Kapitola třetí: Holocaust ve Varšavském ghettu

Pokud jste pročetli předchozí kapitolu, víte, k čemu ghetta vznikla. Takže jen stručně uvedu že jejich cílem bylo soustředit židy na malou plochu a tím nad nimi  získat za minimálního úsilí absolutní kontrolu. Oslabit je hladověním, těžkou prací a trvalou perzekucí. Fyzicky, ale hlavně psychicky je zlomit, aby ztratili vůli k odporu. To platí i o varšavském ghettu.

Tempo umírání zde bylo progresivní a nelítostné. Zatím co podle statistik v roce 1940 zde zemřelo 8981lidí, v roce 1941 to bylo 43 228 lidí a v roce 1942 do zahájení odsunů k zavraždění ve vyhlazovacích táborech to bylo 37 917 lidí a to jen za prvních 7 kalendářních měsíců.

Dne 20. ledna 1942 došlo ke Konferenci ve Wannsee, což je  označení pro setkání vysokých představitelů nacistického Německa, v zámečku na břehu jezera Wannsee poblíž Berlína. Jediným bodem jednání byla koordinace konečného řešení židovské otázky, tedy postup při likvidaci Židů v Evropě.

Jelikož je k dispozici, je možno zveřejnit seznam účastníků:
SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich – šéf RSHA (Hlavní úřad říšské bezpečnosti) a zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava, z pověření vůdce Adolfa Hitlera konferenci předsedal
státní tajemník Dr. Wilhelm Stuckart – tajemník Říšského ministerstva vnitra
státní tajemník Dr. Erich Neumann – tajemník Úřadu zplnomocněnce za čtyřletý plán
státní tajemník Dr. Roland Freisler – tajemník Říšského ministerstva spravedlnosti
státní tajemník Dr. Josef Bühler – tajemník Úřadu Generálního gouvernementu v Krakově
státní podtajemník Martin Luther – podtajemník Ministerstva zahraničí
Oberführer Dr. Gerhard Klopfer – tajemník stranické kanceláře NSDAP
Ministerský ředitel Dr. Friedrich Wilhelm Kritzinger – tajemník Říšského kancléřství
SS-Gruppenführer Otto Hofmann – šéf Hlavního úřadu pro otázky rasy a osidlování (RuSHA)
SS-Gruppenführer Heinrich Müller – šéf gestapa, Hlavní úřad pro bezpečnost Říše
SS-Obersturmbannführer Adolf Eichmann – ředitel Hlavního úřadu pro bezpečnost Říše
SS-Oberführer Dr. Eberhard Schöngarth – velitel Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby (SD) v Krakově
SS-Sturmbannführer Dr. Rudolf Lange – velitel Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby (SD) pro Lotyšsko
Dr. Alfred Meyer – tajemník Říšského ministerstva pro okupovaná východní území
Dr. Georg Leibbrandt – tajemník Říšského ministerstva pro okupovaná východní území

Schůze byla přísně tajná, ale po válce byla v roce 1947 americkými vyšetřovateli nalezena v jednom z říšských ministerstev jediná kopie zápisků pořízených na konferenci říšským sekretářem Martinem Lutherem. Tyto poznámky jsou jediným důkazem o konání, průběhu i závěrech konference. 

Jediným bodem jednání byla koordinace konečného řešení židovské otázky, tedy postup při likvidaci Židů v Evropě. Trvala 90 minut  a díky ní bylo nelítostně zavražděno 6 000 000 Židů. A nejen Židů.

Krátká doba trvání je důkazem, že účastníci přijeli dokonale připraveni a zde jen došlo ke sladění jednotlivých součastní procesu, který dostal jméno Holocaust.

Hlavním nástrojem pro masové vraždění Židů a dalších určených skupin lidí se staly koncentrační tábory, které k tomuto účelu byly technologicky upraveny a po válce  – poté co vešlo ve známost k čemu sloužily – získaly označení vyhlazovací tábory. 

Vyhlazovací tábory začaly být zakládány roku 1941 na okupovaných územích Polska, často měly pobočky a další, menší vyrostly i jinde.

Chelmno

Byl umístěný 70 km od Lodže, poblíž vesničky Chełmno nad Nerem na polském území obsazeném v roce 1939 Němci a začleněném do říšské župy povartí. Jedná se o vůbec první nacistický vyhlazovací tábor a první tábor, kde se k likvidaci obětí používal jedovatý plyn. Nejprve byli Židé zplynováváni v mobilních plynových vozech, které později vystřídalo stacionární zařízení.

Tábor byl určen k zabíjení Židů z lodžského ghetta a celého území župy. Po dobu jeho existence zde bylo zavražděno nejméně 152 tisíc lidí, kromě zmíněných polských Židů také polští a maďarští Romové, maďarští Židé, Poláci, Češi a sovětští váleční zajatci. Pobyt v tomto vyhlazovacím táboře přežili jen tři lidé.

V tomto koncentračním táboře bylo v nákladních vozech zplynováno i 82 dětí z obce Lidice a 11 dětí z osady Ležáky. 

Belzec

Tábor se začal budovat v listopadu 1941 v okupovaném Polsku nedaleko vesnice Bełżec, ležící při železniční trati Lublin-Lvov.

Tábor byl prvním z řady účelových zařízení určených pouze pro vyvraždění židovské populace z dané lokality, které bylo po naplnění cíle zrušeno. V krátké době následovaly tábory Sobibór a Treblinka se stejným účelem a osudem. Internaci ve vyhlazovacím táboře Belžec přežili pouze dva Židé: Rudolf Reder a Chaim Herszman. Nedostatek svědků je tak důvodem poměrně malé znalosti o táboře.

Tábor byl svou rozlohou malý, zhruba 270 x 270 m. Celý tábor byl obehnán ostnatým drátem s důmyslným maskováním vytvořeným z větví. Dělil se na dvě části. První část tábora byla určena pro personál a židovské vězně určené pro práci v táboře, kteří byli vybráni z příchozích transportů. Druhá část tábora byla pouze likvidační a tvořily jí plynové komory, hromadné hroby a jámy na spalování mrtvol. První testy funkčnosti plynových komor byly uskutečněny v únoru 1942 za použití oxidu uhelnatého, který vyráběl benzínový motor. Po shledání, že vše funguje tak jak má, se v březnu 1942 vyhlazovací plán rozběhl na plné obrátky. V první fázi měl Belžec tři funkční plynové komory. 

V táboře bylo za krátkou dobu jeho provozu (od března 1942 do prosince 1942) zavražděno asi 435 000 Židů v plynových komorách.

Sobibor

Nacházel se asi 4 km od stejnojmenné vesnice Sobibór v jihovýchodním Polsku. V období od května 1942 do října 1943 tam bylo zavražděno asi 250 000 lidí. Tábor vznikl v rámci po vyhlazovacím táboře Belzec a před vyhlazovacím táborem Treblinka.

Lokalitu pro umístění tábora v bažinatém, zalesněném a řídce osídleném území vybrala Ústřední stavební správa SS obvodu Lublin. Stavba tábora byla zahájena v březnu 1942 přímo naproti železniční zastávce Sobibór. Výstavbou byl pověřen SS-Obersturmführer Richard Thomalla. Stavební práce prováděli místní lidé z okolních vesnic a asi 80 Židů z nedalekých ghett. Židé byli po dokončení těchto prací zastřeleni. Tábor zaujímal plochu o rozloze 600 x 400 m, později byl rozšířen až na 58 hektarů.

14. října 1943 se přibližně 600 vězňů zaměstnaných v táboře pod vedením sovětského válečného zajatce Alexandra Pečerského vzbouřilo. Po povstání v Treblince dne 2. srpna 1943 bylo povstání v Sobibóru druhé úspěšné v nacistických vyhlazovacích táborech. Povstání vedlo k útěku většího množství lidí do okolí tábora. 53 z nich včetně velitele se prokazatelně dožilo konce války. Krátce po povstání nařídil Heinrich Himmler tábor uzavřít, rozebrat a místo osázet stromy – věděl že existuje nemálo očitých svědků…

A další příště…