palestinským státem.
Autor: Dr. Moshe Dann
Palestinský stát už existuje. Jmenuje se Jordánsko. Není třeba další.
Dohody z Osla odstranily „jordánskou možnost“ ze škály možných alternativ. Místo toho byli Jásir Arafat, PLO a Palestinská samospráva (PA) ustanoveni jako vůdci toho, co bylo zamýšleno jako autonomní „entita“ západně od řeky Jordán. Tento tzv. „mírový plán“ selhal nejen kvůli palestinskému terorismu, ale také kvůli palestinské opozici proti samotné existenci Izraele. PA, PLO, Hamás a další arabské teroristické organizace nikdy nezamýšlely, aby to fungovalo. Jejich cílem nebylo a ani není žít bok po boku Izraele, ale zničit ho.
Založení druhého palestinského státu – nebo třetího, pokud do toho zahrneme i Hamásem ovládaný de facto stát v pásmu Gazy – by destabilizovalo region a zvýšilo násilí mezi soupeřícími entitami, gangy a milicemi, které by se převalily do Izraele. Pohraniční útoky jsou nevyhnutelné. Jordánsko by mohlo usilovat o vyhnání svých „palestinských“ občanů do nového státu. Následoval by boj o moc ohledně toho, kdo reprezentuje Palestince a co tvoří územní základ „palestinské národní identity“. S islamistickými silami čekajícími na to, aby využily jakékoliv mocenské vakuum, by se tato oblast propadla do chaosu.
Raději než se pokoušet dosáhnout palestinské nezávislosti založením dalšího neúspěšného státu, by problém mohl být vyřešen změnou jediného slova: vyměňte „ten“ za „nějaký“ (v angličtině the/a pozn.překl.) Uznání, že Jordánsko splňuje definici palestinského státu by zklidnilo toxický požadavek na další palestinský stát v Judsku a Samaří (na „Západním břehu Jordánu“).
Nový přístup „dvoustátního řešení“ akceptuje myšlenku „dvou států pro dva národy“ založenou na realitě už existujícího suverénního státu na území určeném jako palestinské, kde jsou tři čtvrtiny obyvatel Palestinci. Podle Palestinského ústředního statistického úřadu žily v roce 2009 v Jordánsku téměř 4 miliony Arabů palestinského původu, polovina z nichž byla v roce 2014 registrována jako uprchlíci a okolo 20% z nichž žije v „táborech“ sponzorovaných UNRWA. Většina, ale ne všichni, palestinských obyvatel má jordánské občanství. Jordánsko je jediná arabská země, která udělila Palestincům občanství.
Arabové žijící v Izraeli a na územích ovládaných PA, kteří se považují za „Palestince“ a usilují o národní sebeurčení, se mohou připojit k palestinsko-jordánskému státu a přestěhovat se tam, pokud chtějí. Ti, kteří by raději zůstali v Izraeli tak mohou učinit s plnými občanskými, ale ne národními právy – jak je tomu i nyní.
Propagování Jordánska jako arabského palestinského státu je v souladu s mezinárodním právem a s vytvořením Transjordánska v roce 1922 jako části „dvoustátního řešení“. Vyřešilo by to problém národního sebeurčení pro Araby žijící na Západním břehu, stejně jako pro ty, žijící v Izraeli a jinde.
Na rozdíl od předchozích iniciativ „Jordánsko je Palestina“ nepožaduje tento plán, aby se někdo přestěhoval nebo aby se změnily hranice. Jordánsko uznalo řeky Jordán a Jarmúk, Mrtvé moře a Aravu jako mezinárodní hranice v mírové smlouvě s Izraelem v roce 1994. PA může dál fungovat jako politická entita za podmínky, že veškeré podněcování a teroristická aktivita přestane.
Uznání Jordánska jako palestinského státu a zároveň zachování jeho statusu jako království odráží národní identitu většiny jeho obyvatel. Velice oblíbená královna Rania je považována za Palestinku (přes její rodiče). Palestinci jsou rostoucím dílem jordánského politického, sociálního a ekonomického života; sedí v parlamentu.
Jordánsko je životaschopnou zemí s poměrně stabilní ekonomickou a politickou strukturou. Má obrovská území nevyužité půdy, ale chybí mu lidé a voda. Přístup k sladké vodě by Jordánsku mohl pomoci prosperovat tím, že by přijalo velký počet lidí a rozšířilo svá populační centra na východ. Využití bohatých vodních zdrojů v Turecku a Kaspickém moři – největší zásobárně sladké vody na světě – by mohlo Jordánsko změnit v oázu, zajistilo by zemědělskou výrobu, umožnilo by obchod a průmyslová centra a podpořilo by regionální stabilitu a ekonomický rozvoj.
Možnosti, že by se Jordánsko mohlo stát centrem ekonomického obchodu byl nedávno dán nový impuls, když Izrael navrhl železniční trať mezi Haifou a Jordánskem. Takové spojení by propojilo Jordánsko s evropskými trhy a odtud se státy Golfského zálivu a Saudskou Arábií. Nedávno zrekonstruovaná železniční trať mezi Haifou a Beit Šeanem je začátkem tohoto plánu.
Neizraelští Arabové, kteří si přejí zůstat pod izraelskou suverenitou jako trvalí občané by mohli zažádat o izraelské občanství. Pokud by chtěli, mohli by si zvolit zůstat jako občané oblastí spravovaných PA, nebo by v Izraeli žili dál jako jordánští občané. Volba by měla být na nich.
Arabům žijícím v Libanonu a Sýrii ve městech spravovaných UNRWA by měla být dána možnost stát se občany ve svých hostitelských zemích. Měli by být přijati v zemích, ve kterých žijí, nebo by jim mělo být povoleno emigrovat. Programy mezinárodní pomoci by měly být řízeny státy, ne UNRWA.
Současná jordánská vláda je poměrně stabilní. Je strategickým partnerem Izraele a doufejme, že i nadále bude. Jordánsko však má zodpovědnost vůči arabským Palestincům. Od Izraele by se nemělo očekávat, že přijme břemeno, že jim zajistí národní domov.
Dvoustátní řešení – Izrael a Jordánsko – je v národním zájmu obou zemí, stejně jako v zájmu Palestinců. Může přinést mír a prosperitu a zajistit bezpečnost a stabilitu regionu. Jordánsko-izraelská konfederace může nahradit selhání a beznaděj příležitostí a nadějí. Může inspirovat kreativitu, spolupráci a svobodu – což je vnitřním smyslem národních států.
