Prezident Isaac Herzog v projevu k národu vyzval k jednotě a potřebě kompromisu v otázce reformy soudnictví. Jeho projev obsahoval mnoho pozitivního. Herzog výslovně jmenoval Kneset, který zastupuje izraelské občany, jako nejvyšší politickou autoritu. Zdůraznil legitimitu demokraticky zvolené vlády realizovat svou politiku a prosazovat reformy.
Autor: Russell Avraham Shalev, 17. února 2023
Poukázal také na homogenní složení Nejvyššího soudu a vyzval k jeho diverzifikaci. Co je nejdůležitější, uznal, že návrhy na reformu mají původ v imperialismu Nejvyššího soudu, který v Izraeli narušil tradiční dělbu moci.
Herzog správně pojmenoval mnohé body, ale jeho návrh kompromisu je neúplný. Nevěnuje se adekvátně hlavnímu cíli vládní reformy, jímž je ukončení stavu soudcokracie v Izraeli a obnovení suverenity lidu.
Nejvyšší soud se zmocnil Izraele
Během posledních třiceti let uskutečnil Nejvyšší soud převzetí moci ve státě prostřednictvím stále se rozšiřujících pravomocí bez jakéhokoli právního nebo ústavního mandátu. Čím větší je pravomoc soudců, tím menší je možnost izraelských občanů, aby si vládli sami.
Až do 90. let byl Izrael z ústavního hlediska parlamentní demokracií britského typu. V roce 1992 schválil Kneset Základní zákon: Lidská důstojnost a svoboda, přičemž hlasování se zúčastnila pouze menšina poslanců. Protokoly a vyjádření poslanců a předních právníků z oné osudné doby jasně ukazují, že úmyslem nebylo dát Nejvyššímu soudu pravomoc soudního přezkumu. Jako když Napoleon vzal z papežových rukou korunu a posadil si ji na hlavu, Nejvyšší soud pod vedením tehdejšího předsedy Aharona Baraka využil příležitosti, aby se sám korunoval na vládce.
Brzy po schválení onoho Základního zákona ohlásil Barak „ústavní revoluci“, podle níž dostal soud pravomoc rušit zákony. Úvodní salva této války o moc unikla všeobecné pozornosti. Neblahé rozhodnutí ve věci Mizrachi Bank z roku 1995, kdy soud poprvé přezkoumával zákon Knesetu, bylo vydáno jen několik dní po vraždě Jicchaka Rabina a celá země byla ještě v šoku a zármutku.
Pravomoc soudu s každým dalším rokem jen roste. Nejvyšší soud opustil zásadu aktivní legitimace, podle které může o zásah soudu žádat pouze strana, která prokáže, že má ze sporného jednání dostatečnou újmu. Tím se stalo ze soudu alternativní fórum pro tvorbu politiky. Soud není vázán žádným omezením právních otázek, nad kterými může vykonávat soudní pravomoc.
Soud pravidelně vydává rozhodnutí o bezpečnosti, zahraniční politice, přistěhovalectví nebo ekonomice. Přestože se po změnách volá už téměř třicet let, zabetonovaný způsob jmenování soudců nemůže jeho aktivismus zkrotit. Soudcovské veto ve výboru pro výběr soudců zajišťuje, že soudci, kteří by současný systém ohrozili, nebudou nikdy jmenováni.
Nejvyšší soud ještě ústavní revoluci nedokonal, ale pohrává si s myšlenkou, že by si mohl udělit pravomoc rušit i Základní zákony. Pak by se soud stal všemocným tvůrcem, vykladačem a pánem izraelské ústavy. To by fakticky ukončilo schopnost izraelských občanů určit ústavní systém, ve kterém žijí, protože soud by měl neustále právo veta. V žádné západní demokracii neexistuje příklad země, kde by měl soud poslední slovo u ještě nedokončené ústavy.
V čem tedy není prezidentův návrh dostatečně jasný? Zaprvé, jakýkoli plán na změny ve výboru pro jmenování soudců, který nezruší soudcovské veto, postrádá smysl. Jmenování soudců musí být v rukou volených orgánů, což je norma platná v demokratických zemích na celém světě. Tak bude zaručeno složení soudu, které odráží různé hodnoty v izraelské společnosti.
Zadruhé, Herzog by měl vyjasnit, že schválení Základního zákona, jímž by se zavedl zvláštní postup pro schvalování Základních zákonů, musí následovat až po reformě. V roce 1995 devět soudců jediným rozhodnutím nevratně změnilo izraelský ústavní systém. Je absurdní požadovat, aby zvolená vláda odstranila ještě další překážky dříve, než situaci napraví. Kneset musí obnovit suverenitu lidu dříve, než stanoví postup pro schvalování Základních zákonů.
Zatřetí, Herzogova představa pojmu „rozumnost“ zůstává neurčitá. Rozumnost je jeden z hlavních nástrojů aktivismu, které má soud ve svém arzenálu. Soud na základě rozumnosti rozhoduje o politických jmenováních, činí politická rozhodnutí namísto ze zákona odpovědných orgánů, a dokonce rozhoduje o tom, kdo smí být členem nebo šéfem vlády.
Stoupenci reformy musí dbát prezidentovy výzvy k vyjednávání. Jakékoli řešení však musí vycházet z práva občanů rozhodovat, jak se jim má vládnout. Jinak budou Izraeli nadále vládnout filosofové v taláru.
Autor je právník a výzkumník v právním odboru think tanku Kohelet Policy Forum.
Překlad: Mojmír Kallus
Poznámka překladatele: Stát Izrael nemá psanou ústavu. Série tzv. Základních zákonů má charakter ústavních zákonů, jejichž přijímáním se postupně ústava tvoří, a pro jejich změnu je potřeba kvalifikovaná většina.
